Ve jménu kříže ---- část 3

 Nyní tu však tábor rozbila i hrstka johanitů a poutníků. Celý oddíl nyní čítal okolo dvou set jezdců a pěšáků a sto dvacet poutníků z Normandie a dalších evropských zemí. Po celodenním pochodu a jízdě byli rytíři jen minimálně unaveni a tak templáři nestavěli stany, ale uložili se pod širé nebe. Malá skupinka templářů a špitálníků utvořila noční hlídku. Po setmění se rozestavěla po táboře a dávala pozor na okolní krajinu. O půlnoci již druhá skupinka hlídek probudila Briana de Calvoira a Hanse Gerauldia. Jelikož byli rytíři i poutníci dostatečně odpočatí, všichni si narychlo sbalili věci, část byla znovu naložena na vůz a půl hodinu po půlnoci se výprava vydala dále. Po tři dny se nestalo nic. Stavění táborů se opakovalo téměř stejně a díky noční jízdě se skupina dostala brzy k Eufratu. Tady na ně tentokrát nečekala žádná saracénská armáda. Celý den hledali dobré místo k přebrození pro vozy. Nakonec ho našli asi třicet kilometrů jižně od místa příjezdu k řece. Vozy byly bezpečně přepraveny na druhou stranu řeky. Tam se unavení rytíři a poutníci usadili na noc. Templáři vybalili vojenské stany, několik johanitů tak udělalo také a poutníci se uklidili do vozů a kolem nich. Po celou temnou noc se nestalo nic zvláštního. Brian de Calvoir se ráno probudil ve stanu. Naproti němu ležel mladý Gerauldio, který s ním sdílel příbytek. Ještě spal. Brian se zvedl a potichu opustil stan. Poklekl před vchod a pokřižoval se. Začal mumlat modlitbu:

Svatý Petře – Ochraňuj nás i nadále jak jsi doposud činil

A dopusť, abychom dorazili v bezpečí do našeho domu.

Domu Ježíše Krista a Svatého Kříže.

Prosím tě Pane ochraňuj nás svým Kopím a dohlížej na nás tváří Boží.

Nechť tvoje skutky osvítí nás ve světě pozemském.

Amen.

Vstal a zjistil, že ho Gerauldio pozoruje. „Dobré ráno příteli.“ Calvoir vstal a usmál se. „Dobré. Rád pozoruješ rytíře při modlitbě?“ „Já se příliš nemodlím. Věřím však v Kříž a věřím, že nás ochrání. I tak bych řekl, že ta modlitba byla velmi srdečná. A taky dojemná.“ Calvoir kývl hlavou a protáhl se kolem Gerauldia. Ve stanu si nazul vojenské plátové boty a opásal se. Uchopil do ruky helmu a opět se protáhl kolem gerauldia, který z poloviny zabíral vchod. „Nevybral sis zrovna šťastné místo k stání příteli.“ Gerauldio se usmál a zmizel ve stanu. Calvoir procházel alejí stanů. A jak do nich pražilo slunce a hladilo spící rytíře po tváři, ti se probouzeli a trousili se ze stanů. Calvoir nakoukl do stanu, kde teplo slunce nestačilo k vyburcování a tam vložil svůj hlas, aby vstali a připravili se na cestu. Sám se potom přiloudil k jednomu vozu, kde měli templáři svůj náklad a začal vybalovat černý chléb a bochníky sýra a lahve s vodou. Jejich v poslední době běžné jídlo. Tu a tam se našla i šunka. Calvoir rozdával jídlo příchozím templářům, dokud nedorazili zásobovači, kteří mu dali jeho příděl a nevyměnili si s ním místo. Rytíři Templu se rozsadili do hloučků a tam konzumovali chléb, sýr a šunku. Potom vše spláchli douškem vody a posilněni začali strhávat stany. Dokonale odpočatá výprava se sešikovala do čtverce v jakém vyjela z Alexandretty a vyrazila na další cestu.

