Setkání

Říkal si Kostěj. Seděl na hřbetu mohutného vraníka který odfrkoval únavou. Nyní kůň stál a jezdec pozoroval nevelkou stavbu s vývěsním štítem, který hlásil, že to je nálevna u Dubu. „Co tady dělá hospoda?“ podivil se tiše Kostěj a poplácal unaveného koně po krku. Kůň byl nervózní, to poutník poznal. Drobné kapky začínajícího deště zašuměli na listech stromů. Kostěj si nasadil kapuci černého pláště. Nemohl se rozhodnout jestli ke stavbě zajet, něco se mu tady nezdálo, ale šero večera, které jej halilo jako by přímo pobízelo, aby hospodu navštívil. Kostěj byl vysoký a rozložitý muž. Pod pláštěm měl černou kroužkovou zbroj. U sedla mu visel těžký obouruční meč a na druhé straně široká sekera s krátkým toporem. U pasu měl dva tesáky a dvě dýky. Jiné zbraně nebyli pod pláštěm vidět. Dlouhé, černé vlasy měl skryty kapucí. Krátká bradka dodávala jeho obličeji sardonický výraz a jasné černé oči hleděli na svět s jakousi zvláštní tvrdostí. Byl to pohled člověka, který toho spoustu zažil. Kostěj se rozhodl. Pobídl koně k hospodě.

Muž který Kostěje sledoval přijel z druhé stezky. Viděl, jak poutník v černé zbroji vytřel koně a nechal jej v malém přístřešku a zašel do domu. Hospoda vypadala, že je na spadnutí, střecha byla prohnutá a potřebovala by opravit. Zdi byli šedé a v šeru vypadala celá stavba tak nějak smutně a opuštěně. Jen kouř jdoucí z komína ukazoval, že tam někdo bydlí.

Loránovy šedé oči pozorovali rozcestí z hospodou. Něco tady bylo špatně, něco zvláštního… Po vlasech mu stékaly kapky vody, které mu zatékaly za těžký, černý plášť. I přes prošívanici mu bylo od dvakrát proplétané zbroje chladno. I zdobená hlavice těžkého obouručáku ukazovala, že Lorán je, nebo alespoň byl šlechtic. U sedla měl připnut luk, nyní v koženém obalu. Za pasem měl ještě tesák a dvě dýky.

Lorán byl stejně vysoký jak Kostěj a ještě o něco těžší a asi i silnější. Vlasy měl tmavé a nijak dlouhé. Z očí mu zářila jakási lhostejnost a pohrdání sebou samým. Na rtech mu hrál zvláštní pokroucený úsměv, možná úšklebek. „No co“ zašeptal ke svému koni. „Třeba tam bude lépe než tady venku.“ Pobídl koně a kopyta začvachtala na blátě, když se blížil k hospodě.

Něco cítil. Něco jako … temnotu? Asi ano. Nebo snad osudovost? Nebylo by to poprvé, co čaroděj Murdoc pocítil dotek osudu na vlastní kůži. Jako čaroděj měl na takové věci vyvinutý jistý cit. A tak nyní, když pohlížel z třetí stezky na nevelkou hospůdku s křivou střechou, pocítil, že jestli k ní zajede, něco se stane, něco zvláštního, něco co mu může změnit život. Měl by asi jet zpět, ale neodolal. Sledoval, jak silný chlap který přijel z druhé cesty nechal koně v přístřešku a zašel dovnitř. Už tam byli dva jezdci a Murdocovy se nechtělo jet dál v počínajícím dešti. Za okny hospůdky zaplálo světlo z loučí či svícnů. To rozhodlo. Vysoký a štíhlí čaroděj pobodl šedáka kupředu. Murdoc měl krátké vlasy a zjizvený obličej od popálenin. Byl také poměrně svalnatý, ale mnohem lehčí, než Kostěj či Lorán. Neměl zbroj a jeho jediné zbraně byli dvě dlouhé dýky pod černým pláštěm. V očích měl zvláštní lesk, lesk někoho, kdo musel mnoho obětovat, aby byl tím, kým nyní je.

