Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Probudil se z horečnatého snu, zvedl se a popošel ke svému jedinému oknu. Otřel si z čela studený pot a podíval se ven. Venku bylo psí počasí, pooring with cats and dogs, etc. Hromy stíhaly blesky, ač jsou asi milionkrát pomalejší. Ale co na tom záleží. Měl hrozný sen - zdálo se mu o bodech a on body bytostně nesnášel. Nenáviděl je a k tomu ještě hektickou dobu, ve které žil. Aby si trochu spravil náladu a napnul znovu své pocuchané nervy, přešel do dalšího kouta svého pokoje a oživil jej tak, že pustil hudbu. Miloval skoro jakoukoliv hudbu. První, na co narazil, byla již dosti ohraná kopie Mika Oldfielda a jeho album Voyager. To by asi tak mohlo zabrat, pomyslel si a vložil kazetu do přehrávače, který byl starší než on, ale hrál pořád skvěle. Asi by ho nevyměnil za nic na světě, možná za trochu té lásky. A první tóny hudby, která nemá daleko do keltské, začaly svému majiteli zvučet a zvonit v uších a cinkat a vůbec se mu rozlily po celé hlavě, která znovu ulehla v protějším rohu na matraci, na které spával. Už krásně ze všech těch zvonečků, dud, kláves, bubnů, bubínků a kytar usínal, když se tam jakoby přirozeně vloudil jeden zvuk, který mu v celé té harmonii neseděl. Vyvedl ho natolik z míry, že začal vnímat. Zjistil, že někdo zvoní a kope do dveří. Slyšel také nějaký křik a dupot na schodech. Šel se podívat a protože neměl - ač s podivem - v panelákovém bytě v hlavních dveřích kukátko, musel otevřít dveře. V tu chvíli se na něho vrhla doposud bušící a ječící dívka. Rychle se otočila a zabouchla dveře. Po chvíli ticha, které se nedá nazvat ani tak nechápavým jako spíše něco jako vzduchoprázdným nebo ucpaným. Zkrátka když přestala ječet a pak ještě hlasitě zhluboka dýchat, odkašlala si a řekla: "Děkuji, jmenuji se Katka." Petr polkl na sucho a v jeho hlavě se ozvala ohlušující rána jako když dopadne perlík na kovadlinu. "Kamil, já jsem Kamil," vykoktal ze svého vysychajícího hrdla. "Asi chcete jít dál," drkotal a ona souhlasně přikývla. "Prosím Vás," řekla a podívala se na něj až žalostně zalitýma modrýma očima. Zavedl jí do druhé místnosti. Neříkal jí obývák, protože neměl své místnosti nijak rozdělené. Bylo by to asi zbytečné, protože často v obýváku spal a tam, kde by mohla být pracovna nebo pokojík, obvykle vařil a tak jinak. Rychlým a nenápadným pohybem skoro všech čtyř končetin sklidil nepatřičné věci jako třeba jednu ponožku, která již dlouho hledala svoji sestřičku, nebo hrnec s těstovinami nebo třeba plnou krabici starých LP, a provedl tou poslední končetinou gesto, aby se nenadálý host posadil. I učinila tak. Kamil odběhl, aby si udělal hrneček svého oblíbeného nápoje - Dáthá. "Dáte si také?" křikl do druhého pokoje. "A co to vlastně bude, až to tedy bude?" "Pojďte se podívat." Vstala a šla se podívat, jak se něco takového, co bude pít, připravuje. Po pár minutách varu, nacvičených pohybech ruky s lžičkou, odměrkou, hrnci, krabičkami, čajovou konvicí a šálky už v ruce držela tu voňavou nádheru. Nejdříve nechtěla, jen přičichla a když ještě viděla přípravu... Opravdu se jí moc nechtělo, ale když ono to tak krásně vonělo. A tak se dala po pár vdeších přesvědčit a šálek vypila. Po jejím osmém šálku přestal Kamil pít svůj druhý a dolil jí zbytek. Ani ho nedopila a usnula i v tak nepohodlném křesle, jako měl ve svém třetím pokoji (jako kuchyně). Když Kamil zjistil, že se asi jen tak neprobudí, přenesl ji vedle a uložil na matraci na zemi a sám si šel pustit televizi. Ztlumil ještě preludujícího Oldfielda, aby mohla v klidu spát. Nemohl to pochopit. Po tomhle množství lidi obyčejně dva dny nespí a ona si jen tak usne.
