Sněžná královna

                                               Sněžná  královna

                ,,Není to zase tak špatné, co?"

                ,,A co máš právě teď na mysli, Loku?"; Dost dost nechápal, co tím Lok myslí.

                      ,,No přece procházet se jako první po Sněžné královně."

                Dost nad tím přemýšlel, Lok měl sice pravdu, že jsou to oni, kdo jako první vstoupili  na Sněžnou královnu, jak se říkalo oné dosud neprobádané planetě z 90% pokryté ledem a sněhem. Ale nijak ohromná pocta to nebyla vždyť již bylo obydleno více než 40 světů, a to oficiálně, nikdo totiž nemohl úplně kontrolovat, jestli nějaký zámožný muž je jen na výletě a nebo se rozhodl na vlastní pěst osídlit nějaký z tisíce, no několika set vhodných planet pro život.

                        ,,Tak, co povídej ksakru jakej máš pocit?"; Lok ho přerušil v jeho rozjímání.

                ,,Abych řek pravdu, tak je mi zima..."; avšak nedokončil myšlenku, což byl také důvod, proč se na něj Lok najednou díval tak nechápavě.

                ,,Cože, zima?! Vždyť na sobě máš ještě pořád skafandr."

                ,,Jo...já myslel, jako od pohledu, víš?"; odpověděl mu Dost a Lok jen pokývl hlavou, jako že chápe, aby taky ne na téhle sněhové kouli.

                Pomalu se procházeli po oné planetě a sníh jim křupal pod nohy, né že by se jim šlo špatně, vždyť gravitace byla jen o něco málo větší než ona z Modrého draka, kde se narodili a prožili také většinu času ze svého dětství. Byla to jen opatrnost, přece jen si sami nebyli jistí, co můžou od královny čekat. Ale nic se nedělo a oni kráčeli a rozhlíželi se po ledové krajině. Lok byl i trochu zklamaný z toho, že zde nezažijí žádné prapodivné dobrodružství, přece jen si objevování nové planety představoval trochu jinak, nejspíš něco jako Star Trek, ale ono to bylo spíše jako dokument National Geographic o Antarktidě z Matky lidstva nebo Země jak jí původně říkali lidé, kteří ještě neměli ani potuchu o tom jak se kosmologie rozvine.

                ,,Nepřijde ti tu něco tak trochu divné?"; zkoušel Lok Dosta.

                ,,Víš, že ani né. A co by mi mělo jako přijít divný?"

                ,,No přece, že tu nejsou žádné stopy po meteoritech."; odpověděl Lok dychtivě s myšlenkou, že by přece jen něco mohlo přijít.

                ,,Ty jeden lenochu!! Ty sis zase neprostudoval materiály, viď ?"; pokáral ho Dost, ale Lok se nechtěl jentak nechat dát.

                ,,Ale jo, proč?"

                ,,Protože v okolí Sněžné královny se nenachází žádný pás meteoritů, navíc je tu dost hustá atmosféra, a i kdyby přeci jen něco dopadlo až sem dolů na zem tak to přes noc zafouká vítr!!"; Dost mu vše podrobně popsal a přidal pár dalších pokárání, ale Lok si z nich nic nedělal.

                Mohli se procházet dobré tři hodiny, než se rozhodli, že se vrátí na palubu své lodi, aby mohli podat zprávu a odpočinout si.

                ,,Doste, Doste!!"

                ,,No prosím tě, co zase máš?"; ptal se Dost, ale bylo dost poznat, že nijak nejeví zájem o to, na co zase Lok přišel, nyní měl dost své práce, jako třeba psát obsáhlou zprávu pro CRI (Cosmos Research Institute).

                ,,Zítra už si nemusíme brát skafandry."

                ,,Co to zase plácáš ty pitomče?"; Dost už se rozlobil, protože neměl už vůbec žádnou náladu na špatné vtípky.

                ,,No jen, že rozbor ukázal, že vzduch je zde dýchatelný a náš organismus by ho měl snášet lépe než na Modrém draku!!"; Lok se pomalu zastavil, aby se vydýchal, protože běžel až z druhého konce lodi, což znamenalo asi třista metrů.

                ,,Jestli je to vtip, pak si ho můžeš strčit za klobouk!"

                ,,Tak se podiv sám, když mi nevěříš!"; bránil se Lok.