„Ďábel vem osud“ zavrčel Murdoc, když seskočil ze sedla. Nálevna opravdu nebyla velká a když čaroděj vstoupil do dveří, přelétl ji v jediném okamžiku. Jediný stůl vedle krbu, vratce vyhlížející barový pult a bělovlasí hospodský. Police se zaprášenými lahvemi, tři pochodně, jeden svícen a planoucí krb. Oba poutníci již seděli u stolu, pláště pověšené vedle krbu. Z těžkých látek stoupala pára. Murdoc si hodil svůj plášť vedle jejich a posadil se k poutníkům.

„Je tady doufám flek?“ zeptal se chraplavým hlasem.

„Jo, je.“

„Jsem Murdoc… kdyby vás to zajímalo.“

„Já Kostěj.“

„Mě říkají Lorán“ řekl chlapík ve stříbřité kroužkovce, přes kterou měl černo bílí tabard.

„Co si budete přát?“ ozval se starý muž, který se konečně přišoural ke stolu poutníků.

„Pivo“ řekl Murdoc.

Kostěj je chtěl taky, jen Lorán si dal svařené víno. Stařík se odšoural k baru.

„Zajímalo by mě, proč tady ta hospoda vůbec stojí“ nadhodil Kostěj. „Vždyť tady musí mít pořád prázdno, nezdá se vám?“

„Je to podivné“ souhlasil Lorán.

„Vodkaď vlastně jedete?“ zeptal se Murdoc. „Máte zbraní na vedení menšího povstání.“

„Já jedu od západu“ řekl Kostěj. „A ani nevím kam dál,. Asi směrem k Zaboru. Prý se to tam začalo nějak mlít.“

„To ano, teď to tam je docela nebezpečné“ přikývl Lorán. „Slyšel jsem zvěsti…“

Na stole se objevili dva korbele piva a džbánek horkého vína. „Jo, vo tomto se mě zdálo deset dní“ nadšeně řekl Murdoc a pozvedl korbel. Ťukli si, jen tak, bez nějakého přání a proslovu. Murdoc nad korbelem udělal rychlé znamení, jen dvěma prsty levačky a vzápětí se zhluboka napil. Kostějův pohled byl náhle tvrdý.

„Ty jsi čaroděj?“

„Bystrej“ ušklíbl se Murdoc. „Vadí ti to?“

„Ne, jen…“

„Jen co? Bojíš se magie?“ zeptal se útočně čaroděj.

„Ne, Kostěj se jistě magie nebojí“ zasáhl opět Lorán. „A já taky ne. Sedíš tu s námi, tak se nebudeme hádat.“

„Já jsem pár čarodějů už potkal“ řekl po chvíli Kostěj, poté, co se řádně napil a práskl do stolu prázdným korbelem. „Tehdy když jsme táhli na Turganit, pod vévodou Jarabincem. Byl tam s námi v oddíle, takový hubeňour. Ale uměl házet ohnivé koule. A pak ještě jednoho… ale ten byl zase proti mně. Najal si mě a pět chlapů jakýsi kníže… na jméno si nevzpomenu. No, utkali jsme se v podzemí a když to skončilo, žil jsem jen já. Ten čaroděj povolával nemrtví a jednoho kámoše nějak rozpustil. Ale usekl jsem mu hlavu, mágovy zasranýmu… promiň….“

„Neberu si to osobně“ ušklíbl se Murdoc. „Pokud jsem to nebyl já, tak mě to nevadí.“

„Já taky jednoho znal“ vložil se do hovoru Lorán. Byl u dvora vé … no, u dvora. Vznešený a mocný. Moudrý, velmi moudrý. Nikdy jsem jej neviděl čarovat, ale prý byl mocný. Měl v paláci velkou laboratoř. Nosil jakýsi amulet, přívěšek, ve tvaru šesticípé hvězdy…“

„Takový?“ vytáhl Murdoc zpoza košile kovový amulet. Cípy hvězdy byli spojeny černými čarami a ve středu rudě plál znak.