Probudila se až druhý den ráno. Tedy ráno - ještě ani nevyšlo slunce, ale bylo časné ráno. Alespoň pro Kamila a Katku. Otevřely se dveře a Kamil stále ležel na svém otomanu. Otočil se na ni a přišla mu po dvaceti hodinách koukání na televizi jako duch. Chvíli si jeho oči odmýšlely skleněné stínítko v televizi, ale netrvalo to až tak dlouho. "Dobré ráno, miláčku," řekla. Šla k němu a lehla si vedle něho...
... přitulila se k němu. A on se přitulil k ní. Byla jí zima, ale pak už ne. V paneláku se topí jen na Vánoce a někdy možná i kdy klesne teplota alespoň na čtrnáct dní pod 0°C. Teď byl sychravý podzim a o topení se kotelníkovi ani nezdálo. Jim však už zima být nemohla. Divil by ses, jaké množství energie je schopno uvolnit jedno, natož dvě lidská těla. Žárovky v lustru se mírně červenaly a záclonám se začala zapalovat lýtka. Bylo jim krásně.
Až do druhého rána jen tak leželi a hlavou jim plynul čas jako něco, co nemá s naší existencí vůbec co do činění. Oba věděli, že jsou schopni vyslovit slova, která jsou více než všechna milostná slova vyřčená od počátku věků. And now I dream, I dream, I dream... A zdál se mu sen. Jdem tmou, jdem tmou, tou nocí bezhvězdnou a stejně slunce zář vás objímá. Světlo kolem něj a kolem ní oslňovalo vše, co bylo kolem nich. Došli až k zrcadlící se hladině. Oba dva dali ulehčit svým oděvům a přesvědčili jistou sloučeninu vodíku a kyslíku, aby je nadnášela a hýčkala svými sametovými ručkami. Neviděl ještě tak něžné a oblé tělo. Vyzařovala z ní nadlidská krása. Ten sen trval jen chvíli a on chtěl, aby takto snil navěky. Bylo jim spolu tak, jak každému z nich ještě nebylo. Nový den, krásné, sice cezené přes mříže žaluzií, slunce nacházelo opět na obloze záchytné body, po kterých šplhalo vzhůru tak nonšalantně, že měli pocit, jako by to byla živá bytost, která se chce předvést. Tento úchvatný moment spolu přivítali polibkem, dlouhým, laskavým a naplňujícím fýsis i psyché (neboli tělo i duši). A bylo jim tak krásně. Spolu. Člověk by až záviděl, jak se dva lidé pro sebe obětují. I celý svůj život by za druhého dali. A oni toho byli schopni. Láska jsi Ty, láska jsem já, lásky je Ty a já. Šeptali si krásná slůvka, kterých není nikdy dost, zvláště u milenců. A oni byli milenci jako z opravdického, vytrženého, leč překrásného kontextu. Vstal a odešel pro něco do prvního pokoje. "Lež a poslouchej," řekl a prohrábl struny své dvanáctistrunné kytary stejně ladně, jako kdyby hladil její sametem zářící a překrásně dlouhé vlasy. Když ještě nádhernou skladbu od jedné skoro neznámé skupiny okořenil svým skořicově voňavým a hedvábným barytonem těmi slovy, které tam pochopitelně patří: "So close, no matter how far..." upadla skoro do tranzu. A když přidal jako návdavkem skladbu začínající: "There's a lady who's sure tahat all glitters is gold and she's buying the stairway..." upadala ve slastné křeče. Potom skončil a následovalo dlouhé, naprosto nekonečné pouze ptáky rušené ticho, které prolomil on. "Chceš ještě něco zahrát?" Neodpověděla a radši se mu vrhla kolem krku. "Nechceš se jít se mnou projít?" zeptala se. Mlčky odešli ruku v ruce...
