Jak se stát kriminálníkem

   Karel byl obchodním cestujícím. Odjakživa rád cestoval a jeho povolání mu tedy nesmírně vyhovovalo. Měl rád svůj klid. A toho měl při své práci rovněž dostatek. Docela rád si i odpočinul od své chotě Marcely,  ač jí měl opravdu rád. Nejraději cestoval vlakem. Přečetl v něm spoustu zajímavých a dobrodružných knih. Jeho život nebyl vzrušující a ani to tak nechtěl. Užíval si dobrodružství právě v oněch příbězích, což mu bohatě postačovalo. Neměl rád překvapení a zvraty a byl možná až chorobně závislý na svých stereotypech. Jinak to byl člověk docela obyčejný, pro čtenáře nepříliš zajímavý a asi by se docela divil, kdyby věděl, že ho někdo použije coby hlavního hrdinu. Jenže pak přišel okamžik, který mu obrátil život naruby.

   Vše začalo docela nevinným pokuřováním balené cigarety před nádražní budovou v jistém městě, kde čekal na příjezd rychlíku do Českých Budějovic, které byly cílem jeho cesty.

   Ledabyle pozoroval pulzující ruch, spoustu lidí, kteří neustále někam odjížděli a odněkud přijížděli a popletené holuby, kličkující pod nohami cestujících.

   Byl teplý slunečný den a Karel se cítil příjemně. Jarní vzduch a rozšiřující se zástupy mladých slečen v úsporných oblečcích v něm vyvolávaly optimistickou náladu.

   Brzy si však povšiml jedné nervózní ženy. Byla bledá jako smrt, v klepající se ruce držela cigaretu a její oči byly hluboké, temné, mírně navlhlé a vyhlížely neuvěřitelně zoufale. Aspoň se tak zdálo.

   Nechtěl si jí všímat, ale nedalo mu to. Nemohl od ní odlepit zrak. Přemýšlel, co tak půvabné stvoření může trápit, že se takto tváří. Měl velmi znepokojivý pocit. Po chvíli nerozvážného přemýšlení se rozhodl, že přistoupí blíže.

   „Nemohu vám nějak pomoct?“ zeptal se, když došel k dotyčné.

   „Raději jděte pryč, pane. Nemyslím, že by to bylo rozumné.“

   „Nerad vidím smutný výraz ve tváři tak nádherné ženy, jako jste vy,“ řekl Karel a najednou se poněkud zarazil. Nechápal, kde vzal odvahu k takovému vyznání. Vzpomněl si jen, že použil repliku z jednoho svého oblíbeného románu.

   „Pokud mě chcete zachránit, vemte mě někam daleko. Nemám sice žádné peníze, ale mohu se vám odměnit i jinými způsoby, neurazíte-li se.“

   „To nepřipadá v úvahu, jsem ženatý muž. Zajímala by mě však příčina vaší zarmoucené tváře.“

   „Můj manžel. Je na mne hrubý, ponižuje mě a bije. Já už to dál nevydržím. Požádala bych o rozvod, ale on by byl schopný mě za to zabít. Chci utéct pryč, ale veškeré finance spravuje on, nemám prostředky.“

   „Udělám, co bude v mých silách. Co byste pro začátek řekla na České Budějovice? Rád vám cestu uhradím,“ řekl Karel hrdě a měl ze sebe naprosto úžasný pocit. To však nemělo trvat dlouho.

   Najednou se u nich objevil mohutný, hrubiánsky vyhlížející muž.

   „Kde sakra seš?! Co je to za chlapa?!“ zahřměl.

   „Bože, Honzo, ten chlap mě tu ohmatával a měl oplzlé řeči!“ vykřikla žena plačtivě.

   Karlovi ztuhla krev v žilách. Došlo mu, že se zřejmě jedná o manžela dotyčné a absurdní obvinění celou věc příliš nezlehčilo, ba naopak. Nezmohl se na jedinou reakci a na obličeji mu zanedlouho přistála pěst o velikosti fotbalového míče. Bezmocně se skácel na zem a když se pokoušel vstát, aby uvedl celou věc na pravou míru, ucítil na svých žebrech tvrdý dopad okované boty.

   Po chvíli spatřil přibíhajícího policistu a doufal ve zdárné vyřešení tohoto trapného nedorozumění.

