Bez názvu

Postupem času zjišťuju, že dny kdy se nic neděje,

dny kdy jen tak sedím a koukám, se začínají rozrůstat.

Beznaděj v hlavě, bolest v duši.

Myšlenky na smrt, na vyvražďované koaly a na zfetovanýho přítele,

který by se bez fetu asi zabil-

- deprese požírají jeho hlavu a mojí taky.

Černé stíny, které se stahují blíž a blíž všude kolem.

Ironií osudu jsme se ocitli v tomhle hnusnym světě,

kde prachy jsou nade vše,

přátelství jsou povrchní a prázdná,

pouze z nutnosti nebýt sami.

Všichni na povel mění svůj vzhled podle reklam,

jedna velká masa ,,perfektních“ lidí,

tak stejných, ,,veselých a přátelských“.

Na pohled. A co vevnitř? Je tam něco?

Pokud ano, nikdo to nesmí poznat.

To by byli okamžitě jiní a ,, perfektní společnost“ by je vyřadila.

Neudělat něco podle jediného vzorce,

znamená vypadnout.

Ale co to je za život?

Nežijí svůj život, žijí život masy

A berou ohledy na ideální rasy.