Pevnost poslednich

"Pevnost posledních"

Jedna pohádka doby budoucí.
Hist. poznámka:
Po nějakém roce v daleké budoucnosti, kdy došly fosilní zdroje energie a alternativní nebyly schopné pokrýt celosvětovou spotřebu. Dokonce ani základní potřebu těch nejvyspělejších států. Došlo k rychlému úpadku pozemské společnosti.
Původní hodnoty si zachovala jen hrstka šílenců, kteří osídlili ohřívající se Antarktidu a těch několik tisíc lidí, co žilo ve vesmírných stanicích a v koloniích na Měsíci a Marsu.
Na Zemi došlo k vytvoření mnoha izolovaných městských států - pevností - jejichž vyspělost souvisela s obchodem s vesmířany (tak byli nazýváni lidé žijící mimo atmosféru) - energie a některé výrobky za potraviny a suroviny.
Třetí skupinou se stali kolonisté Antarktidy - novoatlanťané (uzavřená skupina, občas komunikující s vesmířany) - díky tomu, že zde původně žili převážně vědci a ekologičtí nadšenci (je tu čistá příroda a teď už i existující ozónová vrstva) - se tato společnost dostala na velmi vysoký stupeň technického i duševního rozvoje, ale rodilo se jen pár dětí za několik desetiletí - i přes všechnu vynaloženou snahu. S postupem času začali vymírat, čemuž nezabránilo ani extrémní prodloužení jejich života - většina lidí bohužel po několika stovkách let umírala dobrovolně, kvůli nedostatku motivace žít dál.
Proto začali být vysíláni - hledači - dobrovolníci, kteří se vydávali do okolního světa nalézt lidi s podobnými názory a zásadami, s cílem přesvědčit je k odchodu do vymírající společnosti na Antarktidě. První výpravy však odhalily jen obrovskou agresivitu, chamtivost, touhu po moci a technologiích.
Na nějakou dobu se s výpravami přestalo. Když byly obnoveny, pohybovali se hledači už jen pod pláštěm tmy. V městech, jen v přestrojení a téměř neviděni a nepoznáni, hledali poslední z dobrých a čestných lidí.

Toto je příběh jednoho z hledačů.

...tedy přišla. Pomalu, jak by chtěla, být si jistá, že není sledována. Chvilku jsem si ještě poseděl pod starým dubem a sledoval tu krásku. Proč však budila teď ve mě hrůzu?
Světlé vlasy, kdysi snad hezké, splývaly teď s tvrdostí a chladem mramorové tváře - tak nevypadá šťastný člověk. A až přijde blíže, ještě hrůzněji vypadat bude. Už teď jí ta lidská zhouba vládne, chamtivost a závist. Z lásky, ušlechtilosti, kterými vyčnívala z davu, ještě střípky trochu září. Možná, tedy není ztracena. Snad, není příliš pozdě - třeba jen jsem se při zjišťování její povahy zmýlil. I naše přístroje se mohou v tomto splést - snad je to tentokrát!
Už je u mě.
"Vítám tě tu. Krásné místo, ne?" Než jsem dořekl, věděl jsem, že nabídka bude zbytečná.
Její odpověď: "A, co?" a mrtvý výraz řekli vše. Přesto musela dostat nabídku, tak jako všichni před ní.
"Chceš tedy přijmout náš způsob života, jeho výhody i...?" Její hluboké krásné oči zajiskřily chamtivostí, která k jejím lidem pasuje, tváře zjitřily, o lásce nebylo by pochyby. Ona však jen hledá, co budu chtít. Nedořekl jsem nabídku a přešel k ceně, která je v sebepoznání a poražení vlastního horšího já, ale ona chtěla znát pouze cenu z jejich pokřiveného pohledu na svět - z pohledu peněz. Nečekal jsem tedy, až se zeptá a raději ji předběhl: "...jedno políbení." Jedna z nejcennějších bezcenných cen.
Trochu se zamračila, zaražena, snad jen chvilku přemýšlela. Pak, náhle pohyb rychlý, její rty se tváře lehce dotkly. Zcela překvapen, dosti zmaten, začal bych se radovat. Nebýt té její chamtivosti, co se jí zas vrátila do tváří.
Pak už bez výčitky svědomí, ale s nadějí, že snad právě ona se časem změní, náš způsob života jsem nabídl jí:
"Vzdej se tedy všeho, co tady vlastníš, vem jen pár věcí srdci nejcennějších a vydej se se mnou k jižnímu obzoru a žij podle našeho vzoru - bez zbytečného hromadění nepotřebných věcí..."
Její tvář se zkřivila - hanbou snad, ale vztekem určitě. Já ještě nedořekl.
"...pracuj, prodávej, kupuj, dej, co lze dát a ber, co potřebuješ, ale nehoň se za ziskem na úkor druhých."
Odplivla si a hrdě odešla za otroctvím chamtivosti a hloupostí závisti. Za ziskem strachu, samoty a nedůvěřivosti.

Zklamán, usadil jsem se u kořenů stromu, který snad pamatoval ty léta, kdy svět snad byl lepší. Co, když nebyl, co když byl horší a naše snaha, najít znovu vše dobré, co tehdy bylo, je jen snem, iluzí.
Možná mají pravdu oni. Je jich taky víc - ale jací jsou? Mají dosti divné hodnoty - vše vyjadřují jen penězi. A pokud někdy hledají krásu, proč jí hned přikrášlí cedulkou s cenou?
Možná, že jen proto, že je nás tak málo, nemusíme používat pro vše jen měřítko peněz a je pro nás tedy zbytečné hromadit obrovský majetek - nebo je to jen naší technologií. Byli by jako my, kdyby měli podobné možnosti, nebo by se díky své chamtivosti a závisti zničili?

Po přízračně krvavém soumraku, bylo jasné, že se nevrátí. Snad najde cestu, až změní názor.
Vyrazil jsem, jako můra za světlem, k jejímu městu. U hradeb, kde některý hledač přede mnou umístil mozkový emitor a terminál s databází obyvatel, jsem provedl aktualizaci k tomuto roku - vyškrtl mrtvé, připsal narozené a označil pár lidí, u kterých je snad naděje.
Škoda, že je nás tak málo, hodně z nich než sem někdo přijde zemře a mozkový emitor zachytí jen velmi výjimečnou osobnost a tu často stačíme zachránit před smrtí jen na poslední chvíli.
Pak už zbývalo jen vyrazit k nedaleké vesnici, kde na mě snad čekal ten jeden jediný adept z této dlouhé cesty, vydat se domů a doufat, že jiní byli úspěšnější. A cestou někde odhodit tu štěnici, co mi dala.