Jak se co nejlépe uvést

                                    Jak nejlépe se uvést v novém zaměstnání.                                       

            Petra je energická, temperamentní a vcelku pohledná žena, narozená v roce kohouta. Bez vyžádání a na potkání, většinou v absolutně nevhodný okamžik, vytahuje z peněženky fotky svého manžela a syna. Konsternovaní muži na baru, kteří zapředly nevinný rozhovor, se přihlouple usmívají, chvatně dopíjejí a prchají. Rodina je svátost, manžel ten pravý a syn smysl života. Některá rozhodnutí, mnohdy sice prchlivá, vyvažuje vstřícnou a upřímnou povahou. V minulosti měla problémy se zákonem a některé sousední státy jí v pasu ocejchovaly nálepkou „nežádoucí“ na dobu určitou. Svatbou a porodem se však stala ctnostnou ženou a matkou, jíž by poklesky mládí, jen málokdo uvěřil.

            Manžel Jan živil rodinu téměř dva roky. Plat řidiče metra + „mateřská“ by je jistě dál docela dobře uživily, ale pracovité Petře se stával pokoj ve 3+1 těsný. Zvláště, když byt užívali s matkou, babičkou, sestrou Jana a psem. Názorové střety tří generací, byly v houstnoucí domácí atmosféře, čím dál ostřejší.

            V hotelu, kde je přítelkyně recepční, se uvolnilo místo uklízečky a Petra bez váhání nabídku přijala. Pohovor s ředitelem trval asi 20 minut. Své povinnosti vyslechla bez komentářů a potvrdila nástup ihned. Jak rychle se do kanceláře vřítila, tak zase zmizela. Sekretářka se šla ujistit, zda je vše v pořádku. Pobavený výraz pana ředitele jí uklidnil.

            Hotel nebyl největší a zaměstnanci si takříkajíc viděli do talíře. Nejužší vedení bylo téměř rodinné a ostatní si mezi sebou nic nedarovali. Přátelství se nepěstovalo a byla-li možnost donést na druhého nějakou nepatřičnost k podtržení nohou, stalo se tak bez váhání. Souboj o koryta byl zbytečný. Hotel prodělával a státní dotace měly být co nevidět výrazně omezeny.

            Následující den, v 7.55 hod. se Petra objevila v recepci. Služba začala Magdaleně, která byla pověstná svou nevraživostí k novým přírůstkům. Nadechla se k monologu, což však bylo jediné k čemu dostala prostor. Petra si přes pult levou rukou přitáhla její pravici, vtiskla do ní svou. Potřesení bylo tak mocné, až v Magdaleně huklo.

„Ahoj. Já jsem Petra.“

Magdalena se rozpačitě usmála: „Eeee…Magdalena Řepková. Těší mě.“  Dál už jen sledovala, jak si Petra s rutinou stálých zaměstnanců na recepčním pultě otočila knihu příchodů, vyndala z kabelky propisovačku a zapsala příjmení a čas příchodu.

„Budu ti říkat Magdo. Nevadí?“

„Já……..“

„Magdalena je moc dlouhá a zdržovalo by to.“ Petra nečekala na odpověď, sebrala z pultu svazek klíčů a stylem ob dva schody vystoupala do prvního patra. V recepci zanechala vykulenou Magdalenu s erární tužkou v ruce.

            Vše proběhlo v rychlém sledu. Magdalena měla připravený nováčkovský proslov o knize příchodů a její důležitosti, o zažitých úklidových zvyklostech, o účelu jednotlivých klíčů, o povinnosti úklidu recepce a přilehlé místnosti a dalších základních věcech, s kterými se chystala Petru seznámit odměřeným tónem a dát tak jasně najevo, kdo že tu je déle a kdo koho bude respektovat. Teď tu stála a s neskrývaným překvapením a nenacházela slov. Rozhodně nečekala, že si potykají hned první den a rozhodně nesouhlasila s oslovením Magda. Tak jí tu nikdo přeci neříkal. To si vymínila. Pak si přijde nějaká cizí ženská a vše poboří? To tedy ne!

