O naději a lásce

Prolog k pohádkové knížce O naději a lásce: Z nebeské výšky shlížejí na každodenní lidské plahočení dvě půvabné křehké panenky. Mají dívčí postavu, podobu i tvář, dlouhé vlasy i šaty jim vlají ve větru a podobné jsou si jako sestry. Vlídně se usmívají a z očí jim plyne náruč dobroty. První je možná ztělesněné nebe - tolik blankytu má na sobě. I jméno jí voní modře - Naděje má barvu chrpy. A hlavně pomněnek a čekanky. Druhá, celá červánková, je Láska. U nohou jim sedává malá neteř Pokora. To ona přivádí lidi ke svým milosrdným tetám. Jejich největší nepřítelkyně, mocné čarodějnice Sebelítost a Beznaděj, se po dlouhé věky snaží nad nimi zvítězit v souboji o lidské láskyplné teplo, které by mělo každému z nás vycházet ze srdce. Kdo jim podlehne, toho čeká věčná temnota, led a mráz. Láska a Naděje. Společně vládnou celému kraji a přinášejí lidem štěstí. Vidí je pouze ten, kdo si k nim našel cestu. Většinou bývá taková stezička úzká, hrbolatá a plná kamení. Ale najít ji, překonat odvahou zbabělý strach, vtíravé pochyby a třeba i kruté pomluvy, dojít ruku v ruce s pokorou až na konec, to přináší setkání s nadějí a láskou...

22. kapitola

 

Jak Matěj s Jakubem utekli z vojny

 

Bylo nazítří vpodvečer a šeřilo se, až musela máma Vokatá zapálit svíčku, aby Madlenka s Bětuškou viděly na předení. Sama si sedla ke stolu a listovala v herbáři.

   "Zazpíváme si," navrhla Madlenka. A hned spustila: "Kumburskej zámeček, vršku kulatýho..."

   Bětuška tuhle písničku neuměla a tak jen poslouchala.

Jakmile Madla dozpívala, hned navrhla jinou: "A co tuhle? Černé oči, jděte spát. Černé oči, jděte spát, však musíte ráno vstát, však musíte ráno vstát...."

   Bětuška se k ní přidala. Když byly u sloky "Když verbujou, budou brát, škoda hochů nastokrát...", ozvala se matka.

   "Že si, dítě moje, drásáš srdce."

   "Musím, maminko," odpověděla Madlenka. "Musím si tak zpívat. Posiluje mě, že se ta věc nestala jenom nám. Že i jiné chlapce odvádějí."

A začala novou: "Ten chlumecký zámek je za lesem. Ten chlumecký zámek je za lesem, vzali mě na vojnu, nevěděl jsem, vzali mě na vojnu, nevěděl jsem..."

   Bětuška zaraženě mlčela a máma Vokatá si zhluboka povzdechla.

   Najednou se ze tmy ozvalo: "Měsíček svítí, já musím jíti za pannou, za pannou, za panenkou..."

   "Toník!" vykřikla Bětuška a skokem byla u okna. V něm se objevila rozesmátá Toníkova tvář: "Můžu dál, panímámo?"

   "I to víš, že můžeš, aspoň nám tu bude veseleji," usmála se matka.

   Jen vešel chlapec do světnice, vroucně se s Bětuškou objali a Madlenka se u kolovrátku rozplakala.

   Toník ji vzal konejšivě kolem ramen: "Neboj. Věčně přadeno smáčet v slzách nebudeš."

   Vtom na okno sedl ptáček.  "Pěnička," užasl Toník. "Teď, za tmy?"

"To je Matějova," vyskočila Madlenka. "Asi mi od něj nese vzkaz."

   "Matěj s Jakubem Navrátilů chtějí utéct," špitla ostražitě pěnička, aby ji venku nebylo slyšet. "A vzkazuje Madlence pozdravení."

   "Kristepane, oni je chytí," rozplakala se Madla nanovo.

"Leda by jim někdo pomohl," zamyslel se Toník.

Dívky i panímáma Vokatá na sebe udiveně pohlédly, ale on se jen usmál.

