Dva jasně nevyhraničené časové úseky na vyhlídce

 

Dva jasně nevyhraničené časové úseky na vyhlídce

 

I.

Co říká mi pták nad hlavou?

Že kroužit na nebesích nedokážu,

že vnímat svět neumím…

Komín co v dálce plive kouř a vítr co hvízdá po polích.

Stromy natahují prsty až k nebesům

mraky pomalu blednou.

 

Tepla teď snesu víc než kdy jindy

zima vždycky příliš dlouhá

milenka která nerada odchází

                                               ráda se vrací.

Zvrásněná pole čekají až přijde čas

znovu dát život, znovu se probudit a vstát.

Klasy děti co vyrostou-půda vysychá jak chléb na stole

a slunce ji hřebenem paprsků vyčísá pomalu, pomalu.

Zem teplo hltá jak vodu ze studny-je živá-mě něco hřeje.

 

 

II.

Je to jako když stoupáš a pod sebou vlastní tělo.

Otočit klíčkem, pustit spojku a hnát ji výš a výš

zastavíš pod skálou

a pod sebou uvidíš

tři těla, tři města.

 

Postavy nerozeznáš ale víš že bloudí

a touží

a krouží

někde uprostřed.

Kopce a lesy ustupují jak poraženecká vojska

vítězové drancují, zabíjejí a znásilňují

vichr je posel který zapomněl bílou zástavu

a tak se jen opírá do všeho mrtvého…

Je to jen útěk- stoupáš a pod sebou vlastní tělo.

Ještě neumírám, jen občas vystoupám vzhůru

ještě neumírám, ještě se vracím dolů.      

---