Několik dalších dní putovali dále. Dvanáctý den se dostali do údolí. Sem tam se tu rozrůstaly palmy, které nesly datle a ořechy. Sem tam dokonce olivovník. Uprostřed údolí se vlnila hladina jezírka, které bylo tvořeno dvěma malými toky, které přitékaly z kopečka a vlévaly se do malé oázy. Bylo to asi v polovině cesty do Al-Hasakahu. Oáza vypadala příjemně. Vzduch byl však zvířen. Kromě oázy byla totiž v údolí velmi početná saracénská jednotka. Jednotka, která pětkrát převyšovala počet rytířů i s poutníky. Tedy polovina čekala v údolí.Druhá polovina z nich obklíčila křižáky, aby nemohli uniknout. Brian de Calvoir svěsil hlavu a snažil se zahlédnout zadní voj saracénů. Ten se blížil. „Hansi!“ Ten k němu přijel a nastražil uši, neboť ve zmateném hluku křižáků a poutníků bylo velmi špatně slyšet. „povedeš zadní křídlo svých rytířů. Musíme ochránit poutníky. Tví rytíři tě budou poslouchat a víš co od nich můžeš očekávat!“ Gerauldio kývl, že rozumí. Brian uchopil přilbu připevněnou u postroje svého koně a nasadil si jí. Vytáhl s pochvy meč a vztyčil zbraň vzhůru. Saracéni v údolí začali řvát válečný pokřik. Jejich šílenství a lačnost po krvi Evropanů byla neutišitelná. Calvoir se chystal zavelet k útoku. V tom na něj zakřičel jeden johanita a přijel k němu. Za chvíli se z řad templářů vynořili černě odění rytíři s dlouhými kopími. Panoši jeli vedle nich a v rukou třímali další. „Tady je nás kopiníků potřeba více.“ „Klínová formace!!!“ Zařval vší silou Brian a vztyčeným mečem dal znamení ke změně formace. Několik předních řad tak učinilo, ale vnitřní čtverec zůstal, aby chránil vozy a poutníky. Velitel kopiníků Gérard de la Luidi si nasadil křižáckou plnou helmu a vztyčil kopí. Vztyčil ruku a jakmile spatřil, jak templář Brian dává povel k útoku, ve stejnou chvíli mávl paží směrem k sešikovanému saracénskému vojsku a vší silou zařval. Jeho hlas se ztratil v ohlušujícím řevu špitálnických kopiníků. Všichni totiž řvali johanitské heslo: „Defensio fidei et obsequium pauperum!“ Obrana víry a služba trpícím. V rachotu dunivého řevu johanitů a válečného ryku templářů se klínová formace v čele s Brianem Calvoirem a maltézskými kopiníky dala do pohybu a prudce se rozjela z kopce přímo do obranných řad saracénských pěšáků. Náraz klínové formace typické pro křižáky doslova rozmetal přední linii saracénů. Někteří jedinci létali několik metrů daleko. Brian se dostal několik desítek metrů do řad Arabů a sekal mečem na všechny strany. Kus od něj srazili nějakého johanitu s koně a udupali ho či probodali. Krvežízniví saracéni se tlačili do řad templářů a johanitů a jako včely se rojily.

Brian de Calvoir setnul hlavu Arabovi stojícímu u jeho koně. Potom odrazil útok saracénskou šavlí. Čepele se zaklesly a Brian rychlostí myšlenky zformoval další útok a provedl ho. Zatlačil do arabské čepele a zvrátil útočníka v sedle. Než se stačil vzpamatovat, vězela mu rytířská čepel v hrdle. Tak skončil životy i dalších mnoha saracénů. Pětinásobná přesila si však vybírala svou krutou daň pod čepelemi zahynulo na padesát johanitů a patnáct templářů. A boj pokračoval.