   "Ale muselo by to být tuhle noc," začiřikala pěnička. "Kaprál se správcem Hejholou ze zámku hrají karty a důstojníci zapíjejí syna jednoho z nich."

   "Hm," zamyslel se Toník, "lepší příležitost asi opravdu nebude."

   "Jenže pršelo," vzlykla Madlenka. "A po stopách je snadno najdou a chytí."

   "I nechytí," ozval se zvonivý hlásek. Do světnice vplul obláček mlhy. Zachvěl se, trochu zachumlal a stojí tu víla. "To už nechte na mně."

   "Adélko," usmála se Madlička. A vdova Vokagtá po ní: "Vítáme tě."

   Bětuška napřed zkoprněla leknutím, ale když viděla, že se nemusí bát, osmělila se: "Tak už vím, kdo byl za těmi kouzly s přadenem a kdo mi hojil rány."

   "To já ne," usmála se Adélka. "To psí jazejček."

   "Ale teď, Adélko, teď musíš pomoci Matějovi," poprosila Madlenka.

"Ráda," přikývla víla. "Ale musím si napřed ještě něco zařídit. Vzkážu vám po pěničce." Po těch slovech se z ní zase stal obláček mlhy a ten vyplul oknem ven. Pěnička vylétla za ním.

 

   Tou dobou byla jičínská kněžna zrovna u báby Sebelítosti na hradě Velíši pro bylinu vracenku.

   "A k čemu ti bude dobrá?" zaskřehotala babizna.

"Dám ji vypít Elizabetce," řekla kněžna. "Beztak v té její proměně jsou čáry. A kdoví, zda je nemáš na svědomí právě ty. Bylina přece byla od tebe."

   Čarodějnice se rozzlobila: "Když neumíš s bylinami zacházet, tak si je nekupuj. Já jí to vypít nedala."

   "Já taky ne. Natáhla se po poháru sama," ohradila se kněžna.

   "A co když se jí zase přimotají pod nohy Láska s Nadějí?" bránila se baba.

   "Dám si pozor," odpověděla stroze kněžna.

Baba se ušklíbla: "Ty neuhlídáš."

   Kněžnu popadl vztek: "Když mi tu bylinu nedáš, přijdeš o tenhle hrad."

   Čarodějnici se zle blýsklo v očích. "A tak to tedy ne," zaskuhrala. "Vyhrožovat mi nebudeš."

   Rozlomila nad ohněm podivné koření, až z kotle vyšel hustý dým, a foukla jej proti kněžně. V okamžiku se s ní zatočila země. Strašlivý vítr ji uchopil a odnášel zpátky na zámek. Tam ji to uložilo do postele.

   U skříně, v níž měla schovány vzácné nitě, se otevřely dveře a z čarodějné špulky se počala odmotávat nit. Po dopadu na zem se z ní stává provaz. Ten omotává kněžně kotníky, přivazuje ji k posteli, vybíhá z komnaty a zvenčí obtáčí celý zámek. Kněžna ztrácí zrak i sluch, před očima má jen jeden obraz - samu sebe. Vidí se stará, ošklivá a nemocná. Každou další myšlenkou se takovou skutečně stává. Jako kdysi princ Ludvík.

   Otevřeným oknem sem přiletěly na košťatech Sebelítost a Beznaděj. Radostně rejdí po chodbách i místnostech a všude kolem sebe mrazivě dýchají. Komnaty i celý zámek potáhl ledový opar. Služebnictvo, urozené panstvo, knížepán i kněžna, všichni jsou pokryti bílou studenou jinovatkou. Jen kněžnino srdce ještě skrývá zbytek hřejivé mateřské lásky. Kdyby vyhasl, bude s ní navždycky amen. Sebelítost a Beznaděj se stanou vládkyněmi celého panství a všude bude jen zima a poušť.

   Láska s Nadějí se na to bezmocně dívají. Teď ještě nepřišel pravý čas, aby mohly kněžně pomoci a zlomit prokletí těch čarodějnic. Slábnou a doufají, že Matěj s Jakubem stihnou utéci a jim dvěma že pak císařpán vrátí sílu trojím požehnáním. Záleží teď na tom, kolik naděje a lásky zbývá v kněžnině srdci.