„Ano, ale ten jeho byl nazelenalý.“

„Mudrc, vědec“ kývl Murdoc. „Jo, já taky znal nějaký čaroděje. No, to je jedno. Škoda, že tady nejsou nějaký holky.“

„Myslel jsem, že čarodějové jsou nad takové věci povzneseni“ zašklebil se Kostěj.

„To sou kněží vole.“

„Nejsem vůl šarlatáne.“

„Já ti dám šarlatána. Počkej, jak donese to pivo, proměnim ho ve vodu.“

„Škoda piva“ utrousil Lorán.

„Jo. Jak by řekl trpaslík, vylít pivo je horší, než ztratit bratra.“

„Hej, starý pane! Ještě jednou to samí!“ zvolal Murdoc.

Stařík začal naprosto laxně a pomalu točit další dvě piva.

„A co vlastně umíš šarlatáne? Jen měnit pivo ve vodu?“ zeptal se ironicky Kostěj.

„To jen v nouzovejch situacích“ odsekl Murdoc. „Když mě někdo štve.“

„Měnit to naopak by bylo zajímavější či užitečnější, není liž pravda?“ ušklíbl se Lorán a sáhl po víně které stařík donesl.

„To bych řekl Loráne“ Kostěj s bouchnutím postavil opět poloprázdný korbel na stůl. „Co seš vlastně zač? Máš na pití stejnej názor jako já.“

„Kdo by v této době neměl?“

„Ale neodpověděl jsi mi na otázku Loráne“ Kostěj se napůl vyzývavě naklonil přes stůl. Jeho černé oči si jej číhavě měřili.

„Jenom člověk, který se vydal na cestu, i když neví kam vede.“

„Ty seš nějakej mudrc?“ podivil se Kostěj.

„Tak k tomu mám daleko. A co sem přivedlo tebe, že seš tak rejpavej?“ S naprostým klidem kontroloval Lorán.

„Ze mě chtěli nějakýho zasranýho mudrce udělat. Ale nepovedlo se jim to“ řekl Kostěj.

„Ale neříkej“ vložil se do hovoru Murdoc. „Nechalo to nějaký následky?“

„Však nevidíš, jak jsem moudrej?“

„Ty seš modrej?“ naoko udiveně se zeptal Murdoc a mávl na starce, že chce další pivo.

„Moudrej šarlatáne“ zavrčel Kostěj.

„Aha. Tak to já prej taky... když su opilej.“

„Tak to jsme na tom stejně.“ Lorán se ušklíbl na Kostěje. „Když seš tak moudrej, proč sebou nosíš tolik zbraní?“

„Zbraně podporujou moudrost. Teda spíš přesvědčivost“ Kostěj se krátce zasmál letmo se dotknul jílce meče.

„Stejně jsme všichni hloupí, že jsme skončili tady“ řekl vážnějším tónem Lorán.

„To bych neřek. Venku chčije a tady je sucho a taky co pít... teda když se stařík pohne.“

„Taky bych řekl šarlatáne. Starče, ještě jednou to samí.“

„Stejně. Zdá se vám to tady úplně v pořádku?“

Murdoc náhle zvážněl. Nepřeslechl malinko nejistý tón v Loránově hlase a sám si vzpomněl na varování které mu dali jeho smysli čaroděje. „Ani moc ne. Mám divnej pocit. Něco ... nedokážu to a ani nechcu to popsat.“

„Jako by mě někdo sledoval“ přisvědčil Kostěj. „Hej! Sráči! Vylez!“ zařval náhle a povytáhl meč. Z černého kouta vylezla hubená kočka která se po poutnících opovržlivě ohlédla a vzápětí zmizela za pultem.

„Cheche“ zasmál se Murdoc. „To je ten nepřítel? Je tě aspoň hoden válečníku?“

„Nedržkuj šarlatáne. Proměň ho v pivo a uvidíš.“

Tichá starcovy kroky zmírnilo počínající hádku. Sýpavý hlas starého muže způsobil že se Murdoc slabě otřásl. „Pánové, chcete tu jistě ještě zůstat? Čekám návštěvníka.“

„Tak ať přijde“ udeřil Kostěj do stolu pěstí. „Zachlastáme...“

„Ale on nepije.“

„Uvidíme“ odfrkl si Kostěj. „Každej pije. Více či méně. Třeba mi více.“

„Dobrá pane. Ať je tedy po vašem.“

„To znělo výhružně“ řekl tiše Murdoc.

