Balado o rytíři a smrti

Balada o rytíři a smrti.

Nádherný den dnes zdá se být,
o velkých věcech můžou kluci snít.
Nad vůní květin vznáší se včely,
a ptáci snad nikdy dříve tak nepěly.

Dřevěný domek je blízko lesa.
V místě, kde říčka v údolí klesá,
zdá se muž mrtvý leží,
přes zaschlou krev je vidět stěží.

Opodál dlaně je rudý meč,
v okolí těla, krutá seč.
Oči se snaží procitnout, víčka se chvějí,
duše se vrací zpět, propadá beznaději.

Smrt se procházela v domě i před ním,
den dosud tak krásný se náhle stal temným.
Mezi mnoha těly je jen jedno pravé,
snad ještě dýchá možná je živé.

Tak krásný život tolik štěstí a lásky,
to nezničí nic, smrt ani vrásky.
Desítky tanců, úsměvů, polibků,
nádherný život zdá se být bez zítřků.

Kde jsou její vlasy, kde její úsměv,
všude jen krev, smrti kruté projev.
Pár známých barev z jejích šatů,
tělo její mezi těly jejích katů.

Zářilas jako hvězda nejjasnější,
bylas z mých přání nejvroucnější.
Tvé oči jak mé byly plné štěstí,
s tebou vše bylo nejúžasnější.

Tvá nádherná tvář je jak chladný mramor,
šíp trčící z tvých prsou nevystřelil Amor.
Ležíš tu v rudém loži a já musím jít,
prozraď mi prosím, jak bez tebe mám žít?

Stokrát snad válčil jsem se sebou o bytí,
vyděl jsem temnotu,  jen zrádné černé žití.
Cítil jsem rty smrti skoro na svých,
odmítl však jsem chlad těch rtů bledých.

Tys byla můj cíl, tys mojí byla duší,
byli jsme šťastni, k temnotě hluší.
Smrt není krutá, jen dělá co musí,
proč oči tvé v noci, mně lásko dusí.

Vím co bys chtěla, abych udělal,
vezmu svůj meč, štít, brnění, koně,
nechceš bych k temnotě vstříc spal,
já zničím temnotu má lásko pro tě.

Září zbroj jak dříve zářila,
na koni rytíř, cíl tábor banditů.
Poplašná hlídka chvíli křičela,
a pak jen temné ticho bez hrobů.

Smrt střídá smrt, bandité umírají.
Meč šíp a luk, oči se neslitují.
Paladin bez svého boha,
zabijí ve jménu své mrtvé krásky.
Nářek a smrt, kam vkročí jeho noha,
z mysli se vytratil obraz jeho lásky.

Den za dnem své srdce opijí krví,
na místo lásky.
Stejně se ho obává chuďas i ten prvý,
na místo lásky.

Rudá je zbroj na místo blyštivé,
krutý je jezdec na šíleném koni.
Jeho činy jak jeho duše jsou krvavé,
slzu, až zemře nikdo neuroní.

Temný jezdec a za ním mrtvý dům,
plačící muž nad tělem své ženy.
Jsi temný, nevěříš svým snům,
a duše tvoje zemřela, pro zlé činy.

Po pancíři neteče takřka živá krev,
vzkříšená duše křičí bolestí.
Květiny krásné jsem vytrhl na místo plev,
jsem nevinných smrt a neštěstí.

Poslední souboj sám se sebou prohrál,
meč a zbroj zas zkropila krev.
Rytíř leží v krvi a neštěstí jde dál,
je spousta rytířů, a ještě více nevinných plev.