 

   Víla Adélka s pěničkou zamířily k rybníku Šibeňáku. Tam Adélka zaťukala na hladinu, až z vody vyjel vodník Kapánek. Víla mu hned pověděla, co a jak.

   "Musí na to být dva,"zamyslel se hastrman. "A musí to být vodník a víla." 

   Nato vzal do hrsti jednu krůpěj vody a něco jí pošeptal. Adélka zatím točí pavučinkovými závoji, aby přilákala mírný vánek. Silnější by kapku rozfoukal.

   A už ji větřík nese nahoru k oblakům. Kapka si vyhlédla jeden veliký černý mrak a zaťukala na něj: "Můžu?"

   Mrak otevřel oči a rozespale zabručel: "Co chceš?"

"Prosím, bouřku," špitla kapka.

"Cože?" Mrak se rozesmál, až se popadal za veliké břicho: "Takové mrně, a chce bouřku."

"Ano, prosím," špitla znovu kapička. "Moc bych ji potřebovala."

   Tohle mrak rozveselilo ještě víc. "Ha, ha, ha," smál se, až se prohýbal a ulítly mu kšandy na kaťatech.

   Jenže jak sebou vrtěl, vrazil bokem do jiného mraku, co tam spal vedle něj.

   "Nech toho," zavrčel druhý mrak. Ale první ne a ne zarazit smích.

"Chceš se prát, tak se tedy budeme prát," rozzlobil se druhý mrak. A tak se popadli.

   Kapička se na mírném vánku snesla Kapánkovi do dlaně. Bouřka byla na spadnutí.

   Hastrman kapku vrátil zase pěkně do rybníka: "Abys nechyběla sestřičkám."

   Pěnička sedla Adélce na ruku. "Vyřiď Toníkovi, aby počkal na sedmý blesk," usmála se víla. "Pak teprve může jít ke kopci Čeřovu. Pod vrchem na něj počkám."

   Když Žofinka odlétla, poděkovala víla vodníkovi a spěchala k vrchu Čeřovu.

   Jen zmizela Kapánkovi z očí, spustil se déšť.

 

   Matěj s Jakubem zatím vymýšleli, jak útěk provedou.Hřebelcovali ve stáji koně a byli tam sami, ale zvenčí hlídala dveře varta. A na dvoře další. A třetí u brány do kasáren.

   Najednou dovnitř okýnkem vlétla pěnička.

"Žofinko," vydechl Matěj.

"Adélka a Toník Vondrů vám pomůžou," špitla. "Až odbije půlnoc, buďte tady připravení. Po sedmém zablesknutí můžete jít."

Dopověděla a byla pryč.

   Oběma hochům bylo hned do zpěvu. "Kumburskej zámeček, vršku kulatýho..."spustil Matěj a Kubík mu připískával do duetu.

 

   Půlnoc se už kvapem blížila, když se Adélka pod kopcem Čeřovem sešla s Toníkem.

   "Znám tady tajnou chodbu na execírplac," špitl.

"Dobře, já Matějovi a Kubovi ukážu cestu," zašeptala víla a letěla oběma vojáčkům povědět.

   Jakmile na věži odbila půlnoc, udělala Adélka tajné vílí znamení a po celém okolí se rozprostřela mlha hustá jako smetana. V ní Adélka ukazuje světýlkem Matějovi a Kubovi kudy jít.

   U Čeřova se k nim přidal Toník a všichni kráčeli skryti mlhou směrem na Kacákovu Lhotu.

   V Robousích přibrali Jakubovu milou Rozárku a pokračovali dál za světýlkem, jež je dovedlo ke stavení panímámy Vokaté. Tam se vespolek konečně šťastně shledali.

   "Myslím, že nastal pravý čas," usmála se víla a odemkla kouzlem svou tajnou kapsičku, v níž skrývala štičí šupinu od vodníka Kapánka. Podívala se skrz ni proti otevřenému oknu ven do mlhy a najednou zaržálo před chalupou šestispřeží koní.

