Amy Hill

Věnováno D + W + L + M Baker-Woodside

Auto zastavilo na malém náměstí mizerně osvětleném jednou(!)

pouliční lampu. "Tak, jsme doma..." pronesla Wendy

vítězoslavně.
"Tohle je váš dům?" snažila jsem se neznít zklamaně.

Barabizna... blikalo mi v hlavě. Červeně. S vykřičníkem.
Vymotala jsem se z auta, unavená a usezená. Skoro dva dny na

cestách, to je záhul. Znovu jsem přehodnotila situaci. Dům se

zvenčí zdál obrovský. A starý. X bílých odřených oken na

krvavém pozadí neomítnutých pálených cihel. (to nejsou cihly,

ale speciální kachličky, řekla později Wendy. Unikát!)
Všimla jsem si, ze dům má dvoje dveře s jiným domovním číslem.

Takže je rozdělený napůl, príma. Aspoň nebude tolik uklízení.

Wendy odemkla ty vpravo. "No tak, pojď přece dál.." V zápětí se

na mě vyvalil chumel dětí a pes. "Blanka Blanka Blanka..."bylo

jediné, co jsem jim rozuměla. Wendy z chumlu vylovila dvě

vlasaté holčičky. "Tyhle jsou naše... Lauren ..a Martha,"

postrčila je ke mě. "Ahoooj," objala jsem je. Byly rozcuchané,

ušmudlané a ohromně milé. Čtyři ručičky se mi sevřely okolo

pasu. Pocit zvedající mne do oblak. Být au-pair nebude zas až

tak mizerné!

 

Uvnitř domu jsem si uvědomila, že na uklízení toho bude přece

jen dost. Wendy mě provedla všemi 3 poschodími. Na přízemí byl

můj pokojíček (nazvala jsem ho předběžně kobka, protože byl v

suterénu a nějak tam zatím nebyla zavedena elektrika), a další

3 nebo 4 neobydlené místnosti, ve kterých nebylo nic než

harampádí. "Jednou tu bude obývák a kuchyň, rekonstruujeme to

tu celé, je to hodně starý dům..." vysvětlovala Wendy. "Jo, tu

elektriku ti tam doděláme co nejdřív, teď ti tam musí stačit ta

 prodlužka, nezlobíš se,viď..." Nezlobila jsem se. Jen jsem

přemýšlela, kde je ten pokoj s vlastní TV a koupelnou, co

slibovali v agentuře... No, nic.

Koupelna s obyvákem, kuchyní a ložnicí byla o patro výš. Dětský

pokoj v podkroví. Všechno provizorní. Nechtěla jsem to

hodnotit. Radši jsem se rychle najedla a šla spát. Ráno

uvidíme.

 

Když jsem se ráno vymotala z postele, byl už bílý den. Trochu

mě bolela hlava. Vystoupala jsem nahoru do koupelny, trochu se

osvěžila a vpadla do kuchyně. Za stolem seděl obrovský chlap v

pokrčeném modrém županu. Dan. Táta dětí. "Dobré ráno,"

pozdravila jsem nepřirozeně tenkým hláskem, který se ke mě

nehodil. "Ahooj, rád tě poznávám Blani, já jsem Dan. Dáš si

čaj? A toust?" "Jo," kývla jsem a drze se nechala obsloužit.

Bylo mi to divné se v cizím domě hrabat v lednici. "Jak jsi

spala?" vyšla z ložnice Wendy v podobně pokrčeném županu. "Ale

jo, ušlo to, jenom ten pták, co křičel, to mě lezlo na nervy...

ale naštěstí brzo přestal.. zakousla jsem se do toustu s medem.

