Poutník

Šel poutník vylidněnou vesnicí, cností nepřeplněn.

Se srdcem píšícího básníka hledá efekt slzavých duší.

Vzhled jeho podprůměrný nikoho neděsí,

snad jen pláčicí sochy světců v ruinách kostela.

Groteskní ilustrace v genech mu nevadí,

dávno si již zvykl na ty útvary zazděné v paměti.

Prožitky žádné nemá, na prameny radosti

si už nevzpomíná a své poznání nikomu nevydá.

Zřekl se sám sebe, odpor k sobě už nemá.

Nepřitahuje k sobě už nic, magnetismem

nikdy nedisponoval.

Nikdo se už nikdy nedozví, proč právě on byl vyvoleným.