...Když došli až do parku, sedli si na lavičku vedle sebe a poprvé se zahleděli do očí. Ona měla čokoládově až možná oříškově hnědé, ale on je měl zelené jako kočka. To z nenápadného a plachého mladíka v jistých situacích dělalo tygra. Nemohli přestat. Ona se osmělila a z jejích úst vyletělo jako sto tisíc bílých holubic: "Miláčku." Odvětil jí týmž způsobem a oba se svými "horními branami lásky" nadlouho spájeli klíčem milenců. Poté se mu její hlava snesla do klína a on ji hladil a výskal po kadeřích, jak nejlépe směl a uměl. A v jeho klíně ona na chvíli usnula. Zdálo se jí, že jde nahá uprostřed obrovského sálu, celého z bílého mramoru. Celým tělem ji prostupoval ne chlad, ale příjemné teplo, které ještě nikdy necítila. Na konci tohoto sálu pak viděla jasné světlo, bod, který ji přitahoval čím dál tím víc. A ona za ním šla a šla, ale sál nebral konce. Sice se bod přibližoval, ale bylo to, jakoby se ona nepřibližovala k němu, ale on k ní. Když tu náhle stanula před oltářem. A vedle ní stál muž se zelenýma očima, hleděl na ni a smál se skoro až nebeským, božským úsměvem, který byl schopen usmiřovat masy. Když se najednou ozvalo: "Katko, Katko, probuď se, začíná pršet." Otevřela oči a hleděla přímo do těch zelených očí, které před chvílí viděla ve snu. Ale ta tvář byla odlišná. Probrala se úplně a již spolu spěchali, sice pomalým krokem, ale neměli to až tak daleko a tak to nevadilo. Doma, tedy tam, kde Kamil bydlel, oba pozorovali z okna padající déšť a jako by nic podobného ještě neviděli, byli u vytržení. Za chvíli, když už déšt přešel plynule v liják, si šli oba, samozřejmě spolu, lehnout. Tentokrát do pokoje jedna na velkou matraci na zem. Ještě než se k sobě přitulili, on pustil Roberta Milese a jeho skladbu Children, která začíná zvuky deště. Bylo to opravdu superbe (skvělé, báječné, úchvatné - pozn. překladatele). Oba najednou dostali chuť složit vagón uhlí (Učitel tance) a bylo by se na co dívat. Takhle stačí pouhá fantazie čtenáře. A po "dobře vykonané práci" přišla zasloužená odměna a oba svorně v náručí usnuli. A spali a spali (Broučci)...
... Spali dlouho a tvrdě a oběma se zdál týž sen. Ani ten, co se zdál jemu, ani ten, co se zdál jí, ale jeden společný sen. Byli tam oba, vypadali ale úplně jinak, ale věděli, že to jsou oni. Přitahovalo je k sobě něco, co nedokázali pojmenovat a spojovala je ještě jedna policejní želízka, takže spolu být museli. Ale vůbec jim to nevadilo, byli naopak velmi štastni, že mohou být spolu. Šli dlouhou temnou chodbou stále vpřed. Až došli na okraj, kde se skvěla pod nimi bezedná propast. Byli rozhodnuti skočit, musí skočit, něco je hnalo kupředu. Kousek ustoupili, otočili se a podívali se na sebe. Současně řekli teď a rozeběhli se. Ten okamžik jako by se rozplizl na časové ose od - 8 až po + 8. Let vzduchem, který byl hustý jako rosol, připomínal pád balónu. Neměli strach. On se zachytil rukama za okraj, ona však tolik neskočila. Držela se ho křečovitě za levou paži a on cítil, jak mu umdlévá celá ruka. Prsty pravé ruky pomalu klouzaly a jejich osud byl téměř jistý. Oba zavřeli oči a současně se probudili. Podívali se na sebe a přitiskli se k sobě tak silně, že sotva popadali dech. Za chvíli stisk povolil a přišlo kýžené uvolnění a opojení... Ozvala se rána a třeskot rozbíjeného skla. Další rána byla výbuchem. Rozbitým oknem vletěl dovnitř odjištěný ruční granát a vzápětí do druhého okna další a další. Výbuch, šlehnutí plamene a panelový dům se otřásl v základech. Požárníci snad čekali za nejbližším rohem, protože to byl okamžik, co se objevili. Když se jim podařilo všechno uhasit, dorazila na místo záchranka. Všichni dobře věděli, že jestli tam někdo byl, tak z něj nezbylo skoro nic. Když odklízeli zbytky suti, prohledávali, aby zjistili, kdo tam zahynul, neboť si byli jisti, že tam někdo byl. Bylo jen strašně zvláštní, že tak velký výbuch poškodil pouze jeden byt. Když celý byt prohledali, byli ještě více u vytržení, protože na místě nenašli žádné ostatky.
Písmák