   „Co se tady děje?!“ zařval policista.

   „Ten chlap ohmátal mojí ženu a snažil se jí okrást!“ ozval se hned mohutný chlap.

   „Díky bohu, že jste tady, měla jsem takový strach!“ přidala se stále plačící žena.

   Karel se zvedl pomalu a bolestivě ze země.

   „To není vůbec pravda!“ zvolal zoufale.

   Policista však reagoval bolestivým udeřením obušku do Karlových zad a hned poté mu nasadil pouta.

   „Tak pojď, ty grázle,“ řekl drsně, aby zapůsobil.

   Zanedlouho se Karel ocitl na policejní stanici, kde jeho verzi označili jako nepravděpodobnou a nebrali v potaz ani fakt, že dosud neměl žádný zápis v trestním rejstříku. O jeho vinně či nevinně prý rozhodne vyšetřování a výpovědi svědků, kteří byli přítomni na místě činu. Protože cely předběžného zadržení byly údajně beznadějně naplněny, strčili nebožáka Karla do cely s letitými kriminálníky.

   Karel si chvíli zmateně prohlížel tmavou nevábně páchnoucí celu a poté se jeho zrak zaměřil na nové spolubydlící. Byli to dva svalnatí plešatí chlápci, potetovaní od hlavy až k patě. Na těle měly četné jizvy a jak si Karel stačil povšimnout, nezbylo jim zrovna mnoho zubů. Jeho uhlazený, přirozeně příjemný a udržovaný vzhled byl v přímém kontrastu s těmito monstry.

   „Dobrý den, jmenuji se Karel,“ špitl nesměle.

   „Nazdar Karle, no to je dost, že nám sem konečně dodali nějakou slečinku,“ řekl zlověstným tónem větší z nich.

   „Můžeme ti říkat Karličko?“ zeptal se ten tlustší, pitomě se šklebící.

   „No já jsem muž, jak jste si zajisté mohli všimnout...“ řekl zkroušeně Karel a necítil se zrovna příliš dobře naložen.

   „Muž? Tak ukaž!“ zahřměl opět ten větší.

   „Co prosím?“

   „Ukaž ptáka!“

   „Tohle mezi sebou přeci chlapi nedělají. Myslel jsem, že bysme mohli dobře vycházet...“

   „Vycházet spolu budeme, o to už se postaráme. Ukaž nám svýho ptáka, jinak se na něj podíváme sami a to by tě mohlo pěkně bolet!“

   Karlovi nedělalo moc velké problémy, aby tomuto tvrzení uvěřil, proto si nesměle a pomalu rozepnul poklopec a ukázal svůj nástroj svým spoluvězňům.

   „Chacha! Co na to říkáš Hugo?“ zeptal se pobaveně větší.

   „Takovej... pinďourek!“ prohlásil Hugo a oba se dali do mohutného smíchu.

   „Ale o ten nám vlastně vůbec nejde, důležitá je druhá strana!“ řekl větší a salvy smíchu se opakovaly.

   „O čem to mluvíte?“ zeptal se Karel, i když jisté podezření už nabyl.

   „To uvidíš večer... Karličko!“ odpověděl sarkasticky Hugo, což se samozřejmě opět neobešlo bez obligátního smíchu.

   V noci Karel nemohl usnout. Ležel na břiše a někde v hloubi jeho zadku to nesnesitelně škubalo bolestí. S láskou vzpomínal na svůj klidný život a nedokázal pochopit, jak se mohl do tak šílené situace dostat. Byl psychicky na dně a po večeru, kdy se na něm jeho spolubydlící několikrát vystřídali, se stal ještě zoufalejší. Skončí vůbec někdy tenhle nesmysl?

   Po třech dnech jeho psychické a částečně i fyzické devastace přišel do cely dozorce, aby Karlovi oznámil, že má návštěvu a zavedl ho do návštěvní místnosti. Karel zaplesal radostí. V místnosti totiž objevil svého dobrého přítele a právníka Antonína.

