Nela (Den, který bych (ne)chtěla zažít znovu)

Často jezdím autobusem. Má to své výhody i nevýhody-ostatně jako mnoho jiných věcí.V létě je vzduch vydýchaný na omdlení, v zimě břečka na podlaze a bez ohledu na roční dobu nebo počasí mě starší občané mlátí hůlkami, malé děti testují odolnost mých ušních bubínků. Přesto všechno mám však „život v busu“ ráda. Člověk zde potká mnoho zajímavých osob, vyslechne neméně poutavých životních příběhů, radostí a událostí vůbec. Rozmanité rozhovory mě fascinují; je to taková moje malá milá posedlost. Potom cestují autobusem zamlklejší lidé. Jako jednu listopadovou středu.

Seděla úplně vzadu, sama se sebou. Všimla jsem si jí okamžitě po nástupu do dopravního prostředku. Měla ohnivě červené vlasy, modrou mikinu s kapucí, ležérní manšestrové kalhoty s cvoky pobitým páskem a černé skaterské tenisky. Usadila jsem se naproti ní. Někoho mi připomínala. Prohlédla si moje oblečení, účes a po zřejmě pečlivém zhodnocení prohlásila: „Ahoj, já jsem Nela… Dobrej vohoz!“ Náš dialog jsme začaly naprosto neutrálně-bavily jsme se především o hudbě, životním stylu, ale také o našich zájmech, přátelích, volném čase i o škole. Měla v sobě jakési kouzlo nadčasovosti. Z lehčích témat jsme přešly k vážnějším problémům, co nás trápily, a zjistily jsme zvláštní podobnost našich názorů, osudů, jednání a psychiky. Ulicí našich očí, krajinou našich duší, nebem našich rukou a zemí našich kroků procházelo cosi melancholicky nostalgického a přitom krásného, co nás spojovalo. A v oné neopakovatelné chvíli se mi dostalo odpovědi na otázku, komu se podobá. Jedné dívce, kterou vídám každé ráno v zrcadle při čištění zubů.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že potkám někoho takového. Z jejího výrazu jsem vytušila stejně plynoucí myšlenky. Nela uchopila do pravé ruky obmotané nejrůznějšími náramky batůžek. „Nepojedem až na konečnou, vystoupíme tady.“ „Fajn Neli, můžem ještě cestou zapálit a povídat dál.“ odvětila jsem s úsměvem. Procházely jsme se večerní Třebíčí, sledovaly město chystající se ke spánku. U křižovatky mě Nela políbila. „Dál už se mnou nemusíš, Dášuli. Ať tě někdo neukradne. Tak zítra. Číslo na mě máš!“ „No jasně, vo tom nepochybuj, Bobe. Zajdem třeba do stodoly na kofolu, jak se nám bude chtět... Utíkej, máš zelenou!“ Kamarádka se rozběhla a v půlce silnice se ještě otočila, aby mi zamávala. „Bacha!!“ …vyděšené oči se mi zalily slzami.

Nelina krev je všude kolem nás, držím ji v náručí a zkoušíme neplakat.