   "Rychle," pobízel je kočí. "Musíme to stihnout do svítání. Až první paprsek dopadne na kočár nebo koně, stanou se z nich zase lastura a kapři. A ze mě vodník Kapánek."

   Neváhali tedy a honem nasedli. Kočí práskl bičem a větrně rychlí bělouši je unášeli do Vídně k císařpánovi. Pro trojí požehnání.

 

            

    

23. kapitola (poslední)

 

Jak dal císařpán trojí požehnání

 

   Císařpán vyspává sladký sen a netuší, že před jeho palácem právě zastavilo šestispřeží se třemi páry mladých lidí v kočáře. Vystoupili a mlhové kouzlo víly Adélky jim dovolilo nepozorovaně proniknout až docísařovy ložnice.

   Madlenka se posadila na okraj postele.

"Vaše veličenstvo," probudila ho jemným zataháním za volánek u rukávu.

   Císař nikoho nevidí, jen mlhový opar.

Vtom jej zase něco zatahalo a znovu to říká: "Vaše veličenstvo, tak jsme tady."

   Panovník se posadil na posteli s vyvalenýma očima. "A kdo jste?" křikl nazlobeně.

   "Přece my," řekla Madlenka.

   "A to mě nemůžete nechat spát?" rozčiloval se císařpán. "Meduňkový odvar mi nepomáhá, teplé mléko s medem mi taky nepomáhá, a když konečně usnu, tak sem v noci za mnou courají návštěvy. A to jsem podepsal, že budu spát jako nemluvně."

   "Milosti, odpusťte nám to," omlouvala se Madlenka. "Přijeli jsme si pro požehnání. Chceme mít veselku."

   "Sapristi, a to si vás mám najít sám?" lezl císařpán po kolenou v noční košilce po zemi a díval se pod stůl, pod křesla i pod postel.

   "My jsme teď neviditelní," promluvila Bětuška. "Protože nám nepřeje jičínské knížepanstvo."

   Císařpán si založil ruce v bok a postavil se čelem proti směru, odkud přicházely dívčí hlasy.

   "A co je to za nápady, jezdit si až do Vídně a budit císařpána?" zeptal se přísně.

   "Vaše vdeličenstvo, vy mě nepoznáváte?" ozvala se opět Madlenka. "Slíbil jste mi odměnu za vysvobození vašeho syna, prince Ludvíka. Nechci nic jiného než vaše požehnání. Pro Bětušku a Toníka, pro Kubu a Rozárku a pro sebe a Matěje."

   "Javol," přistrčilo to císaři rozum do hlavy. "Tys ta Madlén... Ale tak to jo. Císařovna září jako bumbrlíček, syn je doma v pruhovaném kanafasu, Beznaděj jsme vyhnali... Ale jen tři požehnání, to se mi zdá za všechny ty zásluhy málo."

   "Tak nám dejte jako svatební dar, že propustíte z vojny všechny mládence, kteří narukovali nedobrovolně," vložil se do toho Matěj.

   "No..." poškrábal se císař pod čepičkou. "To já nevím..."

   "Vaše výsost má právě šanci učinit dobrý skutek," pomohla mu s rozmýšlením Madlenka.

   Na taková slova vladař slyšel.

"Když říkáte dobrý skutek, ať je tedy po vašem. Války jsem už stejně zrušil, k čemu tedy nešťastných vojáků."

   Vzal ze stolu prázdné lejstro a napsal na ně, že požehnává třem výše jmenovaným párům a že propouští s platností od nadcházejícího rána z vojny všechny, kteří sloužili jen z musu. Opatřil glejt podpisem a císařskou pečetí a natáhl ruku s ním doprostřed mlhového oblaku.

   Neviditelné prsty list uchopily a císař s otevřenou papulou sledoval, jak srolované lejstro samo putuje ke dveřím. Všichni poděkovali, vladař ještě v transu odpověděl, že není zač, a mlhový oblak opustil jeho ložnici.

   Ještě chvíli si to dával dohromady, ale pak mávl rukou a šel zase spát. Když kočí práskl dole u brány do koní, byl už císařpán dávno v limbu.