          ,,No i kdyby, tak i přes den je tam něco málo přes 220 stupňů Kelvina!"

          Lok jen sklamaně pokrčil rameny, neměli totiž dostatečně teplé oblečení pro to, aby si mohli dovolit vystoupit do takové zimy.

          ,,Tebe neláká nadýchnout se čerstvého vzduchu?"

          ,,Možná, ale co na plat je tam strašná zima!"; odpověděl mu Dost.

          Druhý den vyrazili opět na průzkum nové planety, bylo už téměř jisté, že tato planeta bude brzy kolonizována, protože takto vhodné podmínky pro život se nenaskytovaly zase tak často a s onou zimou už si nějak poradí.

          ,,Doste, taky tě tak láká sundat si skafandr a nadechnout se zdejšího vzduchu?"

          ,,Né opravdu mě nic podobného nenapadlo ani ve snu!"; odpověděl mu Dost a dál se věnoval svým měřením, která musel opět večer odeslat CRI.

          ,,Jak myslíš, Doste! Já na tebe kašlu!"; Lok si pomalu odblokoval zámek od krytu helmy, po té zmáčkl tlačítko na pravém spánku. Kryt obličeje pomalu vyjel nahoru. Lok byl tak nedočkavý, že ani nedýchal. Když se kryt konečně úplně otevřel, Lok se poprvé nadechl ledového vzduchu, ale cosi ho zarazilo. nadechoval se dál a dál, ale nemohl přijít na nic, co ho mohlo znepokojovat.

          ,,Doste sundej si kryt!"

          ,,A proč, můžeš mi říct proč?"

          ,,Neodmlouvej pořád a sundej si ho!"

          Dost už nechtěl dál poslouchat jeho nehorázné výmysly a pobídky, a proto ho poslechl. sundal si kryt a čekal s jakým dalším výmyslem Lok přijde.

          ,,Cítíš to Doste?"

          ,,A co prosím tě?"; zhluboka se nadechl, ale nevěděl jestli něco cítí, cosi ho však začalo znepokojovat.

          ,,Nevím, ale cosi mne tu znepokojuje, jakobych něco cítil nebo tak."

          ,,Hmmm, moc zajímavý."; Dost to popíral, protože se chtěl vyhnout Lokovi domýšlivosti, ale i jemu nedalo ono cosi chvíli klidu.

          ,,Loku, musíme pokračovat!"

          Lok jen přikývl. Pokračovali, ale už né tou stejnou přímkou jako předtím, cosi je vedlo a oni opisovali jakousi hyperbolickou křivku.

          Pokračovali dál bílou planinou ani nevěděli kam mají namířeno, ale cosi je neustále vedlo po této křivce.

          ,,Loku!"; vykřikl Dost.

          ,,Co se děje?" Lok kráčel směrem k Dostovi, který zůstal stát jako přikován na místě a díval se na bílý sníh.

          Dost ukazoval na bílou zem, Lok nic neviděl jen monotóní bílý sníh, který byl všude.

          ,,Podívej se Loku!"

          ,,A na co prosím tě, vždyť je to jenom sníh?!"

          ,,Ale není plochý, je zvrásněný!"

          ,,A co má jako být?"; Lok nechápal, že na takovém místě musí být sněhová pokrývka plochá.

          ,,Pojď Doste! Musíme jít dál, přece tady nechceš stát do večera?!"

          Nakonec Dost Loka poslechl, ale onen zvrásněný sníh mu nedal spát, jak to je jen možné, co to mohlo být.

          ,,Loku!"

          ,,No co je zase? Je tam srdíčko ve sněhu nebo sněhulák?!"; Lok se posmíval Dostově paranoii.

          ,,Musíme pryč! Musíme hned pryč! Něco tu je!"

          Sníh se pod nimi probořil a oni padali jakousi šachtou. Dopadli do měkého sněhu, ale vzhledem k výšce to nebyl zrovna příjemný dopad. Vteřinku na to na ně dopadla kopa sněhu, trvalo jim asi půl druhé minuty než se vyhrabali a byli schopni se postavit na nohy. Oba dva byli v šoku.

          ,,Podívej se Doste!"; Lok ukazoval kamsi po jeho pravici.

          Dost musel udělat krok kupředu, aby se mohl podívat, na co Lok ukazuje, protože mu právě stál ve výhledu.

          ,,Jau, to bolí, ksakru, nemůžu pomalu ani chodit!"; Dost klel, protože ho bolelo celé tělo, po té se podíval na Lokův objev.

