Dívenka jež ve snech se vždy vrací

Dívenka, jež ve snech se vždy vrací.

Snad pro pocit bezpečí,
prstíky tisknou chladnou ruku.
Z neznalosti nebrečí,
jen sedí ohlušena absencí hluku.

Chlad a modř nechá nepovšimnutu,
odmítá výzvy k útěku.
Je sama a přeci odmítá samotu,
beze všeho, jen nepustit ruku.

Oči co nevidí,ústa mlčící, ruka co netiskne,
a síla malých prstíků se ztrácí.
Cizí ruka co bez dovolení do tmy nese
dívenku, jenž ve snech se vždy vrací.

Za sebou jenom stejnou smrt nechává,
a ruku co navždy bude dusit.
Od dneška vždy, když dívka usíná,
vzpomíná na chladný, modrý dotyk.

Stíny tančí nad postelí usínající,
v divokém tanci jiskří jim oči.
A nikdo neslyší oběť plačící,
se smíchem stíny se rychleji točí.

Šeptají stíny temnotu v temnotě,
strach slova vpaluje v mysl dívčí.
Naslouchá, ta ztracena v samotě,
vzdala vše, už více nekřičí.

Krok za krokem, dle plánu stínů,
smrt za smrtí, chlad s modří. 
Život bez zlých, temných snů,
rukou její umírají ti chrabří.

Nepolapitelná je, když kráčí podobna smrti.
A noc ji skryje, když stínům dar dále platí.