  

   Koně víc letěli než běželi a zaslíbení mladí lidé se už už těšili z brzké společné veselky. Náhle musel kočí - vodník Kapánek prudce přibrzdit. Koně na okamžik oslepila růžovomodrá záře.

   Nad střechou kočáru z lastury stanuly dvě křehké dívky. Mají dívčí postavu, podobu i tvář, dlouhé šaty i vlasy jim vlají ve větru a podobné jsou si jako sestry. Růžová je Láska a modrá Naděje.

   "Pospěš, Bětuško, pospěš," volají naléhavě na jednu z budoucích nevěst. "Život tvé maminky je ve tvých rukách."

   Kočí práskl bičem dvakrát tak silně a šestispřeží se i s kočárem vzneslo do povětří. Do zad mu dýchá mocným dechem Láska a popohání koně kupředu.

   V místech, kudy tenkrát Madlenka kráčela, aby zachránila zemi od Beznaděje, vynesl dech Lásky a Naděje Matějovu milou z kočáru.

   "I tebe čeká ještě jeden úkol," řekla jí Naděje a společně ji dovedly až ke známé, tajemné jeskyni ve skále z lidského utrpení. K tomu jedinému, co ještě z čarodějného království zbylo.

   Dívka se nerozmýšlela a vstoupila. Tep lidského srdce znovu zněl celou slují, ozvěna jej tříštila o skály, zesilovala a násobila. Zase přicházel ze všech stran a směrů a měl spoustu podob.

   Tentokrát v nich ovšem Madlenka zřetelně rozpoznala nepopsatelně zoufalé volání a pláč. Nemusela vůbec hledat. Něco jako by ji drželo za ruku a samo vedlo, kráčela rovnou k břehu proudu Života. Těsně nad hladinou tam spatřila malý červený kámen ve tvaru lidského srdce. Co chvíli se zachvěl novým úderem. Zničehonic uslyšela povědomý hlas:

   "Pomoz mi, Madlenko, prosím tě, pomoz!"

   Ve zlomku vteřiny poznala hlas svého otce. Vroucí slzy jí skanuly z očí a dopadly na zkamenělé tatínkovo srdce.

   Nyní už měly Láska s Nadějí, jimž Madlička svým citem dodala obrovskou sílu, snadnou práci. Obě společně vstoupily do řeky Života a vztáhly dlaně proti skalám.

   Nad hladinu vystrčil z vody hlavu ještěr Osud a přikývl na znamení souhlasu. V tu chvíli nevídaný růžový a modrý žár zničil kopec z nešťastných lidských údělů i skály ze zkaměnělého trápení, Co kámen, to jeden navrácený život.

    Před Madlenkou náhle stál její dávno oplakaný tatínek. Napřed nebyli schopni slova, jen jim kanuly slzy po tvářích. Hned potom se vroucně objali.

 

   V Jičíně zatím přituhuje víc a víc. Jinovatka už pokrývá celé náměstí. Ze střech a z oken visí rampouchy a přímo v zámeckých chodbách a komnatách sněží. Beznaděj a Sebelítost se klouzají po zmrzlých, zledovatělých podlahách a výskají spokojeností. Kněžna leží na posteli ve své ložnici a od věčného spánku ji dělí již jen slaboučká růžová záře mateřské lásky vycházející z jejího srdce.

   Najednou před vraty zámku zastavil kočár se šestispřežím. Růžová záře sálá z Bětuščina nitra jako oheň a ničí lemým dotykem vše zmrzlé a ledové. Odemyká před dívkou zámky, otevírá dokořán dveře komnat, rozhrnuje závěsy a záclony.

   Děvče, sotva popadajíc dechu, vběhlo do kněžniny komnaty. Vidí tam matku upoutanou mrazivým dechem a ledovými pouty k loži. Bětuška nevidí Beznaděj ani Sebelítost stojící vedle pelesti a bez sebe strachem o milovanou bytost klesá vedle jejího lože. Objímá ji vroucně kolem krku a na čelo vtiskne láskyplný polibek.

