Krev III

Krev III

Byl klasický mrazivý večer. Vánoční nálada proudila krví každého živého tvora a ulice byly prosvětlené všemožnými světly. Byl to také večer, na který nikdy nezapomenu a budu si ho neustále připomínat a přetáčet v hlavě jako film. Začalo to, z mého pohledu docela nevinně, jako každou noc jsem se vydal pro krev, jež jsem nutně potřeboval k přežití, ale dávno už nejsem tak krutý upír, který se neumí ovládat. Už dávno jsem se změnil. Sice jsem ještě nenašel ani stopy po někom jako jsem já, ale věděl jsem, že existují.  Možná o mě vědí , možná ne. Tu noc jsem nebyl sám, ne, že bych si sebou bral doprovod, ale podvědomě jsem cítil, že mě někdo pozoruje nebo spíš jako by čmuchal, ale velkou pozornost jsem tomu nevěnoval.  Přeci jenom jsem měl jiné starosti. Bylo to jako blesk z čistého nebe - na ulici plné lidí, které jsem pořád bral i přes všechna má zlepšení jako tvory hodné pohrdání, viděl jsem nádhernou dívku, která se dívala jen a jen na mě. Opětoval jsem její pohled a zcela paralyzován krásou jejich očí jsem přestal vnímat okolní svět, srdce mi bušilo a měl jsem pocit věčnosti. V tu chvíli jsem pocítil dotyk něčeho, co nedokážu popsat. Bylo to něco úplně jiného, než když mám chuť vysát krásnou dívku. Když jsem se vzpamatoval a opět začal vnímat okolí, byla pryč.  Celou noc jsem ji hledal, ale marně. Nedokázal jsem ji vystopovat. Načerpal jsem tedy alespoň nové síly a vrátil se dřív, než mě první ranní paprsek mohl spálit. Uvelebil jsem se v posteli v pokoji bez oken a usnul. Nemohl jsem tu dívku dostat z hlavy, zjevila se mi ve snu a podnítila tak mou nezkrotnou touhu po vítězství. Každou noc jsem hledal a hledal, ale bez výsledku. Mé každonoční prohry se obrátili až o týden později. Byl to poslední pokus jí znovu spatřit a vysvětlit si, o co vlastně jde. Ta noc mě zavedla do parku, který svojí ponurostí nepřitahoval žádného nočního cestovatele a dokonce ani obvyklá lidská individua. Možná to dělal ten úplněk, který dodával parku atmosféru hřbitova, ale já neměl důvod se bát. Vlastně ten pocit, pocit strachu, jsem v tu chvíli ještě neznal. To, proč jsem si vybral pro poslední noc hledání právě park, bylo spíše uznání prohry. Vzápětí jsem na svůj neúspěch zapomněl - šlo mi o život.  Byl to zlomek sekundy, ve kterém jsem si zachránil život. Moje upíří schopnosti mě ani tentokrát nezklamaly. Z křoví vyskočila obrovská věc, která ze mě hodlala vyceněnými tesáky a ohromnými drápy udělat sekanou. Vyvázl jen s poraněnou rukou, ale rána se ihned zacelila. Když jsem se otočil, nic jsem neviděl.  Po zvířeti nebylo ani stopy. Nikde nic. Nic jsem necítil a ani moje intuice mi nepomohla. „Co to jen mohlo být za zvíře, které na mě dokázalo zaútočit?“ říkal jsem si. Všechna zvěř se mě bála, cítila ze mě smrt a radši co nejrychleji zmizela. Najednou mě ale napadne něco, co se evidentně nebojí. Ta myšlenka mě vyděsila. Stál jsem tam, kroutil hlavou a nechápal. „Proč to nedokážeš pochopit?“ Ozvalo se zpoza mohutného stromu. Hlas, jež se ozýval odněkud ze stínu byl plný kuráže a nebylo v něm ani stopy po strachu. Byl to ženský hlas, který si dovolil se mnou takto jednat.  