„Bojíš se kouzelníku?“ zeptal se útočně Kostěj.

„Hele, já povýšil.“

„Moc si nefandi šarlatáne. To před tím mě uklouzlo.“

„Začínáš mě srát Kostěji“ řekl stále tiše Murdoc.

„To mě už pár lidí říkalo.“

„Ale asi ne dost důrazně.“

„Ale to jo. Jenže už to víckrát neřekly.“

„Pch. Bojovals už někdy bezrukej?“ zeptal se Murdoc a i do jeho hlasu prosákla stopa zloby.

„To ne, ale...“

„Tak buď zticha.“

„Jestli se chcete bít, tak do toho“ řekl Lorán s pobaveným úsměvem.

„Aspoň se bude na co dívat.“ „Nebude. Useknu mu hlavu než mrkneš.“ Kostěj napůl tasil. Murdoc na levé ruce, pod stolem, zkroutil prsty do magického gesta.

„Myslím, že se chvástáš“ řekl Lorán. „Máš takový ego jako zbraní. A vůbec, umíš aspoň s nějakou zacházet?“

To už bylo na impulzivního Kostěje moc. Levačkou tasil dýku a zabodl ji do desky stolu. Lorán reflexivně cukl rukou a udeřil do korbelu, který se převrhl na Murdoca.

„Doprdele! Hajzlové!“ Murdoc vyskočil a mávl levačkou. Pohár vína i druhý korbel se převrhli na své majitele. Na bíločerném tabardu se objevila rudá skvrna od vína. Oba válečníci se vymrštili ve stejném okamžiku.

Tasené meče zasvištěli.

Murdoc odskočil zády ke zdi a varovně pozvedl paže.

„Tak tohle se už bude řešit jinak“ zavrčel Lorán. Oba válečníci se nyní zaměřili spíš na čaroděje. „Tak to zkuste“ zavrčel Murdoc a kolem rukou mu zaplála slabá aura.

„Nějaká pravidla?“ zeptal se Lorán.

„Tady nejseš u dvora blbče. Prostě ti useknu hlavu a pojedu dál.“

Muži byli zaujati svým střetem, že přeslechli otvírané dveře. Jen Murdoc ucítil dotek... něčeho. A byl to on, kdo pohlédl ke dveřím...

„A doprdele“ hlesl. „Doporučuju se otočit.“

Oba válečníci nevěděli jestli to není nějaký trik, ale během tří tepů srdce došel Cizinec k jejich stolu a sedl si na volnou židli.

„A kurva“ hlesl tentokrát Kostěj. Nyní i on ucítil temnou auru Cizince.

„Jen klidně pokračujte“ řekl tichým hlasem Cizinec. Ač venku zuřila bouře, jeho černý plášť byl suchý.

„A kurva“ řekl Lorán .

„Sedněte si“ řekl tařka znuděným tónem cizinec. Kostěj si, k vlastnímu úžasu, sedl. „A vy dva... vy tady míníte prostát celou noc? Čekal jsem vás o něco později“ pokračoval poté, co si sedli. Jeho hlas byl tichý, přesto jej všichni tři slyšeli dobře slyšeli.

„Ty jsi nás čekal?“ zeptal se Murdoc stísněně.

„Ano.“

„A co jsi zač?“ zeptal se Kostěj

„My jsme se již přeci setkali“ oči cizince, skryté kápí, se na Kostěje upřeli. Poté pohlédl i na čaroděje a druhého válečníka. „My všichni jsme se již potkaly.“

„Kdy?“ vyslovil Murdoc otázku.

„Proč se neposadíte?“ zopakoval cizinec.

„A proč ano?“ zeptal se trochu útočně Lorán.

