FRENZY

Byl jsem jednou v Soulu, chytil jsem tam šmoulu.

Ač byl celej modrej, k obědu byl dobrej.

Měl sem z něho sekanou,teď jdu zas na čekanou.

Na šmoulu mám zase chuť, sežeru ho, buď jak buď.

Počíhám si na něj v křoví, ze křoví se nejlíp loví.

Jedním z mojich nápadů, je dát před křoví návnadu.

Třeba bonbon nebo flašku,lego nebo jinou hračku.

Jakmile ji objeví,velkou radost projeví,

přestane být opatrný,jeho mozek nepatrný.

Stačí ruku natáhnout, za nohu ho popadnout,

zastrčit ho do klece, a už domu nese se.

Doma na něj čeká mlýnek, klec je celá od hovínek.

Už asi ví co ho čeká, já se směji on se leká.

Pod sebe si hlupák kálí,upad, a teď se v tom válí.

Jeho oči jsou víc smutné, špinavý je dost nechutně.

Už sem doma to je dost, zapáchat už začal moc.

 

Teď na kamna dám vařit vodu, z jednoho prostého důvodu.

Abych umyl šmoulí prase, do výkalů spadnul zase.

Když se začla voda vařit, začal se dost smutně tvářit.

Krutá koupel ho teď čeká, hrůzou jako pejsek štěká.

Nic mu ale nepomůže, jen ať spaří se mu kůže.

Ponořim ho jen na chvíli, aby zůstal ještě živý.

Za živa se lépe mele, neboť i on sebou mele.

Teď už přejdem k tomu aktu, samý kecy málo faktu.

Fakt je ten že ten mlýnek, věnoval mi sám Kajínek.

Ať dělám si s ním co chci , řek a teď je v Pankráci.

Mlýnek má tři ostré nože,  šmoula zařval: “Tolik??  Cože?!“

To bylo to poslední co z jeho úst vyšlo, setkáni s nimi tak nečekaně přišlo.

Páč z ruky mi vypadnul, a do mlýnku dopadnul.

Projel jim jak po skluzavce, né tak rychle ale hladce.

 

Teď je z něho šmoulí mletá, volám  svého bratra Meta.

Ať pokrm jde připravit, já musím mlýnek uklidit,

neboť je to přístroj drahý, vyrobený poblíž Prahy.

O Metovy vám teď povim, řeknu vám vše co o něm vim.

On narodil se někde u Humpolce, fotr udělal ho jedný polce,

ona se ho ale vzdala, do děcáku ho hned dala.

V děcáku on furt se rval, všechno co chtěl to si bral.

On dělal dost špatné věci, a blbý při tom měl kecy.

Ale jak časem vyrůstal, z ničeho nic rozum dostal.

Začal násilí se stranit, slabší lidi bránit,

proto lovim šmouli já, on je pouze pojídá.

On je kuchař já sem vrah, šmoulové z nás mají strach.

Bratr sekanou ze šmouli  dělá,  modrou mletou z jeho těla.

Já si zatím pustim bednu, do křesla si hladov sednu.

Jak přepínám programy, jde mi pěna od tlamy.

 

Hlad mám velký po té dřině, dala mi zabrat ta modrá svině.

Pomoc hledám v meditaci, pokládám se na matraci,

po minutě soustředění, místo pro hlad tu už není.

V tom sem přepnul na Novu, a hlad je tu od znovu,

neboť dávaj právě šmouli, myslím že mi rupne v kouli.

Nepřeji vám tato muka, v oku už mi z toho cuká.

V tom přichází záchrana, “Večeře je hotová“,

volá bratr díky bohu, začal sem si kousat nohu.

Když sem přišel do kuchyně, omámila mě ta vůně,

chtělo se mi náhle omdlet, naštěstí mě chytil Met.

Posadil mě ke stolu, “My nebudeme jíst spolu?“

Ptám se  neboť jeden talíř je tu pouze, co se děje že by nouze?

