Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
“Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají“ ozvalo se z jednoho z tisíce reproduktorů v jednom z tisíců vagonů metra. Všechny dveře se s třísknutím zavřely naráz. „Příští zastávka Florenc – přestup na metro C“ a vozy se rozjely. Z okna byly vidět záblesky od kabelů, které přes své stáří zatím jen pouštěly „pár ampérů“ přes své zpuchřelé vnitřnosti. A metro uhání. Zrychlení skoro jedno g-éčko a člověk jen tak tupě zírá někam, někam do neurčita, radši, aby ho ještě někdo nepodezříval z okukování. A metro přechází na setrvačný chod. Teď začíná brzdit, zastavuje přesně. „Florenc – přestup na trasu C“. A haldy lidí se přes sebe hrnou ven a každý někam pospíchá. Odcizenost, spěch, nenávist, problémy, potlačené emoce, a na druhé straně otupený mozek, starosti, stáří, mládí, krása i tolerance, ale jenom někdy a vzácně... „dveře se zavírají. Příští zastávka Náměstí republiky“. Už mi to začíná vadit. Proč se jen tamhleta holka tak ne mě dívá? Co si asi vůbec myslí? A spousta dalších jiných věcí proběhne hlavou člověku při cestě metrem. V tomhle případě jde o mladého člověka, teprve poznávající život... a běh na dlouhou trať začíná....
Co se to teď ale děje? Ruch kolem pomalu ustává, obraz kolem jakoby měnil barvu, tvar a vůbec se realita začíná měnit. Probleskává něco jiného, něco z minulosti, něco krásnějšího než je teď. Ruchy kolem teď ustaly úplně. A z dálky je slyšet hudba, ještě stále není rozeznat o co jde, ale zní to trochu jako skotské dudy, smyčce do toho a tamburína nebo bubínek. Zpěvná, hravá a dovádivá melodie svádí k tanci. Jedna tanečnice – celá v bílém, jen lehce oděna, aby se jí dobře tančilo – se přibližuje k Vám. S úsměvem anděla vyzívá k tanci i ostatní. Pár z Vás se odhodlalo a už se před Vás dostali i muži – tanečníci. Zapojte se do slavnostního reje, neotálejte a jděte si hrát. Tanec je krásný a melodii skládal sám Vangelis, Mike Oldfield, nebo snad andělé. Nápěv se neustále opakuje, ale mění svou zvučnost, sílu, jasnost, zpěvnost, tvar, rychlost, ale zvuk neustává. Rej se rozproudil silou bouře, rychlostí větru, krásou mladé panny, elegancí a rytmem tepu srdce. A jakoby i tep Vašeho srdce vplétal svůj rytmus do vzletného tance. Neumíte tancovat? Nevadí – jde to teď najednou tak lehce. Znovu a znovu jdete dokola kolem celého sálu, vracíte se a s novými a novými tanečníky a tanečnicemi tančíte a tančíte. Nevnímáte čas, nevnímáte nic jiného než své tělo vzbujené skotskými tanci. Na chvíli přestane hrát hudba, vždyť i muzikanti jsou jen lidé.
A pak začíná volná zábava. Lokajové, pážata, kuchaři a ostatní, třeba i Vy jestli chcete, odcházejí směrem do jídelního sálu, kde se stoly prohýbají mísami jídel všech druhů. Tak ochutnejte poprvé v životě opravdové lahůdky. Losos na několik způsobů, přílohy, saláty, maso - snad všechny druhy co znáte, spousta ovoce a k pití je červené, bílé, ale i růžové víno, spousty čerstvé šťávy z plodů ovoce, ale i čerstvá pramenitá voda. Ten, kdo by si zde nevybral, by snad nebyl ani člověk. Nevím jak dlouho to trvalo, ale ke stolu si jdete sednout naprosto sytí a s pohárem něčeho dobrého k pití. Ochutnejte třeba medovinu. Zdejší medaři jsou nejlepšími experty v celé tehdejší známé populaci lidstva...
A ještě pro zajímavost – jste asi ve 14. století, za vlády Karla IV. a nacházíte se na území dnešní Velké Británie, v ochraně jednoho zdejšího lorda v sídle New Hampshire. Teď ale zpět. Hodila by se zde teď melodie uklidňující duši, srdce, ale i mozek. Mistři svého řemesla se chopili nástrojů a spustili. Melodii ovládají smyčce a připomíná Vám suitu číslo 8 – a to asi ne náhodou...
Pomalu se dostáváte do polospánku, protože probdělá noc s bujarou veselicí přeci jenom trochu unaví. Najednou spokojeni, a teď mnohem šťastnější, pomalu usínáte a hlava Vám klesá na desku těžkého dubového stolu. Vše je jen přeci Váš sen a nebudu Vám říkat co by se Vám mělo zdát. A Vy byste si asi nenechali od někoho radit, co by se Vám mělo zdát. Ale abychom to nepřehnali – budete spát jen chvíli, ale Váš spánek bude velice osvěžující. Ještě než se rozední Vás přijde někdo vzbudit. Nevzpouzejte se a jděte s ním. V sále svítí jen pár loučí a už je prázdný. Všichni někam odešli. Však i Vy jděte ven. Než se rozední musíte stihnout projít celým sídlem, přes velké nádvoří až přes hradby směrem na východ. Stihli jste to právě včas. Slunce začíná již vycházet a paprsky sluneční záře začaly proměňovat okolní lesy, a luka jakoby právě začala kvést. Lehněte si na zem do rosou zkropené trávy a koukejte se kolem sebe. Z lesů, které vstaly již dřív, se vydávají zvířata do polí a na luka. Ohřívá se vzduch a z lesů stoupá mlhový opar, který vypadá jako svatební závoj. No příroda se tento den opravdu překonává a dostává ze sebe maximum, aby Vás okouzlila.
Jak se Vám líbí toto ráno, skoro kouzelné? Jste určitě překvapeni tímto vývojem, ale proč? Proč byste nemohli prožít stejně krásné chvíle s někým na kom Vám opravdu záleží? Jste bojácní? Tak nebuďte – zkuste si vzpomenout, co jste za těchto pár chvil prožili, to Vám snad dodá trocha té kuráže. Snad...
„Háje, konečná stanice, prosíme, vystupte“. „Pane (Paní) (Chlapče) (Slečno) vystupte, slyšíte, vystupovat...“
Písmák