Krev IV

Líbali jsme se dlouho, tak dlouho a přesto mi to v ten okamžik přišlo málo, zmizela a ani nevím jak. Omámila mě svým kouzlem. Bůh ví, jaké triky na mě použila, ale jedno se musí nechat, nedokážu ji vyhnat z hlavy, chci jí opět svírat ve svém náručí. Je to zvláštní pocit, držet ženu a líbat ji na krk aniž bych dostal chuť ji kousnout a při tom prožíval pocit mnohem hezčí než, když saji rudý pramen života z žil svých obětí. Hlava se mi točila, byl jsem pokořen, pokořen svým chtíčem a touhou, pokořen svoji zaslepeností… Pořád jsem myslel na to, že nejsem sám a ani o tom nevím, nikoho jsem si nevšiml a přece tu jsou. Její řeči a ta hlava, ta utržená hlava, která patřila někomu, kdo se mě snažil zabít. Mnoho věcí o kterých musím přemýšlet... Musím si dát také velký pozor. Dneska nepůjdu spát domů, musím najít něco lepšího. Asi si zalezu do stoky. S tím sice souvisí jisté ponížení, ale můj „neživot“ je mi přednější.

 V tuhle roční dobu se rozednívalo brzo, spěchal jsem. Měl jsem takový divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Byl to člověk, protože jsem cítil jeho nervozitu, věděl jsem, že po mě půjde, tak jsem ho nechal. Opovážil se až před kanálem, kterým jsem mohl bezpečně slézt do stoky. Byl to muž, svalnatý, oblečený v černé kombinéze a na hlavě měl kuklu, obyčejný zloděj, pomyslel jsem si. V ruce třímal pistoli, která v ní také zůstala, když padal vysátý do stoky. Tu krev jsem potřeboval, byl jsem dost vyčerpán, nehledě na to, že si teď budu muset dát velký pozor. Přečkal jsem den a v noci vylezl ven. Nemohl jsem spát, byl jsem nervózní a teď ještě ke všemu podrážděný, plný zvláštního pocitu, který jsem nechtěl, neprosil jsem se o něj, ale byl tu. Myšlenky na to, že jsem minulou noc líbal vlkodlaka mě dusily, cítil jsem se jako rebel ve vlastních řadách, které ani neznám. „Vlkodlaci,“ uplivl jsem si, ve snaze vypudit ji z hlavy, ale marně. Věděl jsem co to je, akorát jsem tomu nechtěl věřit… Celou noc jsem strávil procházením, byla to klidná noc, stvořená pro přemýšlení. Musel jsem totiž přijít na kloub tomu, proč mě chce někdo zabít nebo proč mě loví. To, že by se mi chtěl někdo pomstít za smrt svého příbuzného, jsem ihned zavrhl, bude v tom něco víc. Došlo mi, že má touha spatřit někoho mě blízkého závisela na ostatních. Proč však ten první tvor, kterého jsem potkal nebyl upír? Proč to byl vlkodlak, proč k vlkodlakům cítím přirozenou zášť? Spousta otázek a žádné odpovědi, jedno je však jisté, jestli po mě někdo jde, nebude to žádný med. Bude to velice těžké…

Po týdnu stráveném ve stokách jsem se vydal k mému bytu. Bylo to celkem daleko, tedy pro člověka, nikoliv pro upíra. Pokud jsem chtěl být v bytě co nejdříve, musel jsem to vzít tunelem. „Tunel je asi 300m dlouhý a ušetří mi cestu zhruba o deset minut.“ Ta pohodlnost mě však mohla vyjít draho. V půlce málo osvětleného tunelu na mě čekali dva chlápci. Přišli mi jak ze špatného filmu, kovbojské boty, klobouk na hlavě. „Copak jsme na divokým západě?“ pomyslel jsem si. Když jsem je míjel, stoupli si napříč tunelem, aby mi zahradili cestu zpět, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Popošel jsem o kousek dál a do cesty se mi postavil chlap jako hora, bezmála dva metry, hotovej zabiják. V ruce třímal ocelovou trubku, ty dva kovbojové mezitím vytáhli řetězy. „Půjdeš s náma!“ řekl obr. „To nepůjde“ odvětil jsem zcela klidným hlasem, načež se po mě ohnal trubkou, ránu jsem stačil ztlumit, ale nezabránil jí. Naštěstí mě to nepoložilo, ruku jsem měl sice zlomenou, to pro mě však nebylo nic tak hroznýho. Když se ten pořízek natahoval k druhé ráně, byli kovbojové těsně za mými zády. Využil jsem jejich netaktického přístupu a jednoho rychle chytl, dostal ji přesně do hlavy, byl na místě mrtev. Tomu pořízkovi leknutím vypadla trubka z ruky. To už neměl oči, protože jsem mu je stačil vypíchnout jedním povedeným hmatem. Ty reflexy bych neměnil. Jak se tam zmítal a práskal sebou o stěny dokud se nepovalil na zem, sál jsem jeho kolegu, aby  mi rychle  srostla zlomená kost. Když jsem ho vysál úplně do sucha, zbýval už jen obr, ležící na zemi. Popadl jsem řetěz a obmotal mu ho kolem krku. „Mluv, kdo tě poslal?!“ zařval jsem. Byl strachy a bolestí, kterou mu způsobovala hlavně rána po vypíchnutých očích, úplně jako beránek. „Si jim trnem v oku, lovcům i svému druhu. Poslali nás, abychom tě k nim přivedli, ale si silnější, než kterýkoliv, kterého jsem měl tu čest sprovodit ze světa. Skonči to, tak dělej!“ byla to jeho poslední slova před tím, než jsem mu zlomil vaz. Místo činu jsem nechal být, jen toho vysátého jsem popadl a tělo schoval...

