Na dně

  Není sranda ocitnout se na dně. A nejen na dně obrazném, v mém případě na jakémkoli. Ani to mořské, tajemné a plné nejrůznějších plžů, mi příliš nevyhovuje. Chápu, že ho někdo vyhledává jako hmatatelnou hranici svých možností. Ty mé končí u výlevky naší neprostorné vany, u dna porcelánového, ze kterého se odrazím řádově za pár vteřin a tudíž nestačím propadnout panice či dekompresi.

  Ještě víc než dna oceánská ovšem nesnáším dna skleničková a šálková. Vždyť co je pozitivního na tom, že už zase není co pít? Na zúženém konci vyprázdněného vínového poháru se občas nachází alespoň pravda, když už nic jiného.A pokud tam ani ona napoprvé není, lze zkusit štěstí znovu. Protivné dno opět na chvíli schovat pod hladinu sluncem vychovaného moku . A znovu a znovu, dokud vám nebude dno i pravda naprosto ukradená.

  Zkuste to ale s podlahou takového obyčejného šálku. S tou, jež byla ještě před chvílí zahalena pláštěm lahodné zahraniční kávy a teď je jen otázkou času, kdy bude nestydatě vystavena na odiv. Člověk chce její blížící se defilé zarazit novou porcí životabudiče a ejhle, bahno. Černé bahno pohodlně usazené v hrnku po babičce. Naprosto zbytečné černé bahno, které se s železnou pravidelností vždy rozpatlá po houbičce na nádobí, následně i po všem ostatním a objeví se ještě za týden ve špagetách. Jistě je všem již nad slunce jasné, že ony slatiny v kávovém servisu jsou ve skutečnosti pouhopouhý lógr.

  Jedna známá se mne otázala, proč tedy piji lógr, když ho nemám ráda. Opravila jsem jí, že nepiji lógr, nýbrž kávu s lógrem. Doporučila mi kávu instantní. Poděkovala jsem jí a dala si turka. V době zvídavých experimentů jsem zkusila všechno možné: umělé tetování, šmoulovou zmrzlinu, ba dokonce i rozpustnou kávu. Je skutečně lógru naprosto prostá a po dopití se vždy objeví dno zcela obnažené, nikdy mne ovšem ani nenapadlo ho znovu zakrývat. V tomto případě ho totiž nepovažuji za nepřítele, nýbrž za světlo na konci tunelu.

  Jiná známá mi poradila, ať tedy zkusím lógr využít, když mi bez něj káva nechutná. Upotřebení lógru v domácnosti mi připadalo značně omezené a ani ve škole ho myslím nepotřebují. Nechala jsem se tedy poddat. Kamarádka mě opravdu překvapila, jelikož mě poslala k vědmě. Ta nejen že měla specializaci na čtení z kávové sedliny, ale také to byla náhodou její spolužačka. Měla dar od boha a praktickou příručku s názvem „Váš osud je na dně“. Sezení jsme měly příznačně v kavárně. Poté co jsem si opařila rty abych co nejrychleji vypila obsah hrníčku, počalo věštění. Čarodějka s kšiltovkou Marlboro a mikinou Jamajka vychrstla tmavou hmotu na podšálek, čímž sklidila pár udivených pohledů a jedno označení za „prase“. Chvíli s talířkem kroužila a pak mi oznámila, že mám v rodině těžkou dědičnou chorobu. Já jí na oplátku řekla, že můj děda i praděda měli infarkt na což pronesla dlouhé a hlasité ahaaa a pak tiše dodala :“Musíš si do budoucna dávat pozor. Nekuř, nepij cocacolu a hlavně zapomeň na kafe“. Zřejmě si neuvědomila, že sebe touto věštbou připravila o potenciální stálou zákaznici a mě o lógr. Hned další den jsem totiž zodpovědně odmítla kávu, nerada přijala čaj a po dlouhé době se zase ocitla úplně na dně, doslova.