          Byla to chodba či jeskyně. Né nejspíš to byla chodba. Stěny byly hladké a byla tam světla.

          ,,U Modrého draka, co to ksakru je?"

          ,,No nejspíš, Loku, to bude asi nějaká chodba?"

          ,,No dobře, ale co ksakru, dělá chodba se světly na neobydlené planetě?"

          ,,No kdybych to věděl, tak ti to moc rád řeknu."

          Pomalu šli k chodbě, která jako jediná vedla z jakési místnosti, kam oba spadli, nepočítaje právě ten východ, kterým se sem dostali.

          Lok si nečekaně začal sundavat skafandr.

          ,,Co to děláš?"

          ,,Svlíkám se, co bych asi tak mohl dělat?!"

          ,,Na to bych bez tebe nepřišel, spíše mne zajímá proč?"

          ,,Je to strašně nepohodlný!"

          ,,Jó Loku, ale před chvílí ti to nepohodlný zachránilo život."

          ,,To je možný, ale teď si to prostě sundám ať chceš nebo né!"

          Dost to dále nekomentoval, pokračoval, tak dva kroky před Lokem, když najednou zakopl, nemít skafandr určitě by si narazil ruku, ale na druhou stranu nemít skafandr, tak by nejspíš neupadl. Dost začal klít a přímo zuřivě se zbavoval i on svého skafandru. Lok se mu zatím potichu smál, ale Dost si toho všiml a vrhl na něj nenávistný pohled.

          ,,Ale ale, ono je to nazlobený, že měl Lok pravdu. pan Dost a jeho hrdost, vždyť něco jako já nemůže být chytřejší než ty, Dost Veliký!"

          Dost ho chtěl udeřit, ale nakonec si to rozmyslel. Intelekt byl sice na jeho straně, ale síla na té Lokově a navíc ho vše tak bolelo, že jen pomyšlení, že by měl po té možná snášet další bolest ho více než odradilo. Ale i tak si slíbil, že mu to v nejbližší době vrátí.

          Šli chodbou dál a přišli na křižovatku.

          ,,Tak teď povídej ty chytráku! No kam máme jít? Rovně, doprava či snad doleva?"; Dost si myslel, že Loka dostal, ale ten byl absolutně v klidu.

          ,,Doleva!"; pronesl jentak bez jakéhokoli přemýšlení.

          ,,Tak dobrá, když si to myslíš, tak tedy doleva."; ale poslechl ho také z důvodu, že on sám nevěděl kudy jít.

          Pokračovali teda chodbou vlevo, ta se brzy rozšiřovala, což nejspíš znamenalo, že byla více frekventovanou, ale nyní zde nebyl nikdo ani nic, co by stálo za zmínku, i když ono na opuštěné planetě najít komplex chodeb, osvícen světly, které ani jeden z nich v životě neviděl? To možná za zmínku stojí.

          Od hlavní chodby odbíhaly úzké uličky, ale ty je nijak nezajímali. Šli pořád po oné hlavní třídě, která se pomalu začala stáčet doprava.

          ,,Víš na co se tě chci Loku zeptat?"

          ,,Né, ale jen se ptej."

          ,,Kam to teď právě míříme?"

          Lok se na chvíli zastavil, pravou rukou se chytil za bradu a přemýšlel, ale po chvíli jen pokrčil rameny a pokračoval v chůzi. Dost ani nečekal, že dostane odpověď, ale jen se ujišťoval, jestli Lok náhodou neví víc než on sám.

          Chodba v dálce asi padesáti metrů končila, ale oba stále kráčeli kupředu.

          Došli až na konec chodby a zjistili, že je tam cosi jako dveře.

          ,,A kde to má kliku?"; ptal se Lok.

          ,,Tak to upřímně nevím."; odpovídal mu dost a studoval dveře. Byly nejspíš ocelové, což mu připomnělo, že je to opravdu podivné.

          ,,Chodby, světla, dveře, ocel..."; broukal si pro sebe a přemýšlel. Už je to dávno, co četl o kolonizovaných planetách, kde se našli formy inteligentních živočichů, ale nikdy se nesešli ani dvě tyto věci a tady byly pohromadě hned čtyři.

          Dál studoval dveře a všiml si že ve výšce tak metru a půl je nějaký výběžek. Chtěl ho ohmatat, ale jakmile se ho dotkl dveře zasyčeli a pomalu se otevřely.

