Průvod zatracených

Postavy temné, v pláštích zahalené,
sunou své nohy, jak v těžkých okovech.

Obloha černá, jak chrám nad nimi se klene
a průvod sune se a nemá žádný spěch.

Však některé postavy rychle plují,
z nozder a žil bílé větry jim dují.

Na vlnách extáze, která je sráží,
o hnutích svých citových divoce káží.

Někteří z průvodu zas velké černé oči mají,
světy křivé a podivné k nim jim poklekají.

Klátí se postavy ve společném stínu zatracení
a z jejich zubů se už loupe pozlacení.

Kývou se do stran i vpřed se předklánějí.

S nepravou radostí se i sobě samy smějí.

Rudé oči z pod kápí černých plášťů září.

Chlad je objímá, nenasytitelná touha řídí jejich kroky.

Hluboké stopy odevzdání lze číst z jejich tváří,
když si hrají na otroky.

Jde průvod zatracených a svou rakev každý si nese,
krokem bizarně tanečním, jak na tom nejdivnějším plese.

Postavy shrbené, co vláhu postrádají,
všechna jejich slova jakýsi jiný význam mají.

V křečích se snaží sevřít dlaně a otisk uchovat,
všechny mrtvé části nemohou přesto v duších pochovat.

Chtěli být šťastní, tak se teď druží všichni spolu,
jak loutky na nitích, za které někdo tahá,
vzdáleni nudícímu světobolu
poznali, jak je pomíjivost drahá.

Snad dvakrát platí, když zdarma chtěli koupit,
nelze snad hloupý být a neprohloupit.

Skrz paže bere je přeceněná múza
k hostině nechutné, kde sytí se lůza:
Ze svých žil navzájem si tekutinu pijí,
hnusí se jim jejich život, v kterém žijí.

S křivým úsměvem pod stínem černých kápí
hořké slzy zatracení jejich tváře zkrápí.