My lovely Darling V

 Tara se vzbudila s úsměvem. Zpěv ptáčků ve městě nenajdete. Ani za městem. Zvlášť, když je provoz. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Podívala se na Darlinga. Stále nechtěla věřit, že je to její dráček. Její tajemství, o které se starala s láskou. Zvedla se. Potichu, aby Darlinga nevzbudila, zkusila rozdělat oheň. Po několika pokusech otráveně odhodila kameny. "Máš málo síly." ozval se hlas. Byl to Darling. "Těch kamenů je škoda. Ale musíme dál." podíval se na ní. Stále ještě ležel. Tara dala ruce v bok. "Ale tobě se nechce." řekla. Zívl. "Ještě jsem pořád ten drak, který nechtěl vstávat." zasmál se. Tara se smíchem zavrtěla hlavou. "Ale teď vstávej! Musíme se dostat domů. Půjdeme zpátky na louku a..." "Už tam není." řekl Darling a posadil se. Tara se na něj překvapeně podívala. "Co tam není? Ta brána do mého světa?" zeptala se. Přikývl. "Nechtěl jsem ti to říkat. Musíme do Eniretu." zvedl se a zasypal ohniště pískem. "Cože?! Tys mi to nechtěl... Co je to ten Eniret? A co to děláš?" vykřikla. "I studené uhlíky lze rozžhavit. A Eniret... Srdce Eniretu je hlavní palác v podobě hvězdy, kde se každému může splnit přání." odpověděl a rukou jí ukázal směr, kudy se měli vydat. "Ale?" zeptala se Tara. "Co ale?" "Všechno má své ale!" rozhodila Tara rukama. "Víš...Ti, kdo ho šli hledat se nevrátili a ti, co se vrátili, byli šílení." odpověděl. Tara se zastavila. "A to mě chceš nechat zešílet?" vykřikla. "Nemusíš jít se mnou. Oprátka ve městě ještě visí." pokrčil rameny a šel dál. Tara kopla do kamene, povzdychla si a šla za ním.

 "Stop!" zhroutila se Tara. Darling se na ni podíval. "Jdeme. Vždyť jsi odpočívala před půl hodinou!" napomenul ji Darling. Tara mávla rukou. "To je jedno. Nejsem stroj." zkřížila ruce. Zahřmělo. "T byl tvůj žaludek?" zažertoval Darling. "Asi jo. Mám hlad." zvedla se. "Je tu město. Asi dva kilometry daleko." řekl jí. Tara zaúpěla. Darling jí povzbudivě poplácal po zádech. "Klid. Je to město draků. Už víš, proč je tak daleko od lidí?" zeptal se jí. Přikývla. Za chvíli uviděli bránu města. Byla celá zlatá a vysoká pět metrů. Na levém křídle byl vyobrazený drak a na pravém člověk. Oba se dívali na stříbrnou hvězdu. Zeď byla bílá, jako by ji právě natřeli. Darling zabušil na bránu. "Kdo je?" zeptal se hlas za bránou. "Drak ze světa lidí." odpověděl Darling. "Nikoho nečekáme. Zmizte!" vykřikl hlas. "To je dobrý! Drak, kterého nepustí do města ostatní draci!" zasmála se Tara. Brána se pootevřela. "Darlingu?" zeptal se hlas. "Sláva, že mě někdo poznává!" oddychl si Darling. Brána se otevřela dokořán. Tara úžasem vykřikla. Před nimi se rozkládala louka, kde leželi draci. Bílí, červení, modří... A všichni vedli vřelou konverzaci. Nejzajímavější byla hnízda s vejci nebo malí dráčci, kteří si hráli s motýlem nebo s bublinami. Darling jí táhl za ruku do města. Brána se zavřela. Někteří draci se na ně podívali, ale potom se vráili ke konverzaci. "Počkej tady. Seženu jídlo a pití. Zeptám se i na cestu." řekl jí a odešel. Tara se mezitím zabavila. Hrála si s dráčky. Jedna stará dračice na ni kývla a gestem si ji zavolala k sobě. Tara se k ní vydala. "Ty jsi ze světa lidí... Hm. Lidé nás nemají rádi. Ani pohádkové bytosti. Ale kvůli tomu jsem s tebou nechtěla mluvit. Darling vypadá statečně, ale takový není. Stále je ještě dráče. Drž se ho a nedovol, aby mu někdo ublížil. Ingrit tě všechno naučila. A ještě něco! Neděs se, až budeš zpátky. To oblečení, co máš bude... jiné." řekla jí a odešla. Tara se ani nestačila zpamatovat z toho přívalu slov. Po chvíli se objevil Darling. Najedli se a vydali se dál. Darling jí upozornil, aby se s nikým neloučila. V pohádkové zemi je to něco, jako kledba od té doby, co existují moderní pohádky. Tara se ještě naposledy podívala na město. Měla pocit, že tahle cesta nebude dobrá...