          Za dveřmi nikdo nebyl, pouze krátká chodba a za ní další dveře. Dost automaticky sáhl na onen výběžek.

          Dveře se opět otevřely. Celou tu dobu, co stáli u prvních dveří je sledovala kamera, ale nemohli si jí všimnout a i kdyby, tak by ani nepoznali, že je to něco jako kamera.

          Za druhými dveřmi stály dvě postavy. Temné pláště, masky a v rukou třímaly cosi, co připomínalo pušky. Oba se lekli a rychle dali ruce vzhůru, což je také málem stálo život, protože vylekali i ony strážné.

          Pokynuli jim, pohybem puškami zezhora dolů.

          ,,Loku! Asi máme dát ty ruce dolu!"; špitl Dost rychle a oba dali ruce dolů.

          Po té strážní bez jakýchkoli pokynutí či náznaků chytili oba dva za ruce a vedli je mezi sebou. Oba přemýšleli, co bude dál. Ale jejich myšlenky se velmi lišili. Dost přemýšlel, jestli se s nimi bude dát dorozumět a kde se tu asi tak vzali, jaktože je nezachytili žádné senzory a podobné otázky. Zatímco Lok přemýšlel, zda to nejsou kanibalové či pojídači mozků, ale rychle nad tím přestal přemýšlet, protože na něj z toho šly mdloby.

          Prošli ještě trojicí úplně stejných dveří než vešli do jakési rozlehlé místnosti, sálu , či co to mohlo být. V místnosti byla tma a strážní je vedli napříč oním neosvětleným prostorem. Ozvalo se lusknutí a rázem byla místnost prosvětlená.

          Lok se zasmál a skusil to také. Luskl a ihned po té všechna světla zhasla. Dost si ani nestihl všimnout, jestli někdo v místnosti je a kam je to vedou.

          Lok dostal ránu pažbou do hrudníku, rázem začal litovat, že nemá skafandr, který by zmírnil ránu. Lok se chytil volnou rukou za hrudník, ale strážný, co ho vedl mu ruku odstrčil.

          Ozvalo se opět lusknutí a v místnosti se opět rozsvítila všechna světla. Nyní už si Dost stačil všimnout, že je vedou k jakému si stolu, ale světlo bylo příliš ostré, aby si všiml, kdo to je za oním stolem.

          Lok se nijak nevěnoval kolosalitě místnosti, sochám, které tu postávaly, obrazům na stěnách ani podlahy s nádherným vzorem, jeho jediná starost byla jeho bolející žebra.

          Konečně se dostali až ke stolu, kde je oba strážci pustili. Po té se otočili a odcházeli. Lok se vztekle obrátil za jeho trýznitelem.

          ,,S tebou si to ještě vyřídim, ty parchante!"; ječel za ním.

          Strážce se otočil a namířil na něj svou pušku, ale postava za stolem jen mávla rukou a srážný proto vztekle sklonil svou zbraň a pokračoval v chůzi zpátky tam, odkud je přivedli.

          ,,Pá-no-vé-buď-te-kli-dní!"; promluvila postava za stolem.

          ,,Co to ten...ten...ten kecá?!"; zařval Lok.

          ,,Mám-snad-za-vo-lat-strá-žné?"

          ,,Né, né, to je dobré, on je takový divný. Jen v klidu mluvte, já vám budu naslouchat."; uklidňoval onu neznámou postavu.

          Lok se nevěřícně díval na Dosta, co to asi tak ksakru plácá, co si myslí, jak divnej.

          ,,Bu-du-vám-mu-set-po-lo-žit-pár-o-tá-zek."

          ,,Jen mluvte! Rádi vám je zodpovíme."; pravil po chvíli Dost, protože ani on né tak rychle pochopil onu řeč. Byl to jakýsi druh jeho řeči, ale každá věta byla složena pouze z jednoho slova, které bylo pro nás několika slovy a toto slovo bylo rozsekáno pouze důrazy mezi slabikami.

          ,,Od-kud-ste-se-tu-vza-li?"

          ,,Z Modrého draka!"; odpovídal Dost, protože Lok neustále nevěřícně kroutil hlavou a odmítal se s ním bavit.

