Proč má panelák okna

Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě v Rusku vládla komunistická strana, žil v Moskvě architekt Sergej Barakov. Jako každý správný Rus byl i Sergej členem Partaje.
Jednou na schůzi městského výboru KSSS pronesl předsedající Vjačeslav Ivaněnko: "Soudruzi, my bychom potřebovali, aby nějaký šikovný architekt navrhl obytný dům, který by byl krásný, ale zároveň aby jeho stavba nebyla příliš drahá..." Jeho řeč byla mnohem delší, ale pro nás je podstatná pouze tato její část, neboť úkolu se neujal nikdo jiný než Sergej. Od této chvíle jej již nezajímalo nic jiného. Žil pouze pro projekt. Několik dní a nocí proseděl u psacího stolu. Po dvou týdnech mohl konečně na schůzi s hrdostí prohlásit: "Úkol je splněn, soudruzi!" A soudruzi jásali. "Soudruhu, za tohle zasloužíš Řád rudé hvězdy!" prohlásil soudruh Ivaněnko.
Když projekt schválila stavební komise, začala stavba prvního "panelového domu", jak jej nazval Sergej. Zedníci i dělníci se činili a dům byl za chvíli hotov.
Byl překrásný a tak důmyslně hranatý, až oči přecházely. Vysocí představitelé městského výboru KSSS, společně se soudruhem Barakovem, jej šli zkontrolovat. Po nádherných betonových schodech vystoupali ke vchodu. Když otevřeli dveře, tak po dalších překrásných schodech sestoupili dolů. Nastoupili do výtahu. "Soudruzi, nejprve se podíváme do prvního poschodí a poté do sedmého, abychom tak oslavili zítřejší výročí Velké říjnové revoluce," navrhl soudruh Ivaněnko. Ostatní souhlasili. Sergej tedy stiskl jedničku. Vystoupili a šli se podívat do prvního bytu. Když do něj vešli, uzřeli překrásné bílé stěny a na zemi přenádherné linoleum. Poté otevřeli dveře jednoho z pokojů. Ptáte se, co spatřili? Nic jiného než černočernou tmu. "To není možné," špitl polohlasem Sergej.
Ještě za několik hodin se z toho nemohl vzpamatovat. Bloudil malebnými uličkami Moskvy. Spustil se déšť a on neustále přemítal o svém panelovém domě. Déšť houstnul a pomalu se přerodil v bouři a Sergej byl stále duchem nepřítomen. Lijavci byl již dávno konec, ale on o tom nevěděl. Hlavou se mu honily stále stejné myšlenky. Aniž by si to uvědomil, došel ke svému domovu, jímž mu byl pavlačový dům. Za okamžik už stál, celý promočený, ve svém bytě. Jal se k oknu. A pak ho to napadlo. Okno! Ano, okna jsou řešením problému! Když bude mít každý pokoj jedno, nebude v něm tma.
Hned na druhý den přišel s nápadem za jedním soudruhem ze stavební komise a vyložil mu ho. Soudruh se zachmuřil. Zamyšleně se díval do země. Sergej měl dokonce pocit, že pozoruje jeho boty. "Nuže, soudruhu," začal, "jde o dobrou myšlenku." Sergej se v duchu zaradoval. "Ale," pokračoval soudruh, "stavba paneláku však již nebude zdaleka tak levná." Sergej se na něho velmi smutně zadíval. Když to soudruh viděl, hnulo se vněm svědomí a dodal: "Nu ale určitě to půjde nějak zařídit."
Původní panelový dům musel být zbourán, neboť dodatečné zabudování oken by bylo velmi náročné, ne-li nemožné. A dělníci a zedníci se znovu pustili do díla a u práce si hvízdali nádhernou melodii Internacionály. V tomto případě však pracovali trochu odlišným způsobem. Soudruh, který Sergejovi slíbil panelák, jenž bude mít okna, jim totiž pověděl: "Soudruzi. Abychom si mohli dovolit panelák s okny, musíme se k úkolu postavit trochu jinak. Nesmíme stavět tak poctivě. Tuhle křivý strop, onde zase ošizená elektřina, cokoliv. Musíme šetřit materiálem, kde to jen půjde. Nesmíme dopustit, aby náklady stouply. Je to jasné, soudruzi?" Sborové "Jasné" mu bylo odpovědí. I tentokráte byl dům zanedlouho hotov.
Když šli poté soudruzi opět zkontrolovat dům, v pokojích bylo světlo. I vše ostatní se jim zdálo v pořádku. Sergej sice jednou namítal, že v jednom pokoji jest křivý strop, ale odpověď zněla: "Ale, soudruhu, to se ti jen zdá." Když byla prohlídka u konce, otázal se soudruh Ivaněnko, zda nemá Sergej nějaké zvláštní přání. "Soudruzi, zazpívejme si Internacionálu," žadonil Sergej. A protože všichni soudruzi byli správnými komunisty, za chvíli se po okolí rozléhalo: "...poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!"
Od těch dob mají všechny paneláky okna.