[pro_mou_němou]

Albínka utíkala po dlaždičkách a opakovala tak tisíce kroků, které tudy prošly před ní. Vypadala jako by tančila po dně moře, ryba s bílými vlasy a rukama zježenýma pro nebe. Její dny se proplétaly do smyček náhod a celý její život se tak paralelně obíhal s náhodnými lidmi a bezkrevnými rty, ze kterých slíbávala odrazy skutečnosti.

V galerii objímala černobílé pierroty a věřila, že když odchází, jejich oči se stáčí do podlahy pod tíhou nesnesitelnosti pocitů. Utíkala do ulic, které se převalovaly mezi domy a vlévaly se do zamčených dvorů.

Na schodech kostela seděla dívka ve špinavých šatech a před sebou držela natažené ruce s drobnými mincemi z cizích zemí. Albínka zůstala stát opodál a sledovala netečné hroudy těl valící se nahoru za vlastními hlavami. Vyhýbavé pohledy a zvědavé děti nakukovaly do dlaní žebračky.

-          Chceš nějaké peníze? osmělila se Albínka.

Dívka mlčela do země.

-          Mám jen hodinky a ty se předcházejí o pět dní.

Albínka ji obcházela kolem dokola, dívka seděla opřená o paty a chodidla měla sedřená od štěrku, zpod potrhaného šátku vyčuhovaly pramínky blonďatých vlasů.

-          Jsi zamilovaná, lítaj ti vlasy, zasmála se Albínka a konečky prstů se dotýkala rozevlátých nitek.

Dívka zvedla hlavu a otočila se na Albínku. Její oči byly smutnější než moře vyvrhující mrtvou posádku potopené lodi. Albínka si svlékla své šaty, položila je před dívku a sežehlo ji slunce.

Dnes v noci proto nepůjdeme spát, budeme se dívat na město a ráno nakrmíme racky vánočkou s hrozinkami.