   Z matčina srdce spadla ledová obruč a znovu začalo bít. Dívka to ale netuší a rozpláče se v obavách o její život. Horké slzy se dotkly kněžniných víček, dceřin vzlyk dolehl k uším. Vrátil se jí zrak i sluch. Pohlédly na sebe a jejich vroucné dojetí rázem zničilo poslední zbytky kouzel dvou čarodějnic.

   V okamžiku, kdy se matka s dcerou obejmuly, zahltila komnatu i celý zámek oslnivá růžovomodrá záře. Vrátila život všemu, co kromě kněžny ještě čárami ustrnulo - zámku, služebnictvu, panstvu i knížepánovi.

   Babizny vykřikly a zkroutily obličeje do bolestných grimas.

   "Vyhráhly jste," zasyčela Beznaděj směrem k Lásce a Naději. "Ať tedy tohle království zůstane ve vaší moci."

   Po těch slovech zmizely.

 

   Zrály švestky. Tatík Vokatý jich natrhal na nízkém stromě před chalupou plné dva košíky. Vůně od nich šla po celé vsi a podzim jí nesměle upozorňoval, že přišel jeho čas. Kraj se oblékl do pestrých, jasných barev babího léta a červených jeřabin. Sluníčko přestalo pálit a jen si užívalo z nebeské výškiy průzračného ovzduší a svěžího mírného vánku.

   Bětuška s Madlenkoui zadělaly na koláče a na ovocné knedlíky. Právě počítaly, kolik zbude na kompoty, když od kovárny zaržáli koně a podkovy vesele zaklapaly na cestě. Dívky s panímámou Vokatou vyhlédly z okna.

   Forman Krejcárek už zase mířil do světa. Spatřil je, smekl formanskou čepici s kšiltem a zamával jim jí na pozdrav:

   "Tak co, panímámo? Já vám říkal do švestek!"

   Matka se spokojeně usmívala.

   "Měl jsi ale šťastné proroctví, Krejcárku," zavolala na něj.

   Madlenka vytáhla z trouby první pekáč koláčů se švestkami a s mákem. Rychle jich pár svázala do uzlíčku z čistého bílého plátna a vyběhla za vozkou.

   "Tumáte, strejčku, ať si na nás vzpomenete," podala mu raneček. "A děkujeme nastokrát."

   Krejcárek zastavil. "Mně neděkuj," usmál se tím svým mohutným černým knírem a položil uzlíček vedle sebe.

   "Ba ne," podívalo se na něj pěkně děvče. " Nebýt té vaší předpovědi, kdo ví... "

   Pantáta Vokatý nasypal formanovi tři hrsti švestek do čepice.

"A ať dobře pořídíš," plácl jej po zádech.

   Krejcárek poděkoval, utáhl si uzel na hedvádném šátku, a když se rozloučili, práskl bičem nad hlavou. Ještě se otočil a přes rameno zavolal zpátky: "A po žních mě s Matějem pozvěte na křtiny!"

   Všichni mu mávali a tatík přitiskl Madlenku k sobě.

"Tak to vypadá, holka zlatá, že napřesrok budeme mít v chalupě čápa," mrkl na ni pravým okem.

 

   Druhý den v Kacákově Lhotě Láska rozhoupala svatební zvony najednou ke všem třojím ohláškám před třemi veselkami. A na polní cestě bylo vidět dvě stařeny o zkroucených holích s uzlíčky v rukou, jak se belhají k celnici na hranicích království. Poznaly, že v zemi, kde vládnou Láska a Naděje, pro ně není místo.

   Beznaděj a Sebelítost odešly, jejich sídla, hrady Trosky a Velíš, osiřely. Nadlouho? To záleží jen a jen na nás.

   Kdo ví, možná pomůže jen občas zvolnit krok, zastavit se a naslouchat lidem kolem sebe. Třeba pak ozvěnou z dálky uslyšíme to krásné naléhavé volání, tak jako tenkrát Bětuška. A potom už stačí nechat se jím vést. K pokoře, naději a lásce - zkrátka ke štěstí...   

  

---