Buřtíkovy kalhoty

Buřtíkovy kalhoty

  „Ach jo! Už zase další díra,“ povzdechla jsem si bezradně. Vypadá to, že si budu muset přeci jen koupit nové kalhoty. Být štíhlá slečna s konfekční velikostí 40/42, tak zajásám, vyběhnu z domu do nejbližšího vietnamského obchodu, proberu se dlouhatánskou řadou ramínek s kalhotami a ty úplně nejúžasnější si koupím. No jo, ale to bych musela být ta štíhlá slečna. Taková štíhulka si také v klidu koupí velikánské zrcadlo, pověsí si ho v ložnici na stěnu a od rána do večera se prohlíží, jak jí ty kalhoty skvěle padnou. To já zrcadlo raději ani nevlastním, neboť další „depkovač“ kromě váhy si už opravdu nepřeju.

  Štíhlá slečna jsem byla naposledy asi v 16 letech. Od té doby mi ale při každé návštěvě koupelny ručička váhy nadává, že za chvíli už nebude mít kam stoupat a že mi místo sebe bude muset poslat váhu na kamióny. Nemít alespoň tak štíhlý pas a tak obrovský zadek..

  Ale co naplat. Nahatá chodit asi nemůžu (no, mému příteli by tojistě nevadilo, ale co by tomu řekli mí potenciální zaměstnavatelé?!), a tak jsem tedy byla donucena vyrazit s taškou a obrovskou dávkou trpělivosti na nákup.

  U obchodu „Mladá móda“ jsme se raději ani nezastavila, mohli by mě nařknout, že jim oslintávám výlohu. Na módu XXL jsem si připadala ještě moc mladá, a tak jsem se nakonec ocitla uprostřed vietnamského tržiště. Procházím se sklopenýma očima a snažím se být neviditelnou, což se při mé váze 80 kg nedá dost dobře uskutečnit. Do mých uší bijí v pravidelném rytmu slova „Prosím? Budete si přát? Prosím? Co si přejete? Prosím, budete si přát? Prosím? Co si přejete?“. Jako by si nevšimli, že jsem neviditelná.

  Konečně se mezi davy trhovců procpu až na konec, do jednoho zapadlého krámku a vstoupím s očekáváním dovnitř. Slova „Prosím, budete si přát“ už ani nevnímám.

  Snažím se panu prodavačovi vysvětlit, že chci kalhoty, černé manžestráky, ale na mě. Ten chvíli přemýšlí, měří si mě pohledem a pak zakýve hlavou. „Nemám.“

  Po prvním neúspěchu se obyčejně nevzdávám, ale jsem nucená vrhnout se mezi stádo stánkařů.

  „Manžestráky na mě?“ ptám se a slevuji z barvy. „Mám, mám“ volá rozrušená prodavačka a vrhne se nadšeně pod stůl. Za chvíli vytáhne kalhoty, které byly moderní tak za dob mé prababičky a nadšeně volá „Skusit, skusit!“

  Zatím mám ještě síly dost a paní razantně odmítnu. „A něco jiného už nemáte?“ ptám se pro jistotu.

  „Krásný rifle, na Vás,“ odpovídá nadšeně a dříve, než ji stačím zastavit, mi podává rifle, do jejichž obvodu pasu by se v pohodě vešly dvě ženy v 9. měsíci těhotenství.

  Odmítnu a raději utíkám pryč, dále do středu tržiště.

  Konečně jsem dostala jedny, které by mi teoreticky mohly jít. Připadá mi to jako moc velká náhoda, ale přesto jdu do kabinky a kalhoty si na sebe natahuji.

  Ještě je nemám ani na sobě a už plentu rozhrnuje mladý prodavač a říká: „Pěkný, pěkný!“ Přemýšlím, zda chválí ty kalhoty, co zatím leží na zemi, nebo moje sexi „maminkovské“ XXXL kalhotky.

  Když konečně vietnamec zmizí a já si kalhoty natáhnu, zjistím, že jsou mi malé přes stehna. Takže se nebojte, příběh bude pokračovat. Vietnamce tedy kalhoty odnesl se slovy „počkejte“. Za minutku se ke mě vřítil s dalšími kalhotami, které mi prý určitě budou. Zase nic. Smutný vietnamec tedy kalhoty opět odnese a za chvíli ke mě přiběhne prodavačka a v ruce nese raději dvoje kalhoty. „Skusit, skusit!“ Ale opět nic. Pas byl třikrát tak širší, než měl být a stehna byla úzká.

  Nebudu vás nudit, ale řeknu vám, že po půlhodině v kabince a neustálém opakování, že tyhle už jsou poslední, jsem byla ochotná si koupit i elasťáky s kolečkama, kdyby mě byly. Ale protože na mě neměli ani ty elasťáky, konečně mě z kabinky propustili a začali se opět věnovat dalším zákazníkům. Já vylezla z kabinky doslova psychicky zdeptaná, od všech těch kalhot dokonce odřená a s předsevzetím, že nákupů už mám zase na příští rok dost.

  A co s kalhotami? Nakonec jsem zašla do obchodu s XXL módou a tam si vybrala jedny, ve kterých by se nemusela stydět ani 100 let stará mumie. No co. Občas ze svých nároků musíme trochu polevit!