Moje nejoblíbenější místo v Praze

Naše škola se účastnila jakéhosi porjektu Praha moje město. Při čj jsme dostali za úkol napsat slohovou práci. Témata jsme dostali na výběr. Já si vybral Moje Nejoblíbenější Místo v Praze. Mohli jsme si to připravit doma a pak ve škole přepsat. Přepisovalo se to 2.6.2004, ve středu. To mi bylo 16let.

Bylo to ráno jako v každý pracovní den, ale přeci jen se lišilo. Z říše snů mě vytrhlo pípání mobilu. Lenivě jsem to zastavil a dal se pomalu do vstávání. Jsem rozespalý a nikam se mi nechce. Je úterý. Máme od devíti hodin –první hodina je mše. Nepůjdu na ni…

Jdu cestou tramvají, stále za nosem. Mraky oblečené v myších kožíšcích líně plují nad hlavou, jako by se jich netýkaly žádné problémy, jako by jim nevadilo, že zakrývají sluníčko. Jdou jeden po druhém, jak sloni s mláďaty držící se máminýho ocasu. Změt hluku ulice a života nevnímám.
Bloumám svými myšlenkami v krajině otázek. Pomalu míjím kostel. Správně bych tam měl být. Náhle mě napadne, zdali je Bůh opravdu v kostele? Je to jeho dům, aspoň se to říká, ale my přeci také nejsme celé dny doma.
U kříže z kamenných kostek, zdrží mě červené světlo zakazující mi jít dále. Avšak po chvilce tichý tikot oznámí, že mohu jít dále. Byl jsem propuštěn. Jdu dál po Legii. Chodím po ní tak často, tak dobře ji znám, ale přitom je mi tak neznámá..! Plechové otroky s koly, sloužící k přepravě, nevnímám. Jen sem tam záblesk neznámého obličeje. Bloumám vlastním světem.
Náhle sestupuji dolů, po schodech. Po schodech na Střelecký ostrov, místo mi nejvíce blízké. Zvolním tempo, nasávám vzduch. Svěží, chladný, vlhký vzduch. Jdu na kraj, k vodě. Přitom zdravím stromy, vzdávám jim hold, neboť díky nim mohu žít. Také obdivuji jejich výdrž. Vždyť člověk s člověkem nevydrží tolik, co oni spolu! Někdy bych si přál, aby mohly vyprávět.
Jsem již na břehu, pár kroků k vodě. Před sebou vidím Karlův most a za ním zbytek Prahy. Kolem ostrova teče Vltava. Její tok mi připomíná běh života. Ten jde stále dál, nedá se vrátit. Co se stalo, stalo se a nezměním to. Ostrov ji dělí na dva toky. Je to jako, když někoho máte, život vás rozdělí, ale po nějaké době, když budete chtít, shledáte se.
Karlův most, starý pevný. Stále drží. Často je plný turistů, kteří spěchají. Proč? Proč spěchají? Vždyť času je dost! Tak 70let?! Možná více. Oni spěchají, jako by jim zbýval jediný den. Chtějí vidět hodně. Chtějí vidět vše, a přitom často zapomínají na ta krásná slova. Na ta, na která je potřeba čas. Na něžná slova: Miluji Tě.
Přestanu přemýšlet. Vyprázdním mysl, uvolním se. Jemně potichu a něžně pošeptám do větru: „Bože, přišel jsem za Tebou. Jsem tu. Kde jsi Ty?“
Jen tam tak stojím a čekám. Nevnímám čas, nevnímám stres. Na problémy jsem zapomněl. Nic mě netíží. Neexistuje nic. Jen já, pevná půda pod nohama, naděje, láska…
Vítr, studený jak ruce smrti, ale přece jemný jak mech, pohladí mě najednou po tváři, ale mně to nevadí. Proč se bát smrti? Pohladí mě po tváři, pročechrá vlasy, pošeptá slova, která každý zná, ale neví o nich. Poté zanikne.
Náhle mě z mého bytí vytrhne jemné, láskyplné obejmutí mé milované. Vrátí mě do reality. S ní odcházím do školy. Opouštím svůj soukromý kostel.
Odcházím šťastný…

---