"Pták?" zasmála se Wendy. "Jo, jste to neslyšeli? Někdy kolem

jedenácté..." Teď se zasmál Dan: "To nebyl pták, ale nejspíš

liška. Je jich tu hodně, na hřbitově. Ale tohle bylo spíš

zatoulané lišče..."
"Tu jsou lišky? A hřitov?" přestala jsem kousat toustík. "Jo,

hned za domem. Je tam branka přímo od našeho domu, ale jak byl

rozdělený, branka je ve vedlejší zahradě. My to musíme

obcházet..." řekla Wendy. "Vy tam chodíte?" ptala jsem se. "Jo,

skvěle se tam venčí pes... máme takovou trasu, přes hřbitov a

kolem hradu do luk. No, odpoledne tě tam vezmeme. Je to krásná

procházka uvidíš.. "

 

Tak jsem tedy začala poznávat Fairlington, malé městečko na

východě Anglie. Bylo jako dlaň, obklopené loukami a políčky,

jezerem a hradem. Působilo až kýčovitě. Rodinka se mi taktéž

zamlouvala. Postarší bohémští umělci s dvěma krásnými

dětičkami. Naladěna optimismem a nadšením jsem čekala úžasné

pozitivní změny ve svém životě. No, bylo to trochu jinak.

 

Poprvé jsem si to uvědomila další den, kdy Wendy prohlásila:

"Musím tě představit paní Betty! To je naše sousedka, bydlí v

té druhé polovině domu. Je zvyklá každé ráno pozdravit děti. Je

to taková starosvětská dáma. Bude se ti líbit, uvidíš. Jo, a má

ráda gin s tonikem," mrkla na mě, když mě tlačila ke dveřím.

Zazvonili jsme. Chvilku se nic nedělo (Betty je špatná na nohy,

víš), a potom se v dolním okně rozhrnula záclonka. Uviděla jsem

starou bělovlasou dámu se silným nánosem rtěnky a perlovým

náhrdelníkem. Zakývala nám (tak jako jsem to vídala v

televizních novinách u její jmenovkyně) a za okamžik vyšla před

dům. Wendy mě představila jako "tu jejich novou au-pair z

Čech". Ze slušnosti jsem podala Betty ruku. Chladně ji stiskla

a přeměřila si mě. Nebylo mi to dvakrát příjemné. Pak se jí 

svraštilo obočí. Celý obličej, už tak poznamenaný vráskami, se

stáhl do jedné velké sušené švestky. Odtáhla se a zabručela

něco jako: "ejmhil"  a ještě jednou, zřetelněji. Bylo to AMY

HILL. Potom se zničehonic prudce otočila a odešla. S Wendy jsme

zůstaly stát přede dveřmi: "Hm, tohle nechápu," pokrčila Wendy

rameny. "Byla to vžycky taková milá příjemná paní..." "Asi

vypila hodně toho ginu s tonikem," řekla jsem. "Co znamená Amy

Hill?" "Je to normální jméno, ale čí, to nevím... budu se jí na

to muset zeptat. No, to je jedno. Jdeme."

 

Následující týden probíhal poklidně. Dětem skončily prázdniny a

nastoupily do školy. Dan v pondělí odjel do Londýna, kde

pracoval, a Wendy do okresního města, kde vyučovala mladé

bláznivé umělce. Stala jsem se tedy ženou v domácnosti s dětmi

a psem na krku, ale celkem mě to bavilo. Domácí práce jsem

zvládla rychle, tak mi zbyl čas i na průzkumy po domě a

poznávání města. To první mně bavilo víc. Zejména zkoušení si

Wendiných poházených šatů v ložnici nebo tajné nájezdy na

počítač. Jindy jsem se válela v postelích holek v podkroví a

hrabala se v jejich knížkách. Některé se daly i číst. Všimla

jsem si, že za skříní s oblečením jsou ještě jedny dvířka.

úplně malé, mámě do dopisu jsem přímo uvedla "vrátka do

kurníku". Vstala jsem od rozečteného Andersena a šla se

podívat, co je za nimi. Opatrně jsem je otevřela. Nebylo tam

nic. Jen spousta prachu, tma a nově namontovaný plynový kotel,

který tiše hučel.  Necítila jsem se tam zrovna příjemně. Než

jsem dvířka zase zavřela, zahlédla jsem vedle kotle něco jako

miniaturní krb. Jak z pokojíčku pro panenky. Hm, nic

zajímavého.