Zadní obrana ulpívala na boji kavalerie. Cvičené špitálnické vojsko pomalu pobíjelo saracény, kteří však stále více obkličovali smrsklé linie rytířů. Často se ozývalo špitálnické heslo, ale jeho účinek byl umlčen spolu s hlasy špitálníků. Saracéni získávali čím dál větší převahu. Přesila pět na jednoho se změnila v sedm na jednoho a někteří saracéni se dostali do obranného čtverce křižáků. Hans Gerauldio využíval svého šermířského výcviku na francouzském dvoře a rozséval smrt mezi muslimy. Jediným sekem svého dvojsečného meče rozetnul lebku dorážejícímu nevěřícímu. Prorazil hrudník jednomu z najíždějících saracénů a potom si přehodil meč do druhé ruky. Uťal paži vedle stojícímu Arabovi a opět si přehodil meč. Starost mu však začala dělat skupinka kopiníků, kteří najížděli do jeho vojáků a sráželi je z koní, kde neměli rytíři takovou možnost. „Nevěřící psi!!!“ Řval Hans histericky a vrhl se do boje s horkou krví. Rozdával rány na obě strany a pomalu se propracovával ke kopiníkům. V tom přilétl šíp a zabodl se rytíři do ramene. Krunýř ho zčásti zastavil, ale malá část se dostala do masa. Hans zaúpěl, ale šípu si nevšímal. Pěší saracény nabíral koněm a mečem. Kopiníci byli jen kousek od něj.

Na opačné straně odvelel Calvoir své kopiníky, neboť v tuto chvíli nebyli potřební jako mečíři. Ti se rozdělili na malé skupinky a prosekávaly se do několika stran. Templáři ztratili asi pětadvacet rytířů a zbývalo jich jen pár. Brian projížděl vřavou a rozsekal každého poblíž stojícího, či na koni sedícího Araba na kousky. Bezvěrci však stále tlačili na rytíře a ti se začali stahovat zpátky. „Za svatého Petra a jeho kopí!!!“ Zařval Brian de Calvoir, který si všiml, jak morálka jeho mužů rapidně poklesla. Sám se vrhl do srdce bitvy a s novou zuřivostí rozmetával saracény na všechny strany. Jeho muži se po urputném řevu jejich velitele stočili zpět a rozjeli se na saracénskou linii. Dopad byl tvrdý. Pro saracény. Mrtvá těla nevěřících létala na všechny strany, jak byli odhozeni narážejícím klínem rytířské formace. Brian de Calvoir pozdvihl meč a řval: „Za Kříž!!! Za Kopí!!! Za slávu Pána!!! Za víru!!!“ Ohlušující burácení rozjásaných templářů přehlušilo krvelačný ryk stovek saracénů, ačkoli bylo rytířů jen pár. Brian de Calvoir se přestal ovládat a sekal na všechny strany hlava nehlava a zabíjel už i po dvojicích. Saracéni se zalekli tohoto berserka . Mnoho se jich začalo prodírat zpět přes všechny ostatní. Templáři a johanité na ně doráželi zezadu a sráželi utíkající Araby na zem. Brian Calvoir dostal zásah šípem do hrudi. Ten se do něj zabodl, ale neprošel brněním. Velitel však zahlédl, jak opodál stojí skupinka střelců, kteří napínali luky a stříleli salvu za salvou. Prosekával se k nim a občas zasupěl bolestí, když šíp zasáhl a škrábl ho až na těle. S ubývající vzdáleností od lučištníků rostly nárazy šípu jak v počtu, tak v síle. Kapitán templářů posetý šípy jako ježek bodlinami dostal další zásah do boku. Potom jeho kůň silně zaržál, odkopl saracéna, který se k němu přihnal a odhodil Briana dozadu. Náraz v brnění byl tvrdý. Kapitán Brian se co nejrychleji zvedl a začal řvát. Zasekával svůj meč do nabíhajících Arabů a opět se proměnil v berserka. Silou svých seků odhazoval muslimy metr daleko. Rytíř bez koně však brzy začne ztrácet kontrolu nad bojem. Ani Brian nebyl výjimkou. Bitevní šílenství se mu začalo vymykat z ruky. Dostal zásah šavlí do ramene. Byl probodnut zezadu. Špička šavle mu zírala z břicha. Upustil svůj meč a odtáhl se od svého přemožitele. Šavle mu vyjela z těla. Upadl na kolena a otočil se. Nad ním stál vysoký saracén. Šavli připravenou k poslednímu úderu. Najednou se vše zpomalilo. Brian začal vzpomínat na chvíle, které prožil ve svém životě. Vzpomínal na svého otce, který byl také templářem, ten který porušil řádový slib a zplodil syna. „Dnes už to přece dělá každý.“ Zamumlal Calvoir a přemýšlel o svém otci. Rozhodl, že jeho otec byl dobrý. Za porušení tohoto slibu mu nemohlo být upřeno hrdinství, když padl v bitvě. Nemohlo mu být upřeno právo vstoupit do ráje. Nemohlo. Prostě ne. Neee! Hlas v Calvoirovi hlavě mu rozkmital mozkové blány. Najednou byl zpátky. Nad ním se napřahoval saracén. Vše bylo ale pořád pomalé. Najednou si všiml meče, který mu ležel u kolenou. Jeho vlastní templářský meč. Rozhodl se s ním učinit poslední skutek ve svém životě. Rozseká to hovado na kusy. Toho parchanta co ho zabil. „Tu svini arabskou!!!“ Calvoir si neuvědomil, že řve. Sáhl rychle po meči a vyskočil na nohy jak to jen šlo. Při tom sekl saracéna do natažených rukou. Ten zařval a šavle mu upadla dozadu. Calvoir se zmohl na další sek do jeho hrudi. Vystříkla z něj krev. A znovu. Calvoir sekal ze strany na stranu. Najednou se tělo před ním rozpůlilo a horní polovina přepadla dozadu. Spodní padla na kolena a potom Calvoirovi k nohám. Umírající rytíř najednou přestal slyšet okolní svět. Viděl rozmazaně okolní pobíhající postavy. Jediné co slyšel byl jeho vlastní, unavený, sípavý dech. Slabost mu vstoupila do nohou a on dopadl koleny na zhroucenou mrtvolu jeho vraha. „Člověka“, který mu vzal vše. Dýchání se stalo obtížným. Cítil jak mu z pusy teče krev. Před očima už měl téměř temno, jen bílé mžitky otravovaly jeho umírání. Chtěl to již ukončit. Chtěl již odejít. Bolest byla nesnesitelná. Síly, které vynaložil k pomstě byly pryč. Ucítil jak dopadl na tvář. Již neviděl vůbec nic. Ležel, ležel a poslouchal svůj dech. Ten se chvíli co chvíli ztenčoval. Řídnul. Už ho skoro neslyšel. A najednou utichl.

