Unnamed III.

Tvoje nebe černá,

Máš v ruce nůž

vraž mu ho do zad.

Máš na rukou pouta.

Jsi přece svatoušek,

tak udělej, co po tobě chtějí!

Hleď na ty všechny, co ti věří.

Ten nůž se tak krásně třpytí…

Krev stéká po čepeli,

kropí bílou zem.

Oko vylezlo z hlavy,

hledí na tebe s tichou otázkou:

Znals toho muže vůbec?

Ne.

Tak proč jsi ho zabil?!

Chtěl jsem.

Ano, jistě, já zapomněla.

Oko na tebe hledí dál,

na slunci se začíná škvařit.

Ten pohled tě vzrušuje,

máš na to právo, jsi Pán světa.

Olízni ten nůž,

krev, toho, kterého jsi zabil vlastní rukou je moc chutná,

Naplňuje tě,

Tvé útroby svírá chtíč.

Chceš zabít znovu,

Nechceš se cítit odstrčený, bezcenný.

Křik další oběti,

Její krev na tvé tváři.

Kdo to byl?

Nevím.

Proč umírá?

Zabil jsem ho.

Proč?

Žádná odpověď, jen věčný výsměch.