Kterak šel Leontodon do světa a nevrátil se zpátky

Leontodon Taraxacum byl (a možná, že pořád ještě je) po léta věrným služebníkem rodu Černobýlů z Trouchlivé Dubiny. Kam až paměť rodiny Černobýlů sahala, byl to drobný stařeček s ohromnou kšticí vlasů, které mu vždy na jaře na hlavě vyrazily, s létem zbělaly a s podzimem mu je všechny odvál vítr. Taky byl hrozně zapomnětlivý. Nepamatoval si, odkud je, kdy se narodil, jak se do Trouchlivé Dubiny dostal a ani na žádného ze svých předchozích pánů si nevzpomínal. „S podzimem vždycky něco z hlavy odletí,“ říkával. A nemyslel tím jen svoje vlasy. Jeden by skoro řekl, že takový musel být Leontodon odjakživa. Samozřejmě, že takový vždycky nebyl. Jsou sice v světě bytosti, které jsou odjakživa takové, jaké jsou, ale on mězi ně nepatřil. Byl to ostatně jenom obyčejný skřítek.

           

Kdysi hodně, ale opravdu hodně dávno byl Leontodon jediným dědicem vážené knížecí rodiny ze Čmeláčí louky. Rod Taraxacum byl prastarý, dokonce starší, než rod Černobýlů, a to je co říct. A všichni členové té rodiny (bez ohledu na pohlaví) se jmenovali Leontodon. Náš Leontodon byl ovšem nadprůměrně krásné a milé děcko, pročež mu maminka říkala ‚Leontýnku‘. A když dospěl, stal se z něj nadprůměrně milý a krásný mládeneček, takže ho začaly ‚Leontýnku‘ oslovovat i mnohé okaté vílí dívenky. Jenže Leontýnek na ně pramálo dbal. Raději se věnoval zahradničení.

Až jednoho dne spatřil dívčinu tak půvabnou a usměvavou, že ho zahrádka dočista přestala zajímat. Netrvalo dlouho a to děvče mu taky začalo říkat ‚Leontýnku‘ a on její jméno komolil podobně mazlivě a vůbec, byl to páreček k uňuňání. Paní Leontodon to ovšem těžce nesla. Rvalo jí srdce, že její syn se nechává s takovou blažeností nazývat Leontýnkem od nějaké holky, navíc (to jsem zapomněla zmínit) od obyčejné služtičky. A jelikož se z paní na stará kolena stala pěkná fúrie, bez milosti vyhnala tu nešťastnou dušinku ze Čmeláčí louky a ještě předtím jí napovídala takovou spoustu lží a vychrlila na ni tolik urážek a výčitek a hrozeb, že se nemusela obávat, že by snad nebohou dívčinu někdy napadlo vracet se zpátky. Leontodona zavřela do vysokánské věže (tedy, na skřítčí poměry byla ta věž vysoká dost a dost) a přestala mu říkat ‚Leontýnku‘. Vlastně s ním přestala mluvit vůbec. A Leontodon seděl ve věži, civěl z okna na louku, truchlil a chřadl a chřadl a... Chřadl.

Pomohla mu až šťastná náhoda. To bylo tak. K jeho vězení se zatoulal ohromný křižák a zaslechl shora truchlivé prozpěvování. V tom zpěvu bylo tolik žalu, že se pavouk prostě musel jít podívat, kdo to tam tak teskní. Pavoučci jsou totiž v jádru velcí dobráci (a naštěstí neloví skřítky). Když spatřil nahoře v okně zsinalou tvářičku zhrzeného mládenečka, tuze ho to dojalo a začal se vyptávat po příčinách jeho bídného duševního rozpoložení. A Leontodon mu to všechno vypověděl. Křižák celý ten příběh pozorně vyslechl, utrousil několik velmi nelichotivých poznámek na adresu paní Taraxacum a ochotně se nabídl, že Leontýnkovi pomůže. Usoukal mu z pavučin provazový žebřík, aby mohl pohodlně slézt dolů a ještě než se s ním rozloučil, poradil mu nejkratší cestu z louky. Rovněž se zmínil o tom, že onehdá viděl vílu odpovídající popisu Leontodonovy milé tou cestou s pláčem prchat směrem k Bílému potoku. Skřítek mu poděkoval, popřál mu hodně štěstí a hojnost much a vydal se hledat svou vyvolenou.

