Ve vysokých horách

Ve vysokých horách

vprostřed černých lesů

chalupa roubená

dobrá duše v ní.

Ovdovělá žena,

která, nemohoucí,

každičkého rána

chodí pro vodu.

Celý život zbožná,

věrná, pracovitá -

teď s bolestmi těla

sama zůstala.

Sype zrní ptactvu,

do slunce se dívá,

bez pocitu křivdy

osud přijímá.

Jak je možné, Bože,

že ti nejšťastnější,

zdraví, silní, krásní,

lají na Tebe?

Jak mohou tak drze

nevážit si světa,

slunce, deště, sněhu,

nic jim není vhod?

Taky mrhám časem,

plýtvám silou, jídlem,

ale vděčná budu

klidně s vlky výt.