Pořádnej poklad

Pořádnej poklad Jsem válečník. Jsem válečník a chci najít pořádnej poklad. Už když jsem byl ještě tak malý, že jsem nedokázal uzvednout ani tři koně, jsem o tom snil. Ale naše družina má pořád smůlu. Kolik jeskyní jsme prolezli, kolik potvor zamordovali a furt nic. Jednou jsem si už myslel, že poklad mám. To byla má poslední výprava se starou družinou - já, kouzelník a alchymista. Začátek toho dobrodružství si pamatuju jako dyby to bylo dneska: Uškrtil jsem draka a jeho zajatec nám za vysvobození vyklopil polohu Údolí děsu, kde prej měl být nejcennější poklad na světě vůbec. Radostí jsem zajatce kamarádsky poplácal po zádech. Nějak ho to asi moc dojalo, nebo co, protože byl na místě tuhej. Kouzelník pak do mě cosi dlouho hustil o síle a sebeovládání, ale nerozuměl jsem mu. Hned druhej den jsme vyrazili do Údolí. Dobrodružství postupovalo úplně normálně - pár suchejch jednou ranou zabitejch draků a hyder, nic moc. Pak jsme ale přišli k síni s pokladem a mě začalo štvát, že se budu muset o poklad dělit a dostanu jen... jen... počkat,... čtvrtinu?... né, sorry, třetinu. Sprosťák kouzelník prohlásil, že si před síní ještě odpočineme, protože chce spát s ňákou magenergií (řekl, že ji chce "naplnit") (žádnou ženskou jsem tam ale neviděl). Mě se spát nechtělo. Chtěl jsem CELEJ poklad! Dlouho jsem se nerozmýšlel a skásnul jsem spícího kouzelníka. Alchymista se probudil a namířil luk směrem k pancéřovým dveřím, za kterýma byl sál s pokladem. Byl zády ke mně. Zaťukal jsem mu tedy na rameno. Ňák ho to roztrhlo či co a to byl konec mý starý družiny. Došel jsem ke dveřím a vzpomněl si, jak nebožtík kouzelník blábolil cosi o kouzlu "Zaklep". Zaklepal jsem teda na ně. Vida - fungovalo to! Po třetím klepnutí se vyvrátily z pantů. Za nima byla chodba, která už vedla přímo k pokladu. Udělal jsem jen krok, když tu kdosi zakřičel:"Jsem strašný obr a hlídám poklad! Braň se, sic tě rozdrtím superkyjem!" Podíval jsem se pod sebe. Byl o dvě hlavy menší než já! A takovej malej kyj držel obouručně, chudáček! Lítostivě jsem se na něho podíval. Zaječel, upustil kyj, začal se třást, zablekotal cosi o "strašlivém šklebu" a zdrhl. Došel jsem na konec chodby. Byl zazděnej. Trochu jsem do zdi rýpl. Ty kameny taky nic nevydržej (nevím, kterej trouba vymyslel přirovnání "tvrdý jako kámen", vždyť jde krásně rozmačkat na písek). Vlítl jsem dovnitř a těšil se na poklad. Konečně! Ale byl to houbeles poklad, jen takový ty trapný svinutý papíry, jaký má (měl) kouzelník v knize. Přeluštil jsem pár nadpisů - skoro samý neznámý dlouhý slova, jako třeba "zuber-integ-gil-ten-ce", "ne-zmrd-tel-most","vládni časo-proseru", ale pak mě to přestalo bavit a všechny papírky jsem roztrhal, místnost zasypal a zdrhl od tam. Já nechci papíry. JÁ CHCI POŘÁDNEJ POKLAD !!!

---