   „Tondo! Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím! Musíš mě odsud dostat! Stal jsem se obětí nesmyslného spiknutí!“

   „Je mi líto Karle, ale kvůli tomu tu bohužel nejsem. Zastupuji tvoji choť Marcelu a přišel jsem ti oznámit, že žádá o rozvod. Již dlouhou prý měla podezření, že na svých obchodních cestách provádíš nekalosti a poslední události jí prý jako důkaz postačují. Nechce dále žít s kriminálníkem.“

   „Co to je za pitomost? Kde je? Chci jí vše vysvětlit! Přece bys nevěřil, že bych byl něčeho takového schopen, Tondo!“

   „Promiň, ale Marcela trvala na tom, že už tě nechce vidět. A takové soudy mi samozřejmě nepřísluší. Nemohu tě zastupovat, pokud zastupuji tvou ženu ve věci rozvodu.“

   „Co to s tebou je, Tondo? Sežeň mi tedy aspoň jiného dobrého právníka.“

   „Udělám, co bude v mých silách. hodně štěstí!“

   Když Tonda odešel z místnosti, odvedli Karla zpět do cely. Jeho spolubydlící byli alespoň přes den v dílnách, tak měl pokoj. Žádost o rozvod ho velmi nemile zaskočila a Tondova chladnost rovněž. Bylo toho na něho moc. Pokusil se oběsit na prostěradle. Neúspěšně. Prostěradlo se pod jeho vahou úplně rozpáralo. Rozeběhl se hlavou proti zdi, ale dosáhl jen odloupnutí omítky a omráčení.

   Probudil ho opět až dozorce.

   „Jste propuštěn,“ oznámil mu suše.

   „Prosím??? Myslíte to vážně???“

   „Samozřejmě. V kanceláři si vyzvedněte svoje věci a můžete jít.“

   Karla zaplavila radost, po těch odporných třech dnech poprvé ucítil úlevu a blaženost. Jenom mu nebylo příliš jasné, co se vlastně stalo, že je najednou volný, ale tohle teď nebylo podstatné. Myslel spíš na Marcelu a toužil jí vše vysvětlit.

   Hned před budovou ho odchytl obtloustlý šedivý, pitomě se šklebící chlap s mikrofonem v ruce. Za ním stál kameraman a vše pečlivě zaznamenával svým drahým objektivem.

   „Gratuluji vám,“ pravil s úsměvem.

   „Prosím? Nechápu,“ vyhrkl zmatený Karel.

   „Jmenuji se Horst a vy jste se stal první obětí naší nové reality show Život je krutý v produkci televize Psina! Jak se cítíte?“

   Karlovi to v hlavě začalo šrotovat. Vzpomněl si na ránu pěstí, kopanec do žeber, ránu obuškem do zad, své dva perverzní spolubydlící, žádost o rozvod i svůj pokus o sebevraždu. Nejhorší a nejděsivější chvíle jeho života se daly shrnout do dvou pitomých slov – Reality show. Úplně se mu zatmělo před očima a zběsile začal mlátit a kopat do stále se kreténsky usmívajícího moderátora. Znovu a znovu vzpomínal na strastiplné zážitky posledních dní, čímž se jeho agresivita a krutost stupňovala.

   Když se trochu uklidnil a ustal s násilím, docela ho šokoval pohled na jeho oběť. Horst ležel ve velmi neobvyklé poloze, celý od krve. Oči měl sice stále otevřené, avšak prázdné. Kameraman zmizel hned, jakmile se na něho Karel podíval. Byl opět zatčen.

   Antonín seděl na gauči, objímal svoji novou partnerku Marcelu a sledoval s ní zprávy. Hlasatelka zrovna mluvila o muži, který za bílého dne před policejní stanicí utloukl neznámého muže k smrti a ještě se při tom nechal natočit. Dostal osm let vězení.

   „Nechápu, jak tě něco takového mohlo napadnout,“ prohlásila Marcela.

   „Normálně, když ho pustili pro nedostatek důkazů, zaplatil sem tomu dědkovi, aby mu řekl že je z tý reality show. Vyšlo to líp, než sem čekal...“

   „Tohle může napadnout jenom tebe,“ zasmála se Marcela a přitulila se k Antonínovi.

   Karel se opět ocitl ve vězení. Věděl, že tentokrát je to vážnější a hůř na tom už psychicky být nemohl. Aspoň si to myslel. Když ho však dovedli do ztemnělé cely, uslyšel za sebou důvěrně známý hlas.

   „Hele! Karlička se vrátila!“