            Putoval dlouho a vyptával se všech, které potkal, zdali ji neviděli, ale po jeho lásce jako by se zem slehla. Celé měsíce se potloukal kolem Bílého potoka a žalem div nezešílel. Až jednoho dne narazil na malou jeskyňku skrytou pod kořenem vrby. A že už se vzdal vší naděje, řekl si, že se tam usadí a bude poustevničit. Když vešel dovnitř, čekal tmu, studeno a vlhko, ale k vlastnímu údivu se ocitnul v hlubokém dubovém lese. Ovšem, co ho zarazilo ještě víc, dohlédl na vrcholky stromů, spadané listy se mu vešly do dlaně a dokonce dosáhnul na některé nízko rostoucí větve. Na to rozhodně nebyl zvyklý. Připadal si najednou strašlivě ohromný a dost ho to vyděsilo. „U ďasa, stačí, abych udělal krok, a kdoví, co všechno zašlápnu!“ Pomyslel si. Nedivte se, byl zvyklý jezdit na ochočených rejscích a všichni motýli, které kdy viděl, nebyli o moc menší, než on sám, takže když mu kolem hlavy zakroužil nezvykle malý motýlek a sedl mu za ucho, začal sám sobě připadat dost nebezpečný. A tak se rozhodl, že už neudělá ani krok. A jak tam tak stál a div nezapustil kořeny do země, objevil se jezdec na černém koni. Ale ten jezdec... Ten byl sotva o půl hlavy vyšší, než Leontodon! A co teprve ten kůň! Ne že by Leontodon dřív neviděl koně, ale určitě v životě nespatřil koně, na něhož by mohl bez problémů vsednout. Koně si pamatoval jako ohromná zvířata schopná rozdupat honosný palác jeho knížecího tatíčka na padrť během minutky, kdyby se ovšem skřítčím obydlím zdvořile nevyhýbala. Leontodon si začal být jist, že se dočista zbláznil.

            Jezdec zastavil koně, podíval se na Leontýnka, usmál se a jakoby pro sebe si broukl: „Ale ale... Kdyby to nemělo kukadla a zlatou kštici, myslel bych si, že nám tu vyrostl nějaký podivný strom.“ Leontodon mlčel a civěl na cizince vyjeveně, jako na přízrak. Tomu začalo být po chvilce jasné, že odpovědi se nedočká, takže seskočil s koně, lehce se uklonil a pravil: „Já jsem první kníže Černobýl z Trouchlivé Dubiny. A vy budete určitě Leontodon Taraxacum.“ Nenechal se vyvést z míry řadou primitivních neartikulovaných zvuků, které Leontodon vydal ve snaze o co nejkultivovanější odpověď. „Vidím, že jste nanejvýš rozčilen a zmaten. To je pochopitelné. Určitě byste rád věděl, odkud znám vaše jméno. To nebylo těžké si domyslet. Všichni z rodu Taraxacum se jmenují Leontodon. A jak jsem poznal, ke které rodině patříte? Inu, to je prosté. Takové zlaté hlavy neměl v celé Faerii nikdo jiný. A od té doby, co pan Leontodon LXII. Taraxacum se svojí rodinou opustil féerickou říši, není již v naší zemi zlatohlávků.“ A pak mu vyprávěl o Faerii a o tom, jak féerický lid objevil průlezy do člověčího světa, a kolik skřítků už Faerii opustilo a zas se vrátilo, a divil se, že o tom Leontodon neví, ale pak dodal, že na druhou stranu to zas tak překvapivé není, protože rod Taraxacum se se svojí féerickou vlastí neloučil právě v dobrém, ale to že by docela nerad rozváděl, a napovídal toho ještě spoustu. „A co ty tady vlastně děláte?“ zeptal se nakonec. „Zabloudil jste?“

„Svým způsobem,“ odvětil Leontodon. A pak zas prozměnu dlouho vyprávěl on.

Když kníže Černobýl vyslechl ten smutný příběh, vyjádřil Leontýnkovi svou nejhlubší soustrast a řekl mu, že ve Faerii se jeho spanilá služtička bohužel neobjevila, takže dozajista bude někde „tam venku“.

„Ale já už vážně netuším, kde ještě bych ji měl hledat,“ vzlyknul Leontodon.

„Tak to máte docela štěstí, že jste mě potkal, protože já jsem zcestovalý a trochu to tam nahoře znám. Jestli chcete najít svoji zelenoočku, bežte se poptat starého Tenebria.“

„A to je kdo?“

„Býval to dost vážený občan v našem královském městě, uznávaný čaroděj a jasnovidec, ohromná celebrita. Ale nějak se nepohodl s autoritami, však víte, jak to chodí. Byl to vždycky takový samorost, snadno se urazil a žádné slovo nevzal zpátky. Situace se vyhrotila natolik, že mu nezbylo, než z Faerie odejít. Sice už byl mnohokrát vybídnut k návratu, ale na to je moc tvrdohlavý. Že prý když už tam jednou musel odejít, tak tam taky zůstane. A taky že zůstal. Teď je z něj starý střapatý krkavec, ale nadání pro kouzla a věštění, to mu zůstalo. Vím, kde bydlí a myslím, že by vám mohl pomoci.“

            Byla to Leontodonova poslední naděje, takže se toho stébla dychtivě chytil. Kníže jej vysadil k sobě na koně a vyvezl ho průlezem zpátky na hořejší svět. Jeli několik dní a několik nocí končinami, které Leontodon vůbec neznal, až docválali k holé bílé skále, u níž na úbytě scházel zakrslý a napůl seschlý strom. Vlastně už spíš pahýl, než strom. Jinak tu nerostlo ani neživořilo nic a celkově to bylo dost nevlídné místo.