 

Večer jsem se na tu místnost zeptala Wendy. "Jo, tam nic není,

akorát kotel..." mávla rukou. Ale kdysi to byl asi pokojíček

pro služku. Všimla sis ten krb? Vedou odtamtud malé schody,

rovnou k nám do ložnice. Ale jsou v hrozném stavu, tak tam děti

nepouštíme..." "Na co jsou tam ty schody?" zajímalo mně. "No,

dřív asi tam, kde je teď ložnice, byl pokoj s miminkem. A

služka se o něj chodila starat po těch schodech, aby nerušila

ostatní. Tak to ve starých domech bývalo..." pak mi Wendy

vysvětlila, že ten dům už je hooodně starý, asi třista let, a

že si ho postavili nějací soudci už moc dávno.  Potom že v

padesátých letech to někdo nechal přestavět (říkala prý Betty),

a v té části, co teď bydlíme, byla knihovna. Ale pak ji zrušili

a postavili novou. No, a pak ted dům koupil Dan, aby děti

vyrůstali na venkově a ne v Londýně." zakončila Wendy rozpravu

o domě. Zdálo se mi to hodně zajímavé a chtěla jsem pokračovat

v rozhovoru, ale Wendy řekla, že se musí chystat na zítra, a že

mám počkat na Dana. Ten se o to zajímá a ví mnohem víc. Jo, a

na tu Amy Hill se ještě nezeptala.

 

Před spaním jsem si četla toho Andersena. Nějak mě to chytilo.

Podařilo se mi usnout někdy kolem půlnoci. Probudilo mě

škrábání na dveře... Pes blbý... napadlo mě. Dan totiž vždycky

ráno jejich miláčka vynesl na dvorek vyvenčit, jenže jemu se

tam nelíbilo a tak škrábal a škrábal a dobýval se dovnitř. Něco

mi na tom ale nesedělo. Všude byla tma. Ani jsem neslyšela, že

by někdo chodil po kuchyni. Ani pes nekňučel.. jen škrábal..

Rozsvítila jsem svoji jedinou lampičku a natáhla se pro budík.

Půl čtvrté. Tohle NENÍ pes!!! blesklo mi hlavou a v okamžení

jsem vynervovaně seděla  uprostřed postele a nevědela, co mám

dělat. Mám začít ječet? Utíkat? Dělat že to neslyším??? Škrabot

se mi zdál mnohem intenzivnější a tak nějak jako pod dveřmi a

pod podlahou... Mám se tam jít podívat? Co když otevřu a něco

na mně skočí? Fuj proboha, to je zase situace!!!  Pevně jsem se

rozhodla. Sehnula jsem se pod postel pro botu a vstala jsem.

Jakmile jsem se ale postavila na podlahu, škrabot přestal.

Pokojem se rozhostilo napjaté ticho. Po špičkách jsem se

přiblížila ke dveřím a pomalu je pootevřela. Nic tam nebylo.

Jen tma. Žádná chlupatá obluda, žádné strašidlo. Ufff... Ale CO

to teda bylo??? Do rána už jsem nespala. Radši jsem dočetla

další tři pohádky. Škrábání se už neopakovalo.

 

V šest jsem uslyšela, že Wendy si dělá snídani. Všourala jsem

se do kuchyně. "Ale, ty už si vzůru?" divila se. "Jo, už dvě

hodiny," mračila jsem se. "To tu máte myši nebo co??? Něco mi

odporně škrábalo na dveře!! Ale když jsem otevřela, nic tam

nebylo... Bylo to pěkně hnusný!!!" postavila jsem si vodu na

kávu.  Wendy se na mě zaraženě zadívala. "Škrábalo říkáš? No...

víš... kdysi jsme tu měly problémy s krysama. Ale už dva roky

byl klid. Asi se zase vrátily.." "S myšma, myslíš...?" "Ne, s

krysama. Takovýma velkýma tlustýma. To jsou takové ty polní.