            Z prvního patra se ozval rachot. Vozík s kbelíky a dalším úklidovým inventářem se pod rukama Petry měnil v ďábelský postroj.

            Do haly recepce vešel Emilek Shrbený. Byl to takový hotelový blbeček pro všechno. Zametal sníh a listí, zaskakoval za nemocné uklízečky, vedení myl auta a bylo-li potřeba někam dojít, kam se nikomu nechtělo, šel on. Oficiální funkcí údržbář, vykonávající svou práci svědomitě. Hotel, sám o sobě, by fungoval bez větších problémů nebýt jeho. Závady, které vznikly, si většinou i sám způsobil. Nevěděl-li si rady, přemlouval příbuzenstvo k pomoci. Jelikož si nevěděl rady dost často, byla rodina Shrbených v hotelu pečená vařená.

            „Emile, pojď sem,“ přivolala jej Magdaléna.

„Ano paní Magdaléno?“ Emil se evidentně zarazil. Křestním jménem mu nikdy neříkala.

„Víš něco o té nové uklízečce co dneska nastoupila?“

„Nevím,“ odpověděl překotně a vypoulil oči: „Děje se něco?“

„Nějak se mi nezdá. Možná by nebylo na škodu jí občas zkontrolovat. Zdá se mi nějaká divoká, aby to nebyla nějaká….. Víš co myslím?“ Magdaléna významně pokývala hlavou a ukázala prstem do prvního patra, kde Petra uklízela.

„Samozřejmě.“ Emil se otočil na podpatku a vykročil ke schodům.

„Počkej prosím tě!“ zavolal na něj přidušeně: „Hlavně nenápadně! Rozumíš?!?“

„Jasnačka paní Magdaléno,“ přitakal Emil světácky a tím jediným možným nápadným způsobem se nenápadně plížil do patra.

Magdaléna jej pozorovala a litovala volby informátora.  

            Asi za půl hodiny scházel Emil ze schodů.

„Tak co?“ Dychtivě se dotazovala.

„Ta je jako uragán! Pustila si rádio a ve všech čtrnácti dvoulůžkových pokojích přestlala postele. Položila na ně osušku a na ní udělala z ručníku takové pěkné vřetýnko,…..skoro jako mašli a do ní položila mejdlo.“

„No a dál?“

„Dál? No taky uklidila ten úklidovém kumbál, že se tam ty krámy teď pohodlně vejdou. Skoro jsem tomu nevěřil.“ Pochvaloval si Emil.

„A co dělá teď?“ vyzvídala Magdaléna.

„Chtěla po mě šroubovák.“

„Na co?“

„Potřebovala rozšroubovat odpady.“

„Proč?“

„To sem se neptal, ale ve všech čtyřech velkejch pokojích jsem jí to odšrouboval.“

Magdaléna se chytla za hlavu: „Kriste pane, to jsem tam poslal toho pravýho!“

„Mám to jít zjistit?“

„Ne!“ zhrozila se: „Ani náhodou! Děkuju ti a běž si po své práci.“

Emil pokrčil rameny a šoural se ven.

            Ani ne za hodinu scházela ze schodů Petra.

„Prodej mi prosím tě jedny Startky,“ řekla a položila na pult dvě kovové dvacetikoruny.

„Startky nevedeme,“ odsekla Magdalena a vítězoslavně dodala: „a jinak, na pokojích se stejně nesmí kouřit!“

„Tak mi dej nějaký jiný cigára,“ pokračovala Petra: „Já vím, že se tam nekouří, ale přece se u toho humusu nepobleju!“

„Jakého humusu?“

„Ále, vybírám z odpadů vlasy a chlupy a zvedá se mi z toho žaludek.“

Magdaléna zkřivila obličej odporem a položila na pult Marlboro Light. Petra vyndala z peněženky scházející částku a vracela se zpět.

Magdaléna na ní zavolala: „To rádio by jsi také neměla pouštět!“

Petra se ani neotočila: „Nikdo tam není.“

            Venku mrzlo a tak se Emil přišel ohřát.

