PO-HÁDKA

V daleké zemi na konci světa a daleko od civilizace žili své krátké, nešťastné a nenaplněné životy pan Meotar a pan Meteor. Měli se moc rádi. Ale nechtěli, aby to o nich někdo věděl, takže na sebe nebyli hodní před ostatními lidmi, ale když spolu byli sami, chovali se k sobě velice přátelsky. Byly to prostě spřízněné duše, a to nejen jmény. Jejich malá a chudá královstvíčka ležela velmi blízko u sebe. Oba šlechtici měli plno společných zájmů a i v jídle a jeho výběru byli vždy zajedno. Jejich nejoblíbenějším pokrmem bylo olovo, které často popíjeli z vánoční soupravy na lití olova. Oba, přestože byli velmi štíhlí, vážili dohromady alespoň čtyři sta liber. Nosili totožné oblečení a oba byli vdovci (jejich manželky zemřely na neidentifikovatelnou tropickou nemoc).

Po celých padesát tisíc let si ale vystačili jen sami se sebou. Až jednoho, ne zrovna krásného a už vůbec ne slunečného nebo teplého, dne, kdy se obloha zatáhla kytičkovanými závěsy a louky se schovaly hluboko pod zem, se za zvuků koňských kopyt snesla z nebe malá zastaralá hovercraft s poznávací značkou Princess. Její oslnivě růžovou plochu poněkud narušovala ohořelá místa, která dávala tušit, že v Severní Číně měla opravdu vážné problémy. To už se ale před užaslými zraky pánů Meteora a Meotara z hovercraft vysunuly slonovinové schůdky, po kterých začala sestupovat Zlatovláska – oslnivá ve své špinavosti a nepřečuchnutelná díky svému parfému Ó d´tchoř.

„Přátelé…“ pronesla a vzepjala sedřené a špinavé ruce ke květované obloze, aby se o několik málo okamžiků nato s hlasitým rachotem kostí a chřestěním laciných šperků sesypala z prohnilých schůdků. Oba gentlemani padli do lásky. A taky na kolena. Její nadpozemská krása je očarovala.

„Přátelé,“ pronesla jasným hlasem dlouhodobého uživatele slivovice „dovolte mi se zde pár týdnů pozdržet. Pokud mi poskytnete ubytování a stravu, štědře se vám odměním.“

A – protože odolat jí nebylo nic těžkého – jelikož oba pánové se s pravou ženou nesetkali zhruba takých tych padesát tisíc let… Pan Meteor se probral z okouzlení a pravil:

„Mé skromné sídélko bude tím největším pokojíčkem pro vaši krásu, madam“ a opakovaně padal na kolena.

A protože pan Meotar nechtěl zaostávat…

„Ale vy si jistě vyberete můj malý a útulný zámeček, ó božská!“

Pan Meteor pronesl:

„Jednou měsíčně se i koupu a dovoluji vám se koupat se se mnou! mezi námi, pan Meotar se nemyje vůbec..“

„To tedy není pravda, má milovaná. Myji se každý…ehm…. přestupný rok. Dodržuji hygienu jako každý gentleman, madame.“

Ale pan Meteor se nenechal zastrašit:

„Měla byste horké olovo dvacetkrát denně, drahá! K tomu olověné těžítko na dopisy, olověná závaží do sukně a olověnou vanu. Tak jak se rozhodnete, květe mého serdce?“

„A já, já mám olověnou kulku v hlavě!“ vykřikla.

„Néé, má nejdražší! Opravdu? Olovo je můj úplně nejoblíbenější prvek, jak jste si jistě všimla z mé krátké řeči. Jsme si souzeni!...“

Ne, to sakra nejste, ty parchante!“ pronesl smutným hlasem pan Meotar.

„Pánové, tak už se rozhodněte, stmívá se,“ prohlásila Zlatovláska. „Za chvíli mi jede autobus.“

Pan Meotar vrhl nenávistný pohled na pana Meteora.

„Ona miluje mě! Ví, že můj prapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapradědeček

byl prapraprapraprapraprapraprapraprapraprapravnukem provozovatele ČSAD!“

Pan Meteor ale nezůstával pozadu.

„Tak fajn, ty autobusáku, ty hnido, ty polype na řiti lidstva!! Vyhlašuji ti válku!“

V tom okamžiku po sobě vrhli dva vražedné nenávistné pohledy, které se srazily ve vzduchu. Obloha se přetáhla, tentokrát do tmavě károvaných závěsů…

„No tak hoši, já jsem Zlatovláska,“ a prohrábla si své zlatité vlasy, přičemž zachytila prstenem o jeden ze svých copů a celá oslnivá paruka se jí svezla na obnažená a neopálená ramena. Začaly se z ní sypat kila pudru a Zlatovláska stála zahalena ve zlatě-pudrové záři zapadajícího slunce. Při pohledu na ni se do ní oba šlechtici zamilovali ještě víc. Na nic nečekali a vrhli se na sebe, neboť dobře věděli, že nemají žádné poddané, kteří by za ně v právě vypovězené válce bojovali.

„Za Zlatovlásku!“

„Za Zlatovlásku!“

„Som taká žádaná,“ pýřila se plešatá Zlatovláska…. „ale už to dodělejte – všechna slunce zapadají..“

Byli se jako psy a bil to fakt lytý boy. Plivali a škrtili se a křičeli „aaúúúúúúú, jau ty svině“ nadávali, krváceli a topili se v slzách…

Po dvaceti minutách zjistili, že to nemá cenu, protože z nich teklo už i olovo a takové ztráty si prostě nemohli dovolit. Když se otřepali z prachu cest a zahleděli se do míst, kde předtím stála „ta božská ona“, jaké bylo jejich překvapení! Povaloval se tam ošklivý, olezlý, pupkatý a smradlavý chlap.

„Ty jsi sežral Zlatovlásku!“ obvinili ho unisono. „Ty hnuse!“

„Grk, sím ne, šéfe“ řekl a předvedl jim ten nejčernější a nejodpudivější úsměv na všech planetách…

„Jsem to pořád já, krásný a božský, mé zlaté vlasy..“ a zvedl nad hlavu zlatý skalp „mají obrovskou cenu!“

„Brr, jsi velký a hnusný chlap a smrdíš jak cap a nemám tě rád a běž domů – bojím se tě…“

Nato ten odporný jedinec prohlásil:

„I když se vám to nelíbí, tak jsem Zlatovláska, no. Tak, kdo chce, ať u něj přespím?“

Ale to už se dívala jen na vzdalující se záda obou gentlemanů, kteří se drželi za ramena a svorně se jeden druhému omlouvali.

„A do prdele,“ řekla si Zlatovláska, vevalila se do hovercraft a odplachtila.

Večer se ba naši hrdinové nad šálkem olova ozdobeným snítkou jmelí shodli: „Copak Zlatovláska, ale jmelí!“

„Jo, ať de ten hnusný chlap někam!“

„Všiml jste si, drahý příteli, co se letos urodilo jmelí?“

„Strašně..“

„V korunách stromů to vypadá..“

A oba spokojeně konverzovali až do konce věčnosti, který, díky té naštvané kreatuře jménem Zlatovláska, nebyl zas tak daleko….