„Čeho se bojíte? Snad ne mě?“ cizincův hlas mohl znít posměšně, přesto tak nezazněl. Lorán i Murdoc se posadili za stůl. Před nimi se objevili opět plné nádoby. Čaroděj uchopil svůj korbel, trošku se mu třásla ruka, když se hltavě napil.

 „Já se nebojím ničeho“ vyhrkl Kostěj a udeřil rukou do stolu.

„Vážně?“ tentokráte do hlasu tajemného vstoupila ironie. „Každý se něčeho bojí“ cizincův pohled se zabodl Kostějovy do očí. „Dokonce i ty.“

„A čeho se podle tebe bojím? Snad ne smrti?“ ušklíbl se Kostěj.

„Ne. Smrti ne. Ty ne. Ty se bojíš něčeho jiného.“

„A čeho podle tebe? Že jsi si tím tak jistej.“

„Ty válečníku se bojíš toho, že je někdo v boji lepší než ty. A proto zabíjíš každého, kdo se ti postaví do cesty. Tvé kroky vedou tam, kde se doslechneš o slavném šermíři. A proto jsou tvé cesty jen stezkami strachu.“

Kostěj se zarazil a jeho tvář pobledla. Cizincova slova zasáhla do živého. Do jeho duše, přímo do srdce...

„A čeho se podle tebe bojím já?“ zeptal se ironicky Lorán.Nebo spíše cynik v jeho nitru...

„Ty?“ oči ukryté pod kápí se zabodli do mohutného válečníka. „Ty se bojíš sám sebe rytíři. Bojíš se toho, čeho jsi schopen. Toho, že se přestaneš ovládat, že se probudí temnota a krutost kterou tak dobře skrýváš a kterou tak pohrdáš.“

I Loránovy z obličeje zmizela barva, ale jinak se skvěle ovládal. Cizincova kápě se natočila k Murdocovy. „A ty čaroději, chceš vědět čeho se bojíš?“

„Ne, nechci“ odvětil chraplavě Murdoc.

„A přesto ti to řeknu Murdocu čaroději. Ty se bojíš citu. Bojíš se, že ti bude na někom či něčem záležet. Nebojíš se smrti, ani bolesti, na sobě samém ti nezáleží. Ty se bojíš, že nedokážeš udržet na živu ty, koho máš rád. A proto stojíš mimo společnost lidí.“

Murdoc přimhouřil oči. Navenek se jej nic nedotklo, ale uvnitř... ztrácel sebeovládání. Viděl, že i jeho druhové jsou zaraženi. Jejich oči, ještě před chvílí tak divoké, plné lesku a síly zmatněli...

„A co po nás chcete? Zabít asi ne?“ odvážil se čaroděj.

„Proč si myslíš, že po vás něco chci? To spíš vy něco chcete.“

„My? My vás neznáme“ namítl Kostěj.

„Ale ano, znáte mě. Potkali jsme se. A ne jednou. Jestli že se vydáte opět každý svou cestou, potkáme se brzy. Pro vás až příliš brzy“ dodal poslední větu s malinkým důrazem.

„Tím chcete říct že zemřeme?“ téměř vybuchl Kostěj.

„Co myslíš ty?“

„On nemyslí“ řekl tiše Murdoc. „Jeho mozek je v paži kterou svírá meč. Vy tvrdíte, že se známe. Znáte naše pocity a tajemství. Pochopil jsem, že naše setkání není náhoda. Měli jsme se setkat...“

 Murdocovy plynula slova z úst tak jako by váhavě. Jako by nad něčím současně urputně přemýšlel. „A ptám se tedy – vy znáte nás. Víte vše. Řekněte mi, proč jsme zde? Proč my?“

„Protože všichni tři máte jedno společné.“

„A co?“

„Jdete si za svým. Nezastavíte se před ničím jen aby jste dosáhli svého.

„To asi jo“ řekl Murdoc. „Ale neodpověděl jste mi na mou otázku.“

„Ne“ řekl cizinec a zvedl se jediným, plavným a téměř nepostřehnutelným pohybem.

A odešel.

Rychle a náhle. Jako by se zastavil čas.

Co to mělo být? Bleskla všem třem poutníkům hlavou myšlenka.