          ,,Mohl byste trochu ztlumit to světlo, pane?"; požádal ho Dost, ještě než se ho stačila ona postava na něco nového zeptat. Uslyšeli jak jen klepl na stůl a světla se ztlumila.

          Dost se lekl postavy sedící za stolem. Připomínala vzdáleně člověka, měl bílou pleť, připomínající sníh na povrchu planety, téměř žádnou bradu, jen malá ústa. Kůže byla tak bílá a slabá, že přes ni byli vidět pohybující se svaly a proudící krev. Dost si uvědomil, že na jeho reakci by mohl záviset jeho život, a proto i přes zhnusení onou postavou nesklopil pohled a díval se do temně rudých očí.

          ,,Jak-se-jme-nu-ješ?"

          ,,Dost, pane."; odpověděl mu rychle, pomalu si začal přivykat na onu podivnou řeč.

          ,,Dos-te-já-jsem-Ka-nor-bo-jíš-se-mne-vi-dím-to-v-tvých-od-por-ných-o-čích!"

          ,,Ano pane bojím se, to je jedna z našich základních lidských vlastností. Bát se neznámého, pane!"

          ,,Ří-kej-mi-Ka-no-re-a-ne-boj-se-kdy-by-chom-vás-chtě-li-za-bít-tak-už-by-ste-by-li-o-ba-mr-tvý."

          ,,A co po nás chcete? Kanore."

          ,,To-bych-se-měl-ptát-já-vás-vy-jste-sem-při-šli."

          ,,Abych řekl pravdu, tak jsme tuto planetu chtěli kolonizovat, protože jsme nevěděli, že už je osídlená."

          ,,A-ja-ká-je-va-še-do-mov-ská-pla-ne-ta?"

          ,,Země!"

          Kanor div nevybuchl smíchy. Dost ho nechápal proč se směje, co asi tak on mohl vědět o Matce lidstva.

          ,,Tak-že-ří-káš-že-Ma-tka-lid-stva?"; ihned jak to dořekl dal se opět do odporného smíchu, který spíše připomínal krkání.

          ,,Ano, jak to víte? Vy jste něco slyšel o Zemi?"

          ,,My-po-chá-zí-me-ze-Ze-mě!"

          ,,To není možné, asi mluvíte o jiné Zemi, než já."

          ,,Já-mlu-vím-o-té-ze-Slu-ne-ční-sou-sta-vy."

          Dost neměl, co říct. Kanor zvedl ruku a jakýmsi pohybem pokynul na strážné, kteří neodešli, jak si Dost myslel, ale stáli na druhé straně místnosti.

          ,,Zat-kně-te-je!"

          ,,Ale proč Kanore? Já mluvím pravdu."

          ,,To-po-chy-bu-ji-pro-to-že-Ze-mě-by-la-zni-če-na-před-dvou-mi-ti-sí-ci-le-ty-v-ro-ce-6-6-7-2-tě-mi-hnu-sný-mi-par-chan-ty-od-im-pé-ri-a-Ru-dé-sop-ky-a-le-to-vy-moc-do-bře-ví-te-vy-jste-je-jich-špe-ho-vé!...O-dve-ťe-je!"

          ,,Né to né, to je nějaký omyl! Asi jen nějaký časový omyl! My jsme z jiné doby!"; křičel Dost, ale Kanor ho neposlouchal, nechtěl už slyšet žádnou pohádku, a tak oba dva mířili do cely.

          ,,Doste, kam nás ti parchanti zase vedou?"; opět dostal ránu do žeber, ucítil jak některá z žeber pod ranou pažby povolují.

          ,,Do vězení Loku, do vězení!"

          ,,To jim CRI spočítá!"; začal Lok v cele po té, co oba strážní odešli.

          ,,To pochybuju!"

          ,,Tak o tom teda nepochybuj! CRI by nás v tom nikdy nenechala, určitě už sem míří lodě, protože jsme se včas neohlásili."

          ,,To máš pravdu, ty lodě už jsou určitě na místě!"

          ,,Pak tedy nechápu, proč nevěříš v naší záchranu?"

          ,,Protože se stala chyba!"

          ,,Jaká chyba prosím tě, o čem to tu zase mluvíš?"

          ,,Počítač totiž v hyperprostoru neudržel stálost času a ten nás přenesl 3000let do budoucnosti!"

          ,,Cože?! Co to plácáš?!"

          ,,Tihleti jsou potomci těch, kteří nás přiletěli zachránit..."