Hans Gerauldio stanul tváří v tvář jezdcům s kopím. Tito saracéni pobili mnoho křižáků. A za to teď zaplatí. Celá jejich skupinka se obrátila čelem k němu. Jejich koně funěly a hrabaly nohama. Byli nedočkaví srazit dalšího křižáka. Uchopili pevně svá kopí a nastavili je hroty směrem ke Gerauldiovi. Pozdě si Gerauldio uvědomil, že svým mečem nedokáže srazit najíždějící saracény. Moc pozdě. Byli již v pohybu. Sedm jezdců klusalo, aby přineslo smrt jedinému křižáckému veliteli. Byli již na půl cesty od Gerauldia. Ten svěsil meč a hlavu. Uvědomil si, že je to jeho poslední chvíle. Potom vzpurně vzpažil a jeho meč se zaleskl v slunci. „Áááááááá!!!!“ S řevem se již chystal rozjet, aby se alespoň pokusil jednoho saracéna srazit. Smrt ho volala. „Přicházím.“ Slyšel ve své hlavě. „Jsem tu. Neunikneš.“ Hlava mu začala třeštit. Viděl stíny, které se rychle blížily. Ale ne to byli jezdci. Ti, kteří se ho chystali sprovodit ze světa. Znovu zaryčel. Hroty kopí se neúprosně blížily. A najednou se ze strany jako vítr přihnali další jezdci. „Konec.“ Vydechl Gerauldio. Jenomže jezdci nejeli na něj. V plné síle smetli sedm saracénských psů. Koně byli těžce poraněni a mrtví Arabové se vznesli o několik metrů a jejich trosky dopadly na suchou zem. „Můj pane. Rozkaz od Briana de Calvoira. On nás již nepotřebuje a poslal nás sem.“ Gerauldiovi se ulevilo a začal vydávat rozkazy. „Zpět do formace! Utvořte formaci!“ Křižáci na koních se rychle srovnali do bojové řady. Ti, kteří měli štít, se postavili do přední řady. Několik lučištníků se postavilo daleko od bojové vřavy. Chráněni řadou mečířů, napínali své luky a vysílali šípy do proudících saracénů. Po chvíli byli nabíhající saracéni pobiti a postříleni. Na kopci nad nimi se však začali seřazovat jezdci. Teď si Gerauldio uvědomil, že z vršku kopce se v průběhu bitvy dostali až do údolí. Nepřítel nyní stál na kopci. Saracéni budou mít nyní výhodu rozjezdu. „Píky vpřed! Píky vpřed!“ Zařval a čekal, až se do první řady natlačí těch několik málo pikenýrů, které johanitský voj obsahoval. „Lučištníci vzad!“ Jak přikázal tak se stalo. Lučištníci se zařadili za kopiníky a mečíře a tam se připravili k boji. Založili šípy a čekali. Vpředu se v saracénské linii objevil velitel. Vysoká kuželovitá helmice lemovaná velbloudí kůží. Na sobě měl kroužkovou košili. Pravděpodobně kradenou. Přes ní měl přehozený kabátec a na sobě plášť. U pasu mu visela velká šavle. V pravé ruce třímal kopí a v levé kulatý štít. Zavelel mohutným hlasem. Arabskou řečí. Ti, kteří mu rozuměli se roztřásli. „Rozervěte je na kusy! Nechť nás Alláh odmění za drcení nevěřících psů! Na něééé.“ Celý jezdecký oddíl saracénů se s krvelačným řevem vrhl na křižácké řady. Uprostřed pikenýrů stál na koni Hans Gerauldio. „Zapřít píky!!“ Zavelel Hans, když se saracéni dostali. Do tří čtvrtin kopce. „Lučištníci palte!“ Na saracény v polovině kopce dopadla sprška šípů. „Pal!!“ Zařval opět Gerauldio. Další sprška. „Palte dál!“ Lučištníci začali napínat luky a střílet jeden šíp za druhým. „Neutečete! Neboť jste rytíři Kříže. A jimi zůstanete. V životě i ve smrti.“ Povzbuzoval Gerauldio rytíře. Sám však cítil nepatrné záchvěvy strachu. Jejich řadu prořídly a křižáků zbývalo málo. Templáři byli skoro mrtví. Johanité byli na půlce. Poutníci také. A najednou do přední řady narazil nájezd saracénů. Tvrdá živá zeď z pikenýrů potrestala opovážlivost saracénů celkem krutě. Ale to pořád nestačilo. Lučištníci dál kropili saracény šípy. Alespoň ti, kterým nějaké zbyly. Z ptačí perspektivy vypadalo vše úděsně. Zoufale. Kruh křižáků obklopovaly masy saracénů. A řady křižáků se tenčily. Pomalu. Oproti saracénům se tenčily pomalu. Jenže velká přesila Arabů tuto skutečnost zamaskovala. Bitva byla již prohraná. Ale Velitel Gerauldio se pořád snažil saracénů pobít co nejvíc. Všechna naděje opadla. Několik křižáků se snažilo utéct. Přes masy barbarských a krvelačných Arabů se jim to ale nepovedlo. Gerauldio se náhle otočil a něco ho oslnilo. Bylo to slunce odrážející se v brněních a zbraních dalších jezdců. Stáli na kopci. Přímo na druhé straně než stál on. „Tak to je konec nás všech. Co jsem provedli, že nás bůh potrestal.“ Marně se snažil zahlédnout korouhev. Nebyla nikde vidět. Což znamenalo, že na kopci stálo další Arabské vojsko. Najednou však jeho oko zavadilo o něco, co se celou dobu snažil najít. Zpoza kopce vyjel jezdec nesoucí korouhev. Korouhev s červeným křížem. „Templáři!!! Templářská jízda nám přijela na pomoc!!! Templářská jízda.“ Na kopci se skutečně seřazovala dvou set členná templářská jízda, která byla slíbena Vicclefem Hauptenoirem v dopise Calvoirovi. Jako by zpoza kopce vysvitlo slunce. Jenže to teď stálo na druhé straně. Na západě. „Bůh nás nepotrestal.“ Muži Kříže začali jásat a vrhli se do boje s novou chutí. Během několika minut bylo saracénské vojsko poraženo uniklo kolem padesáti mužů. Templáři, johanité i poutníci začali hlasitě jásat a mávat rukama. Všichni s nadšením přivítali posily.

