..........

Temná obloha ně mě skrz matná, špinavá okna smutně zírá…

Nevím, jestli mi stojí za to žít…Spadla hvězda a za mými zády se tiše ozvalo: ,,něco si přej…“ a nějaký muž mi odhrnul vlasy z čela, začali mi líbat krk..bílé stěny mé cely v blázinci se začali  jakoby prohýbat .nemluvila jsem.jen mé nitro sžíral pocit, jako by mě někdo zaživa vykuchal….celou mou duši jako by někdo pobodal ostrým nožem .Tím mužem byl primář…primář kliniky pro mentálně postižené…pro blázny….ale já nejsem bláznem!…. nebo ano?...reálie se rozpadají….

    Náhle jsem se rozhodla pro věc, která by se nejspíš hnusila i vrahu…Rychle jsem se otočila a šikovnými , úzkými prsty jsem mu vypíchla oči….pozorovala jsem směs krve, vzteku, zoufalství a pomstychtivosti….

    Pomalu a nevšímaje si zkrvaveného primáře jsem došla k oknu a nehlučně jej otevřela…Byla v něm bílá mříž…Tudy to nepůjde…přiblížila jsem se co nejtišeji k primáři, chtějíc mu vzít klíče…ale zaskřípalo prkno v podlaze…otočil se ke mně svým  zprzněným obličejem a naslepo hmátnul….trefil se….pomalu mě škrtil a přitom se smál….umírala jsem…ve zlostném a zkrvaveném obličeji se objevil výraz vítězství …

         ještě to ráno celá  klinika pro mentálně postižené vyhořela….

Jen primář bez očí a oči bláznů, které již nikdy neuvidí….