Kníže Černobýl seskočil z koně a pomohl sesednout Leontodonovi. „Tak jsme tady.“

Pak se obrátil čelem ke skalní stěně a zvolal: „Krkavče! Tenebrie, brachu stará! Jsi doma?“

Ze skály vyletěl ohromný černý stín a usadil se na větvi sešlého stromu.

„Buď pozdraven, Černobýle,“ zakrákal černý opeřenec překvapivě vlídně, „slyšel jsem, žes teď povýšil do šlechtického stavu...“

„No jo. Dlouhé povídání. Ale vlastně to nejsem já, kdo s tebou potřebuje mluvit,“ odpověděl kníže a ukázal palcem na Leontodona, který se vyděšeně krčil za ním, křečovitě svíral jeho ramena a třásl se jak osika. Krkavec se na něj dlouze zadíval a pak zaskřehotal: „Už nehledej.“

Když Leontýnek nijak nereagoval, Tenebrius pokračoval: „Je mi to moc líto, mládenečku, tuze nerad ti to říkám. Ale Bílý potok si ji vzal. Skočila do vln a utopila se. Vážně mě to mrzí, ale kdybys hledal v každém koutě a nohy si uběhal, nenajdeš ji. Život je mrcha. Přijmi ode mne tu nejupřímnější soustrast, jaké jsem schopen.“

Leontodon svěsil smutně hlavu a pravil: „Pak chci i já zemřít.“

„Chceš umřít, abys zapomněl?“ Kráknul krkavec tázavě.

„Ne. Chci se s ní na Onom světě shledat.“

„Ech. Na Onom světě není žádných shledání. Jenom zapomnění. Já bych se do toho být tebou tak nehnal. Zapomnění lze dosáhnout způsoby mnohem méně drastickými. Můžeš mi věřit, něco málo o tom vím a není oč stát,“ zaskřípal krkavec a znělo to opravdu vědoucně a zasvěceně, nejspíš o Onom světě vážně nějaké povědomí měl. Což vás jistě u krkavce pramálo překvapuje, tím méně pak u zkrkavčelého skřítčího čaroděje. Leontodon na to chvíli neříkal nic, jen dál postával se svěšenou hlavou a mlčel. A zatímco si tak pro sebe nešťastně mlčel, Tenebrius si zobákem urovnával peří a kníže Černobýl trpělivě vyčkával, až se začne něco dít.

„Pak chci tedy zapomenout,“ ozval se konečně Leontodon po dobré čtvrthodince ticha.

„Bude tě to ale něco stát,“ upozornil ho čaroděj.

„Aťsi.“

„Dobrá tedy. Zapomeneš. Nechám tvoje tíživé vzpomínky odletět s větrem. Jen to nejpůvodnější ti nechám. A věz, že co s jarem a létem přijde, s dalším podzimem odletí zas. To je cena, kterou budeš muset zaplatit.“

„Není tak vysoká.“

„Tak, krkavec se nažere a tvoje štěstí zůstane celé,“ zachechtal se Tenebrius potměšile.

A v tu chvíli Leontodonova zlatá kštice zbělela. „Pořád se pamatuju,“ řekl vyčítavě. Krkavec na to neodpověděl. Bez jediného slůvka rozloučení či vysvětlení se vznesl a odletěl pryč. A jak zamával křídly, zvedl se vítr, odfouknul Leontodonovi všechny vlasy z hlavy a roznesl je jako bílé pápěří do širého světa.

A Leontodon zapomněl. Jen sebe sama si pamatoval.

„A vy jste kdo?“ Zeptal se Černobýla.

„Kníže Černobýl z Trouchlivé Dubiny. Těší mě. Řekněte, víte něco o zelenině a o kytkách?“

„Vím. Vlastně toho o nich vím docela dost, jen nějak nevím, kde jsem to pochytil...“

„A líbilo by se vám být u mě zahradníkem?“

Leontodon pokrčil rameny a řekl: „Inu... Proč ne. Odejít můžu vždycky, ne?“

Černobýl vysedl na koně a podal svému novému zahradníkovi ruku, aby mu pomohl do sedla. „Myslím, že si ten odchod rozmyslíte, až uvidíte moji zahradu,“ pravil naoko dotčeně. A nemýlil se. Leontodon u Černobýlů zůstal a věrně jim sloužil po celé dlouhé roky a dost možná jim slouží dodnes.

            A tak se to celé seběhlo. Černobýlové si už dávno zvykli, že když mu odletí vlasy, trvá Leontodonovi dva dny, než si uvědomí, kde je, a co bylo minulý rok, a že si nikdy nepamatuje nic, co se stalo více než dva tři roky nazpátek.

 

            A málem bych zapomněla – když Tenebrius rozvířil vzduch a vítr rozfoukal jeho vlasy poprvé, rozletěly se Leontýnkovy vlásky po světě, a kde se na zem usadily, tam vyrostla a vykvetla pampeliška. Ale to už vás asi tak jako tak napadlo, že od té doby jsou pampelišky na světě.

---