Vlčice

Vlčice opuštěná bloudí pustou plání.

Nemá kam by šla, nemá smečku svou.

Vyje na měsíc a v srdci jedno přání:

najít přívětivé místo, kde může spočinout.

Kde může bez obav spát a snít,

kde nemusí se bát nebezpečí skrytého;

tam nalezne ona teplo, ticho a klid.

Spatří uvnitř vlka volného a divokého.

Přeje si vstoupit, k vlku se přitulit,

jeho pohled v ní probouzí prastarý to cit.

Však něco jí brání překročit ten práh.

Co to jen může být? Čeho má se bát?

Má ráda toho vlka, u vchodu leží stočená;

mráz ji štípe v srsti, zima je dnes zlá.

Co teď dělat má? Co si počít s nečekaným nálezem?

Vlka na čas opouští a snaží se projít krutým mrazem.

Prochází větrem ledovým, snad nalezne smečku svou

a k vlku se vždy bude moci vracet v klidu spočinout,

když slunce nesvítí, vítr kouše a mráz příliš pálí.

Tak zvoluila si ona, tuto volbu srdce chválí.

Nalezne její duše, co dosud marně hledá?

Vlčice vyje na měsíc, svítí luna bledá.