Mají takový hnědý kožíšek.." zakousla se do chleba, "oni

vlastně nejsou až tak hnusné, když se to tak vezme," usmála se.

Cítila jsem, jak blednu: "Já tam nespím!!!" zasyčela jsem. "To

je v pohodě, řeknu Danovi, ať koupí pastičky! Je podzim, asi se

začínají cpát do domu." "Pastičky, to jo... jed bys tam měla

nasypat..." bručela jsem. Káva mi dělala dobře. Wendy mi

vysvětlila, že trávit nic nebude, že jim minule takhle jedna

chcípla pod schodištěm - "a tos měla pak zažít ten smrad. A ty

mouchy obrovský, co tu lítaly!!" Řekla jsem, že jestli se to

bude opakovat, tak se odstěhuju. A ona, že to pořeší s Danem. A

odešla do práce.

 

Když jsem šla ten den spát, nechala jsem svítit lampičku.

Usnula jsem bez problémů, žádné škrábání, žádné krysy. Pro

změnu mě probudilo ono liščí vytí. Bylo to odporné. Znělo to

hodně blízko, jakoby ze zahrady, bylo to takové zoufalé

kňučení. Koukla jsem na hodiny: půl třetí. To je život!!!  Já

chci domů... Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a opět usnula.

V sobotu ráno přišla Wendy z trhu, že mluvila s Betty. "Mám o

ni starost," pošeptala mi, když nebyly v doslechu děti. "Tvrdí,

že TY jsi Amy Hillová. Že tě mám okamžitě poslat pryč z

domu...přece jen je jí devětaosmdesát, asi to začíná mít v

hlavě popletené..." Usmála jsem se, "a kdo to byl, ta Amy?"

"Nevím, to neřekla, jenom dokola mlela, že musíš z domu. Jo, a

a taky, že se jí nějaká potvora dostala do spíže a prožrala jí

plastikový kryt na dort. Dort ožrala taktéž. Asi to byla ta

tvoje myšička," zasmála se. Vtipné.

 

Dan o víkendu rozesel po celém domě pasti. Těšila jsem se, kdy

se do ní přicvaknu já nebo děti nebo pes. To je fakt geniální

nápad. V sobotu po večeři při sklence vína mu Wendy řekla to o

Amy Hill. Všichni jsme se tomu zasmáli. Dan řekl, že to nemůže

být pravda, protože já jsem přece upírka z Transylvánie. "Jak

to," ohradila jsem se. "Vypadáš tak," smál se Dan. Řekla jsem

mu, že by neměl tolik pít. Tomu se smála Wendy. Dan slíbil, že

to o té Amy prověří. A pak mi začal povídat další zajímavosti o

domě. Byl to příjemně strávený večer.

 

V noci jsem nemohla usnout. Opět jsem spala s rozsvícenou

lampou. Převalovala jsem se nervózně z boku na bok. Měla jsem

zvláštní pocit. Jako by mým pokojem procházely davy lidí.

Cítila jsem takové "ruchy". Chodily sem tam, povídaly si.

Napadlo mně, že mi začíná trošku hrabat. A potom, potom se

ozvalo slabé zaškrábání. Tentokrát ve zdi. Pohybovalo se to.

Vyskočila jsem. Seděla jsem na posteli a třásla se. Čekala

jsem, že to přestane. "Krysu" to očividně bavilo. Sbalila jsem

deku a vyskočila z postele. Ráno mě našel Dan schoulenou na

gauči v obýváku.

 

"Co tu děláš?" Sklonil se ke mně. "Jsou v tomto domě duchové?"

posadila jsem se. "Co??" Zasmál se, "duchové??? Neblázni... jak

jsi na to přišla?" Popsala jsem mu, jakou jsem prožila úžasnou

noc. Posadil se vedle mě. "Víš, možná jsi jen hodně citlivá.