 Jelikož slunce bylo skutečně na západě a pomalu se snášelo za obzor, v údolí byly rozprostřeny stany. Večer všichni oslavovali. Vzdávali úctu padlým. Uprostřed toho všeho, na dřevěných márách, vyrobených narychlo, ležel Brian de Calvoir. Výraz měl klidný. Jeho tělo bylo omyto od krve a špíny. Vojáci mu vzdávali poslední hold. Kolem půlnoci se všichni kromě hlídky odebrali do stanů a tvrdě usnuli. Ráno bylo vše téměř jako vždy. Tělo padlého Briana bylo naloženo k ostatním padlým a po snídani se celé vojsko vydalo dál. Jelikož jediná saracénská armáda v oblasti byla poražena, cestou zpět již nebyly žádné problémy. Po několika dnech jízdy dorazili do Al-Hasakahu. Tam je uvítali s jásotem. Johanité a poutníci byli pohoštěni. Většina saracénů se připravovala na cestu do Krak des Chevaliers. Několik z nich plus poutníci se vydali do Mosulu. Vedeni Hansem Gerauldiem, který jel velmi opatrně, neboť před koncem bitvy dostal zásah šavlí do ramene. Ruku mu sice neusekli, ale moc nechybělo. Ránu měl zašitou. Jako doprovod dostali další templáře pod vedením Calvoirova pobočníka Lucase de Quilauma. Do Mosulu dorazili v pořádku.

