Podmanivá samota

Zlehýnka na mě padá samota

každou  kapkou je jí víc a víc

a ty tváře, jež na mě ze snů mluví

mi pomáhají hlouběji do ticha zapadat

chci křičet

ale vzápětí je vše zbytečné.

Mám roztroušené vzpomínky na doby,

kdy jsem znával mnoho tváří, co mi rády přinesly ovoce ze stromu života.

A ty vzpomínky bolí!!!

Spalují mé opět mrtvé srdce.

Snad pouze spánek rozjasní šedé dny ticha.

Však každé ráno je delší než den.

každý dávný úsměv jen bolestivý sten

a to ticho trhající uši mě zabíjí