Zbojník a jeho konec

Zbojník a jeho konec

Nepamatuji si, kdy mi otec daroval cínového vojáčka,
ale vím, že jsem si s ním připadal jako zbojník…,
všechny holky v domě (byly čtyři) jsem tahal za vlasy
a smál se jim, že jejich panenky jsou plešaté:

Dojedné jsem je ostříhal!
 
Cínový vojáček nepotřeboval vlasy,
byl lépe vybaven pro život – ach evoluce!
Měl lesklou neohebnou kůži,
zatímco panenky pištěly pod mýma nohama.

Inu, byl jsem zbojník!

Všechny ty holky patřily mně.
Podrážel jsem jim nohy, strašil je
a schovával jim plešaté panenky.

Jednou jsem jim dokonce začal stahovat kalhotky,
smysl toho počínání mi unikal, ale byla to veliká legrace
- bylo mi sedm.

Můj cínový vojáček byl hrdina.
Prošel mnohými pískovišti a hřišti,
aniž by kdy zaváhal v nějakém souboji na cínový život a cínovou smrt.

Jenže všeho dočasu. Cínový vojáček byl sice statečný
ve všech mladických soubojích, ale jednu vadu měl.
Cínová smrt nebyla kladivo ani pilka.
Při jedné z dalších naprosto zásadních klukovských zábav
se vojáček ocitl příliš blízko - -,
a já nevěděl, že plameny nosí smrt.

Byla to jen další zkouška,
co všechno vydrží.
Ráno jsem v popelu našel jen kovovou louži,
která se podobala mnohem spíše mým budoucím slzám,
než hrdinovi, který tak odvážně zvládal situace na pískovišti.

Holky se mi pak smály
a já měl poprvé pocit, že mi nepatří…