 Když jsem vešel do bytu, cítil jsem, že ho někdo poctil svojí návštěvou. Sice bylo všechno na svém místě, s ničím nebylo hnuto, ale věděl jsem, že tu někdo byl. Celá ta situace mě velice znepokojila, to už na mě bylo moc. Potřeboval jsem pomoci, radu. Potřeboval jsem vidět svoji… ano, lásku, políbit ji. Ona ztělesňovala všechno, co jsem potřeboval. Neváhal jsem a vydal se na místo, kde jsem se sní poprvé bavil, do parku…

Pospíchal jsem, nevěděl jsem, jaká moc mě tam táhne, ale tušil jsem, že tam bude, bude tam na mě čekat. Když jsem dorazil na místo, stoupl jsem si k jednomu stromu a chvíli čekal. Najednou se zjevila jako blesk z čistého nebe, rychle jsem k ní přiskočil. Něco zamumlala, ani nevím co, rychle jsem jí políbil, ale vytrhla se mi. Pomalu jsem za ní kráčel, stoupla si na takový travnatý plácek. Chovala se nadmíru divně. Najednou se k nám začalo blížit několik postav, nevěděl jsem co mám dělat, stál jsem kousek od ní. Cítil jsem něco velice zvláštního, postavy co se k nám blížily, bylo jich sedm. Dva určitě lidé, ostatní jsem nedokázal rozpoznat. Byl jsem z toho dost nervózní. Koukl jsem na svoji lásku, měla zděšený výraz, já nechápal. Postavy se stále přibližovaly, až nás nakonec uzamkli do jakéhosi kruhu. Člověk přistoupil k mé lásce a políbil jí. Pogratuloval jí za to, že je sem zavedla. Jeho „Bravo!“ mě dovádělo k šílenství, zbledl jsem vzteky. „Proč? Proč mi to udělala?“. „ Vemte si ho, je váš, podle dohody. Tuhle křepeličku si s dovelením vezmu pod svá ochranná křídla.“ Řekl ještě, načež ke mně přiskočili ti tvorové. Teď jsem nepochyboval o jejich původu, byli to upíři. Snažili se mě spoutat. Sesypali se na mě jako hejno much. Povedlo se mi je odhodit. Až na jednoho, ten se skácel k zemi, řval jako zvíře, když jsem mu rukou prorazil hrudník a vyrval mu srdce z těla. Chvilku se škubal a nakonec se změnil v prach. Zuřivost, která mě popadla, mi dala obrovskou sílu. Upíři už stáli na nohou a čekali co se bude dít. Jeden měl u sebe nůž, jeden provaz, zbylí dva nebyli ozbrojeni. Vyčkávali co udělám, z jejich obličejů byly patrné obavy. Cenili na mě zuby, nečekal jsem na jejich útok. Vrhl jsem se po upírovi s nožem. Rozeběhl jsem se a odhodil jsem ho asi o pět metrů, kde se zastavil až o větev stromu, která mu teď čouhal z hrudi, hned se obrátil v prach. Najednou jsem pocítil strašnou bolest, podlomila se mi kolena. V břiše jsem měl zabodnutý jeho nůž, byl docela velký a také mi způsoboval velkou bolest, která jen roznítila můj vztek. Vytáhl jsem ho, ale to už jsem měl ovázaný provaz kolem krku, intuitivně jsem za sebe hodil nůž. Cítil jsem, jak provaz povolil, trefil jsem toho upíra do hlavy, skácel se k zemi. Snažil jsem se vstát a s vypjetím všech sil se mi to povedlo. Byli na mě ještě dva. Začínalo se mi mlžit před očima, ale pořád jsem je vnímal, vzal jsem provaz. Když ke mně přiskočili, povalili mě na zem, silně mě udeřili do obličeje, přidali dalších pět ran, možná víc. To už jsem skoro neviděl, věděl jsem, že už se neubráním, spoutali mě. Poslední co si pamatuji je, že mě někam táhli, nechtěli mě zabít, alespoň zatím…