O talíře tak to stěží, ptám se: “Mete o co tady běží?“

„Jen se najez a buď v klidu, za okamžik zase přídu.“

„Jdu se projít, ty tu buď, a přeji ti dobrou chuť.“

 

Nepřemýšlel jsem moc o tom, ať si jde, co je mi po tom.

Zakous jsem se do sekané, po tváři mi slza kane.

Pláči slastí a ne žalem, tolik chuti ve tvoru tak malém.

Pomalu jím, nehltám, každé sousto vychutnám.

Už jsem dojed, to je pocit, z oblouznění jsem teď procit.

Met mi dělá starosti, hodin už je fakt dosti.

Hledat se ho teda vydám, strachu ze tmy vůbec nedbám.

Vždyť je to můj bratr, jak nám tvrdí oboum fotr.

A já starat o něj se musím, sám sobě se teďka hnusím.

Beru kabát a jdu ven, za vteřinku v lese sem,

všude je tma a jak se stává, furt o něco zakopávám.

O pařez a i kámen, s odvahou je teďka ámen.

Domu se vracím, na schody zvracím,

strachem i žalem, posral jsem se málem.

Ale teďka už sem doma, v křesle sedím beze slova.

Stýská se mi po Metovy, hladím potah sametový.

 

Byl tu se mnou, už tu není, probouzí mě světlo denní.

Z křesla vstávám jdu se umýt, do lesa se jdu zase projít.

Po Metovy opět pátrám, steskem po něm přímo chátrám.

Jak jdu lesem rozhlížím se,  v pyžamu jsem nestydím se.

V tom sem zahlíd tělo čísi, jak na stromě tady visí.

Odříz jsem ho nožem hned, poznávám ho, je to Met!

Oběsil se, pročpak asi, hrůzou mi stávají vlasy.

V tom mu vypad z ruky dopis, že by ňáký dlužní úpis?

Ne, je to dopis na rozloučenou, psaný rukou rozklepanou.

Otáčím se a jdu zpátky, začínám číst jeho řádky.

Píšou se v nich tato slova, cituji je však ne doslova.

„Sbohem bratře, chci ti dát, nemusíš se o mě bát.

Cestu smrti zvolil jsem si sám, ale pár věcí na srdci ještě mám.

Přeju si ať v míru žiješ, alkoholu ať méně piješ.

Pokud měls mě bratře rád, ještě tohle pro mě uděláš.

Žádám tě abys šmouli přestal žrát, cizímu utrpení přestal se smát.

Na charitu přispívej aspoň trochu, to je všechno, prosím hochu.

Udělej to všechno pro mě, ať mohu v klidu ležet v hrobě.“

A to je konec dopisu, teda kromě jednoho nápisu.

FRENZY bylo tam napsané, to slovo zasrané.

 

Použil i otec když zastřelil se, znamená to šílenství pokud nemýlím se.

I otec rád papal šmouli, teda do té doby než mu ruplo v kouli.

Toto slovo proklíná naší rodinu, ono určuje naší poslední hodinu.

Snažim se na to nemyslet, domu přicházím, na zrcadle modrý nápis nacházím.

FRENZY těch šest písmenek, v duchu šílím klidný jsem navenek.

Už jdou po mě svině modré, takové zjištění není dobré.

Klepou se mi ruce a rvu si vlasy,utíkám pryč, hádej kam asi?

Běžim k řece spáchat sebevraždu, bohužel měl otec pravdu.

Říkal:“Měli by sme přestát žrát ty modré skřety, oni zákeřní jsou a plánujou odvety.“
Já ho neposlouchal a šmouli sem dál jed, ale nechápu to proč nešli po mě hned,

ale na otázky už není čas, místo abych se utopil, zlomil jsem si vaz,

protože jsem zakop a spadnul ze stráně, ten kdo mě viděl musel se smát náramně.

Tak a teď jsme mrtví celá naše rodina, nikdo se to nedoví, neboť jsme jen spodina.

Nechápal jsem proč po mě šli tak pozdě, na to abych to rozluštil bylo příliš pozdě.

Teď jsem to už pochopil, jsem to ale moula,ten zmrd co sem ho sežral byl sám Taťka Šmoula.

---