Na konci haly měl vyčleněnu místnost, která sloužila jako odpočívárna, příruční sklad a kde udržoval stabilní bordel. Nevyznal se v něm ani sám a tak bylo s podivem, že po chvíli odtud vyšel s hrnkem, z kterého vyčnívala polévková lžíce.

„Neměla byste paní Magdaléno trošku kafe? Včera mi došlo.“ Z jeho prosby bylo cítit, že si tím vybírá protislužbu za špehování. Magdaléna vzala jeho hrnek a v zadní místnosti u své skříňky mu lehce zaprášila dno. Emil poděkoval a nalil si do hrnku horkou vodu z automatu.

„To je zima, co?“ pokoušel se konverzovat.

Magdaléna předstírala práci, aby si nemusela povídat, ale Emilovi to zjevně nevadilo.

„Vona je nějaká známá řídi?“

„…ale ne!“ její tón nemohl být nevrlejší.

„Pracovitá je, to se musí nechat.“ Emil objímal hrnek oběma rukama a usrkával šedou tekutinu bez chuti, jakoby to byl životadárný nektar. „Tam se to teď blejská jako nikdy!“

Magdaléna na něj pohlédla, ale neodpověděla.

            Z horního patra byl opět slyšet rachot úklidového vozíku a poté zamykání dveří.

Petra sešla do haly, zapálila si cigaretu a odešla na toaletu. Magdaléna se za pultem vzpřímila a pozorovala ji.

Když vyšla ven, vyndala ze zástěry svazek klíčů a odemkla dveře skladu špinavého prádla. Magdaléna i Emil ji mlčky pozorovali. Vystrkala z místnosti tři velké železné klece a začala do nich rovnat špinavé prádlo, které skládala podivným způsobem do úhledných balíků. Emilek stál opřený o recepční pult, díval se na ni a dloubal se v nose.

„To není potřeba! Pro prádlo jezdí až ráno a tohle udělá zítřejší ranní směna.“ Magdalénin hlas již nezněl tolik přísně, ale nedůvěra znát byla.

„Tak to bude aspoň hotový.“ Petra začala zbývající prádlo vyhazovat z místnosti. Pak se podívala na Emila, který se snažil v hrnku najít lógr.

„Můžeš mi jít pomoct?!“ spíš oznamovala, než se tázala.

Emilek sebou cukl, odložil hrnek na pult a velmi neochotně jí šel pomáhat.

            Asi po půl hodině, kdy byly klece plné, je Petra začala zastrkávat. Emil ji předběhl: „Nech toho, já to tam dám.“

Petra si v koupelně umyla ruce a obličej. Oblékla se do kabátu a přistoupila k pultu.

„Podáš mi tu knihu prosím?“ a ukázala na stůl za pultem.

„Jdeš domů?“ ptala se Magdaléna.

„Dneska na to už kašlu. Ať si zbytek dodělá kolegyně ráno.“ Řekla, zapsala čas 13.00 hod. a podepsala se.

„To jdeš brzy, ne?“ zeptala se jizlivě Magdalena.

Petra jí s úsměvem odpověděla, ovšem už od hlavních dveří: „Nejdu. Já tu sem na poloviční úvazek. Měj se hezky Magdo a klidný zbytek služby. My se Emila uvidíme zítra, že? Ahoj.“ Svižně prošla mezidveřím a za chvíli si to již vykračovala po chodníku směrem k zastávce autobusu.

            Emil zamkl dveře skladu a rukávem montérek si z čela otíral krůpěje potu. Magdaléna obešla pult a dívala se směrem za odcházející Petrou.

„Zvláštní ženská,“ řekl Emil, když svazek klíčů zavěsil na háček: „udělala za dopoledne víc práce, než já nebo kdokoliv jinej za dva týdny.“

„Tak by ses měl trošku snažit nebo za chvíli budeš bez práce!“ obořila se na něj Magdaléna. Odešla do zadní místnosti a zavřela za sebou dveře. Emil ještě chvíli postával u pultu a popíjel vodu z automatu. Když však Magdaléna nevycházela, namířil si to do kanceláře ředitele, poreferovat a pochválit, jakou to přijali výbornou uklízečku. Hlavně se však utvrdit, že jeho koryto není ohroženo.