Procitnutí

Pod skálou s křídly havraními

peří nám píše epitaf.

Hrst darovaných uschlých růží,

vybledlých jak stará blůza,

jak svetr stokrát opraný.

Slunce víc vyšisuje díry

a spálí kusé záplaty.

 

Příboj se tříští o peřeje,

o kámen stokrát omletý.

Je slovem nikdy nevyřčeným,

je touhou, která hledá sny...

                                        a cíle...

neshání plátno na košile

ať silon, nebo hedvábí.

 

Snad jednou malíř sarkastický

nakreslí ruce,

                    lokty,

                        klíny,

v nichž překrásné se díry šily...

Neslyšev prosby,

                        výtky,

                            hněvy,

                                  splíny...

Jen tak si kreslí.

Bez příčiny. 

---