Anděl

Věříte na adnděli

Když se snáší noc na střechy mého vězení, padá na mně žal. Tohle si opakoval dnes a denně. Šel se podívat, snad pokochat, z okna. V dálce, přes zamřížované okno, viděl pole. A na pole se začali slétávat havrani. Černí jako jeho provinění. V duši byl ale čistý jako okvětní lístky lilie. Není spravedlnost to už věděl. Čekal ho trest smrti a on s tím nemohl udělat vůbec nic. Udělal pár dřepů, aby jen tak nedřepěl, ale začala ho bolet kolena a musel toho nechat. A tak se na chvíli natáhnul na kavalec. V noci pořádně nemohl usnout a teď najednou vyluzoval během chvíle zvuky jako banda dřevorubců. A zdál se mu neuvěřitelně krásný a divný sen. Šel zasněženou krajinou. Kolem něj jen bílá záplava sněhu. Vpředu viděl něco jako polární záři a zatoužil se k tomu úkazu dostat co nejblíže. On ale nemohl. Znáte tyhle sny? Člověk se snaží sebevíce jít, ale ono to nejde, nejde udělat ani krok. A snažil se ze všech sil, co měl. A když už si myslel, že to opravdu nemá cenu, že to vzdá, náhle běžel, ale ne již po sněhu, ale po zelené louce. Zastavil se, protože to nebyla obyčejná tráva, po které šel, o tu se někdo již dlouho staral. To vypadalo jako golfové hřiště. A skutečně – kolem něj obloukem proletěl jeden golfový míček i s týčkem. Otočil se a v tom muži poznal svého bývalého spolužáka. Ale kdo to byl s ním? Ano, nebyl pochyb. Byla to jeho největší lásky sestra. Nikdy ji sice neviděl, ale teď neměl pochybností. Nechápal co v tom snu vlastně dělá. Pak se k němu přitočila a začala si s ním povídat. A když se k němu přiblížila víc došlo ke vyplanutí na obou stranách. Najednou se políbili, ale tak vášnivě, dlouze a zároveň jemně a tence, že se o takovém polibku jen tak někomu ani nezdá. A najednou si toho všiml. Vyzařovala z ní jakási slabá namodralá záře a spolu se vznášeli asi půl metru nad zemí. Pak se ve vzduchu otočili a zamířili směrem za horizont. Spolu složili ten nejúžasnější vagon uhlí v jeho životě… Bylo to tak opravdové, úžasné, hmatatelné a naprosto nepřekonatelné. Ještě chvíli se jen tak vznášeli, ale po chvilce začali volně klesat k zemi až si lehli na tu zlatem prosluněnou trávu. Leželi vedle sebe a dívali se nahoru na oblohu modravou, kde se leskly mezi mraky zlatoskvoucí kotouč. Pak mraky úplně zmizely a bylo vidět jen to žhnoucí slunce, které se začalo z pravé strany najednou jakoby odkrajovat. Nastávalo zatmění slunce. Byl tím natolik fascinován, že si nevšiml ani toho jak se ona pomalu vytrácí s tím jak slabne slunce svit, ale ani toho jak se on sám propadává hlouběji a hlouběji ke středu země. Už byl vidět jen malinkatý srpeček, už skoro nic. A tma vládla kol kolem, ona vydechla naposledy – avšak hlasem anděla. Zazářila korona tak jakoby Slunce chtělo v jediném okamžiku spálit veškerou svou hmotu, vybuchnout a stát se tak bílým trpaslíkem. Úkaz skončil a s ním zmizel i on. Probudil se na zemi ve své cele zrovna ve chvíli, kdy dovnitř vstoupila ona. Beze slov mu podala kopretinu a odešla. Vůbec tomu nerozuměl. A do dveří někdo vešel znovu. Tentokrát to ale byli zřízenci, kteří mu nasadili pouta a začali ho odvádět do cely smrti. Šel a nevzpouzel se. Přišlo mu to absurdní, směšné, možná chvíli i úlevné, jen ne smutné. Slyšel své vlastní kroky a jak mu do tohoto rytmu začalo bít i srdce. Došli ke dveřím, které se nehlučně otevřely. Odvedli ho dovnitř, nasadili mu pouta na ruce a na nohy a na hlavu mu posadili něco jako železný a děravý nočník. Odešli. Dveře se opět bezhlučně zavřely. Nastalo ticho. Ticho, které mělo být už navždy. Samota. Ozval se hlas kněze: „Amen“. A opět ticho. Co se dělo okolo? Ve vedlejší místnosti za neprůhledným bezpečnostním sklem se tísnilo několik lidí. Mezi nimi i mistr Kat. Potom co se kněz skoro neslyšně pomodlil za duši odsouzence, zmáčkl tlačítko, které spustí zařízení Smrti. Po tom co jej zmáčknul nastalo hrobové ticho a všichni se sklopenými hlavami čekali co bude dál. Zřízenci opět vešli do cely. V místnosti kromě samotného zařízení nenašli vůbec nic ...

---