Věci, co létají uvnitř

Jen v jednom místě byl nepatrně tmavější stín. Neškodný. Černý stín halící do tmy patku obřího kamenného sloupu hlavní lodi. Černý stín v božské arše, s ďábelským úsměvem odhalujícím dva sněhobílé břity. Strašlivý stín, jehož měkké sametové zašustění přináší smrt.

Ne…

Uslyšel táhlé zavytí, hrozivé a bolestivě rezonující někde hluboko v těle. Věděl, že se blíží. Přidal do kroku, ale bál se rozběhnout, snažil se dávat pozor kam šlape, zdálo se mu, že každá praskající větvička je slyšet na míle. Třásl se po celém těle, bál se ohlédnout, téměř cítil na zádech jejich horký zvířecí dech a každou chvíli očekával tesáky, které se mu zanoří hluboko do zad.

Ne…

Nad hlavou mi prolétl rejnok, tiše a elegantně, jak to umí jen on. Co takhle konečně napsat ten příběh o schizofrenním klukovi, na který tak dlouho myslíš? A co ten můj příběh, řekl pirát ne nepodobný Johnu Silverovi, už ho odkládáš pěkně dlouho.

Nahoře na sloupu seděl chlap a mlčel. Křičet na něj nemělo cenu. Teď mě trochu vykrádáš, káravě na mě skrz brýle v tlustých obroučkách pohlédl Umberto. Nikoho jsem přece nejmenoval, mistře.

V rohu pokoje na hromadě z lidských lebek ležel obrovský rezavý vlkodlak, hustou srst slepenou černající krví. Toho jsem už někde viděl, řekl Mandevill, v Americe nebo snad v Paříži?  

Co takhle nějaké sci-fi, nadhodil John Carter. Detektivní, řekl na půl huby Marlowe a líně se zhoupl na židli. Ne, raději něco ďábelštějšího, řekl ten druhý Marlowe.

A nebo o tom, řekl jeden kluk, jak jsem měl vesmír sám pro sebe a nebo o tom, řekl jeden kamarád, jak jsem umřel. Nebo raději něco veselého, řekl Charles Spencer, posadil se na kraj postele a bezbranně složil ruce do klína. Jasně, řekl Figaro, třeba něco o tom  jeho knírku. Nebo o mém, řekl Salvátor. Nebo o mém, řekl Adolf.

Co takhle nějaký souboj? Pěstní, slovní, mezigalaktický, hudební? Něco jenom tak?

Objevila se mantikora, hydra a medúza, chlápek, co nemohl žít bez trumpety a další, co si stavěl dům z knih, upír, kterého jsem chtěl nechat vysát krev opatu Sugerovi a pak jej zazdít, ale nakonec mi obou přišlo líto. Hejno mořských koníků. Loď v břiše velryby. Marco Polo osleplý písečnou vánicí. Rozkvetlá louka. Dívka ukrývající pod bělavým závojem lepru. Tolik vám všem dlužím. Počkáte?