Zmocnil se mě neklid. Vůbec nic jsem nedokázal vycítit a to se mi ještě nestalo. „Kdo jsi“ odvětil jsem, a z úplně druhé strany než před tím se ozvalo: „Musíš ještě hodně pochopit“.„A co mám pochopit“ odpověděl jsem hlasem, při němž by jiní omdlévali a umírali strachy. „Hledají tě!“ řekla žena a už se neozvala. Bylo jasné, že zmizela. Stejně jako ta krásná dívka nedávno na ulici. Bylo mi ale také jasné, že žena, s níž jsem mluvil není nepřítel, ale co byla ta věc, která  mě napadla, to mi jasné nebylo. Stál jsem mezi stromy pěknou chvíli a přemýšlel jsem. Z neklidu mě najednou vytrhla nečekaná událost. Stála tam přede mnou v plné své kráse dívka s nádhernýma očima. Ta, kterou už týden hledám. Podívala se na mě, a tím hlasem, který jsem slyšel mluvit před chvilkou na mě promluvila: „Doufám, že jsem ti moc neublížila“ Stál jsem tam jako opařený. Ne, nedokázal jsem si připustit tu strašnou věc, to přece nemůže být, aby ona.. „Jsem vlkodlak, jak sis jistě všiml, snad nejsi překvapen?“Zmohl jsem se jenom a ubohé: „Ano, všiml.“Zadívala se na mě, spíše pohrdavě, ale po chvíli se odvrátila a řekla: „Už je nás moc málo. Nás i vás. Jsme jedni z posledních.“ Zmlkla. V oku se jí zatřpytila slza. Pomalu jí stékala po tváři a pak dopadla na zem. Zaútočit na ni v tenhle moment, neměla by šanci. Ale já nechtěl. Líbila se mi a to i přesto, co mi řekla. Zatím jsem to však nechápal. „Sledovala jsem tě už dlouhou dobu, ale ty jsi mi zabránil jakkoliv ti ublížit... Pamatuješ na ten mrazivý večer, kdy jsi mě viděl poprvé?“ Přikývl jsem. „Tak ten měl být tvůj poslední, jsi ještě mladý a byl bys snadný cíl“ „Proč tedy ještě žiji?“ otázal jsem se s ironickým úšklebkem ve tváři. Nevypadala totiž o nic víc starší než jsem byl já. A.. Byla vlkodlak, jakou by proti mě měla šanci? „Měl jsi velké štěstí“ ušklíbla se i ona. „Proč jsi mě tedy chtěla zabít?“ Ptal jsem se pomalu a během řeči se stále díval do jejích nádherných očí. „Já jsem tě ale nechtěla zabít. Kdybych chtěla, už nežiješ.“ Na chvilku se odmlčela, sáhla do díry ve stromu a vyndala něco co vypadalo jako utržená hlava.  Byla to hlava. Podle nešťastníkova výrazu bylo poznat, že musel hodně trpět. „To on. On tě chtěl zabít. Každopádně není poslední. Moc si na sebe upozorňoval…“ Poslední slova řekla tak trochu vyčítavě, pohrdavě, posměšně. Sám ani nevím, ale cítil jsem se jako malý kluk, kterému hubují. „Proč mě chráníš?“ Neváhal jsem položit jí tuto otázku. Bylo mi totiž jasné, že moje nevědomost je mou největší slabinou. „Líbíš se mi, komáre,“ ušklíbla se a s úsměvem dodala „ máš krásné oči. Přirovnání ke komárovi mě ani neurazilo, za normálních okolností by ten, kdo by něco takového vyslovil, už dávno nežil. Připadal jsem opravdu zvláštně a každé slovo, které vyšlo z jejích úst mě přitahovalo. Stále víc a víc jsem toužil po tom ji obejmout a políbit…V očích upíra je vlkodlak nepřítel, ale já cítil něco úplně jiného. Udělal jsem několik kroků a chytil ji za ruce, nebránila se…Už nikdy bych se nemohl zbavit jejich polibků, nikdy…