Na hradbách Mosulu stál nadšený dav, který vítal příjezd hraběcího syna. Jásot byl mnohem mohutnější, než při templářském příjezdu do Alexandretty. Sám Marcus Gerauldio čekal u brány, aby přivítal svého milovaného syna a Briana de Calvoira. Jak byl překvapen, když namísto něj přijel Quilaum. „Kapitán Lucas de Quilaum ve službách velmistra z Al-Hasakahu. Je mi potěšením pane.“ „Také mě těší kapitáne. Ale proč nepřijel kapitán Calvoir?“ „Kapitán Calvoir byl zabit v boji se saracénskou přesilou.“ Hrabě otevřel ústa a civěl na kapitána nevěřícně. „Mluvíte vážně?“ „Ano otče.“ Hans se do rozhovoru vložil. „Brian velel druhé polovině vojáků. Nemohl jsem nic udělat.“ „Na to bude čas později.“ Nyní pojďte dovnitř.“ „Otče.“ Marcus se otočil a zíral na svého syna. „V Al-Hasakahu nás očekávají. Bude veřejný pohřeb.“ „Pak si jdu sbalit věci a vyrazíme.“

Hrabě si vzal brnění a nějaké jídlo. Svého panoše a ozbrojený doprovod na Rychlých koních. Stanovil svého rádce, aby se o město staral, než se vrátí a vyrazil na cestu.

V Al-Hasakahu je přivítal pouze otevřený padací moct. Přijeli večer. Na hradbách mohli pod templářskou korouhví jasně rozeznat černý prapor smutku. Vždyť jeden z nejlepších válečníků, preceptor a kapitán padl v bitvě. Jako hrdina.

Na pohřbu byli přítomni téměř všichni templáři, kteří stáli na hradbách nad hřbitovem, který se rozléhal uvnitř komturství. Preceptoři se skláněli nad tělem oděném v brnění. Mezi nimi velmistr a hrabě se synem. Na konci proslovu dodal velmistr: „In nomine Patris et filii et Spiritus Sancti. Amen. Poté bylo tělo rytíře vyzvednuto a spuštěno do černé díry. Nad hrobem stál Lucas de Quilaum. Ruku vztaženou nad klesajícím válečníkem. „Nechť spočine tvá duše v ráji klidně. Neboť já – Lucas Albrecht de Quilaum – se postarám o místo tvé a do smrti ho budu střežit, dokud se znovu nesetkáme. Amen. Rytíři poklekli a začali zpívat starý gregoriánský chorál Sanctus. Hlasy zněly smutně, ale mohutně a posvátně. Jeden z mužů se chopil lopaty a začal hrob zahazovat. Hlína dopadala na rytířovo tělo. Dokonce i zvuk dopadu byl smutný. Dnes v noci truchlili všichni pro rytíře Briana de Calvoira. Dnes v noci odešel dobrý muž navždy. Dnes v noci.