Déšť

Okapem stéká po kapkách větrem se vane pouští, zpívajíc teskné plejády svou hudbu ladně pouští. Blankytem posedlí kvílí nechť o půlnočním svitu, tvým vlasem najdu odvahu v dešti jenž je mi chvílí. Procitá sluncem v krajině svým dechen mluví k zemi, spouští se klidně, nevinně mým básníkem on je mi. Déšť pánem sucha je on zlem i dobrem je nám, jak vodou spásu maje tak větrem ničit hnán. Poutníkem věčným v nebesích dávaje spásu a dobrotu, co však Ti dal zas vezme si tu nechá jenom prázdnotu. Marnost v něm padá po kapkách střídaje bolest a zoufalost, já našel v něm však onen hrách jenž tlačil na mou oddanost. Konče se tam však tvář svou skrývá jinde, jak vlasy oněch dam s miž občas ven si vyjde. To je můj déšť, co zůstal skryt v mé duši.

---