Nádech, výdech.

Ticho.

Šouravé kroky shrbeného starce. „Budete si pánové ještě něco přát?“

Ticho.

„Tak nějak nevím“ řekl náhle lehce chraplavě Kostěj. „Nějak mě přešla chuť.“

„Tak to nejseš jedinej“ vydechl Murdoc.

„Čaroději, kdo to mohl být?“ poprvé Lorán oslovil Murdoca přímo.

„Nebo spíš co“ dodal Kostěj.

„Nevím“ řekl váhavě čaroděj. „Cítil jsem něco... něco zvláštního. Něco, s čím sem se setkal při studiích. Ale z toho mi neběhal mráz po zádech jako nyní. Cítil jsem...“

„Temnotu“ doplnil Kostěj a čaroděj na něj překvapeně pohlédl. Nedal však nic najevo, jen si tuto informaci zapamatoval na pozdější využití.

„Ano“ přisvědčil.

„Myslíte, že tím co říkal myslel, že když pojedeme odsud každý zvlášť, zemřeme?“ zeptal se Lorán.

 „Nevím, přemýšlím o tom. Co to zkusit?“

„Zkusit co?“

„Jet každej zvlášť?“ Murdocův hlas zněl trošku přiškrceně.

„To myslíš vážně šarlatáne?“ Kostějův hlas byl nyní lehce zbarven ironií. Jen velmi lehce.

„Co jet raději spolu? Aspoň kousek... jen tak pro jistotu“ navrhnul Lorán.

„Ty se bojíš?“

„Ne, ale zdá se mi to rozumný. A navíc... jsem zvědavej.“

„Nehádejme se“ řekl Murdoc. „Obávám se, že jsme se setkali s něčím, na co samostatně nestačíme.“

„S osudem?“

„Budete si tedy něco přát?“ zachraptěl opět starcův hlas. Poutníci na něj úplně zapomněli, v návalu vlastních myšlenek...

„Asi pojedeme“ řekl Murdoc a natáhl se po svém plášti.

„Zvlášť či společně?“ zeptal se stařec a v jeho hlase znělo něco víc než jen pouhá zvědavost. O desku stolu cinkli tři stříbrné, několikráte poskočili nárazem a vzápětí zůstali ležet a matně se leskly ve světle pochodně.

„Pojedeme společně“ řekl Kostěj, který stříbro na stůl hodil.

V ten okamžik zavyl ledový vítr, který v jediném okamžiku rozevřel okno. Dovnitř zadul vítr, který přinesl chlad a déšť. Plameny svící a pochodně se zamihotali a hrozili sfouknutím. Na tváře poutníku dopadla sprška vody.

Lorán se natáhl, aby okno zabouchl, když do nitra nálevny vlétl havran. Rozčepýřený, mohutný. Převrhl Loránův, nyní prázdný, pohár na víno a usadil se na něm. Jeho rudé oči zářili, když se střetli s pohledem čaroděje.

Setkání pohledů trvalo pro Murdoca snad nekonečnou dobu, pro ostatní jen sekundu. Planoucí rudé oči se zabodli do tváře Kostěje. A poté i Lorána.

Havran rozevřel zobák a vyrazil ze sebe nelibozvučný skřek. Roztáhl křídla, odrazil se od poháru a zmizel v deštivé noci.

Ticho.

Pak se zvedl Lorán a vzal svůj plášť.

„Tak asi půjdeme, ne?“ Kostěj a Murdoc kývly. Kroky trojice mužů zazněli ve zvláštním tichu, které nerušilo ani šumění deště, bouchání okenic, ani zvuk vichru z venku. Jako by byli na okamžik v jiném světě, na jiném místě.

Kostěj otevřel dveře. Tma před nimi byla černá jako kápě cizince se kterým před chvílí mluvili, vítr se do nich opřel a déšť zastudil. Jejich boty dopadli na blátivou cestu, když poutníci zamířili k přístřešku, kde již čekali jejich koně.

A potom vyjeli.

Jeli pryč.

Vstříc tomu, co si pro ně osud přichystal.