Revoluce

  Prezident Joaqin Miguel Rodriguez přerušil prázdný pohled do rohu místnosti a praštil pěstí do stolu.
  "Pitomci! Proč nepracují? Proč, Alfonsi, ksakru?"
  Otázka patřila vrchnímu tajemníkovi Alfonsi Xavimu Perezovi, momentálně se zamyšleným výrazem ve tváří probírajícímu složku policejních zpráv.
  "Proč, pane?" vyhlédl z okna na Náměstí revoluce. Otevřel ústa k odpovědi, nakonec ale jen přečetl několik nejvýraznějších transparentů: "Neuvidíte od nás ani pesos!" "Chceme chléb." "Smrt vládě!"

  Prezident zesinal.
  "To prostě není možné! Oni sabotují všechno naše úsilí. Jak se máme snažit něco řešit, když nám jenom házejí klacky pod nohy?"
  Alfons X. Perez pokrčil rameny a sklonil zrak opět k papírům.
  "Každý přece, zatraceně, musí vidět, že potřebujeme víc peněz. Hrozí nám bankrot do čtrnácti dnů a oni nejenže odmítnou platit daně, ale ještě stávkují!"
  "Do týdne, pane prezidente, do týdne. Čtrnáct dní byl optimistický odhad," opravil nadřízeného tajemník.
  "Tak to vidíš. Při vší té korupci v naší administrativě prostě nevystačíme se stávajícím příjmem. Vždyť je to úplně evidentní! Jak to můžou nechápat?"

  Při vší té korupci... znělo tajemníkovi hlavou ještě pět minut nato, když znovu vyhlédl ven. Pozoroval staříka s křivou berlou a zhnisaným pahýlem jedné nohy, zoufale plačící matku s povislými odhalenými prsy, dítě s bříškem nepřirozeně vypouklým hlady, upracované snědé zemědělce s výhružnými a zároveň obav plnými pohledy.

 Prásk!

  Stůl zaskřípěl pod dalším úderem silné pěsti Prvního muže.
  "To je prostě neřešitelná situace. Už tři dny nefunguje zemědělství, stojí výroba, naše armáda nemá jinou práci než potlačovat nepokoje — a to ještě kdo ví, jak moc můžeme vsadit na její věrnost. A v rozpočtu chybí deset miliard."¨
  Vrchní tajemník si nenápadně otřel pot z čela. Trhaným pohybem se pokusil z hlavy vyhnat utkvělou představu tříleté holčičky žvýkající vlastní botu. Neúspěšně.
  "Opravdu, řekni mi: jak můžou nechápat, co chceme? Teď pomůžou zachránit ekonomiku — a časem na tom sami vydělají! To jsou úplně hloupí? Copak neví, že takhle zaviní zkázu kolosálních rozměrů?"

  Venku zatím spoře oblečení výrostci začali bombardovat policejní kordony. Jedním směrem létaly kameny a dlažební kostky, zpět odplatou zaštěkaly narezivělé kalašnikovy. Těla matek skrápěla krev dcer a synů, zvuky šarvátky skryly bolestný pláč živých a zvířecí řev umírajících. Země se zmítala v posledním záchvatu předsmrtné křeči.

  O dvě patra výš zvedl Alfons Xavi Perez ztěžka oči a tiše řekl: "Ano, pane prezidente. Ostatně: všechno zlo na světě pochází tak či onak z nevědomosti."