Ten tvůj pokoj, tam původně vedlo velké schodiště. Byla to

vstupní hala. Pak tu byla ta knihovna. Chodilo tu hodně lidí.

Asi to cítíš nějak... a z té myši... nic si z toho nedělej,

Betty stejně už zavolala deratizéry." Mračila jsem se. Mračila

jsem se asi naprosto strašně. Vzal totiž moji hlavu do dlaní a

zadíval se na mě: "Neutečeš nám, viď? Neodejdeš kvůli tomu..."

Překvapilo mě to. Slyšela jsem se jak říkám: "Neboj, nikdy!"

Ten dům mi asi přirostl k srdci víc, než jsem předpokládala.

 

Rozhodla jsem se myslet pozitivně. Krysy a "ruchy" ignorovat.

Pustit z hlavy Amy Hillovou. Nějaký čas to bylo v pohodě. Spala

jsem jako miminko. Ve středu ráno jsem jako obvykla venčila

psa. Vzala jsem to tradiční trasou hřbitov-hrad-louka a zpět.

Musela jsem si obléct teplejší bundu. Začínalo se ochlazovat. 

Na hřbitovní zahradě jsem si všimla spadaných kaštanů. Príma,

můžeme večer s holkama vyrábět zvířátka, napadlo mě. Začala

jsem je sbírat do sáčku "na hovínka". Psa jsem pustila, ať si

běhá kolem. Pletl se mi pod nohy. Najednou jako by ho píchlo,

rozštěkal se a pustil se někam do křoví. "Stůj debile blbý,"

ječela jsem na něj česky. Toto bude průser, napadlo mě. Utíkala

jsem za ním. Proběhla jsem změtí šeříku. Krátce jsem zahlédla

něco oranžového a pak našeho psa. Naháněl lišče. Mělo štěstí,

bylo pružnější, než náš obtloustlý domácí mazlíček. Celý

udýchaný a mokrý se mi třel o nohy. "Ty jsi blbec, co,"

podrbala jsem ho za ušima. "Všechny kaštany jsem kvůli tobě

rozsypala," dívala jsem se smutně na roztržený sáček. Už už

jsem vstávala, když v tom mě zamrazilo. To, na čem jsem

klečela, nebyl nějaký kus betonu. Byl to starý poničený

náhrobek porostlý mechem a lišejníkem. Botou se mi ho část

podařilo strhnout a odkrýt tak písmena "ILL"... Se zatajeným

dechem jsem nehty seškrábala zbytek. Ano, bylo to tam: AMY

HILL. Tak tohle nerozdýchám.

 

Večer jsem o tom řekla Wendy. Dan už byl zase v Londýně. Řekla,

že je to zajímavé, ale že teď nemá čas, že jde s kamarádkou na

drink. A jestli prý pohlídám děti. Co se dalo dělat. Vrátila se

po půlnoci. V posteli jsem pak myslela na ten náhrobek. je to

celé divné. Když jsem usínala, měla jsem pocit, že se mnou v

tom pokoji někdo je. Ne "ruchy" ale jeden(jedna) jediný(á), a

že mě pozoruje. Nad ránem mě opět probudila moje "kamarádka

krysa".

 

Když si o tom se mnou nechce nikdo povídat a Betty se mi

vyhýbá, ráno jsem navštívila místní knihovnu. Chtěla jsem si

půjčit něco o místní historii. Myslela jsem si, že tam najdu

něco zajímavého, co by mě přivedlo k vysvětlení toho všeho.

Knihovnice byla malá tlustá paní ostříhaná podle kastrolu,

(takhle nějak vypadá lelek, hihi), a hned že co by mně tak

zajímalo a tak. Zeptala jsem se s největší uctivostí, jaké jsem

byla schopná, že bych ráda zjistila něco o historii města. Paní

začala švitořit (teď připomínala spíš jiřičku) a snesla přede

mně hromadu různých knížek a brožur. A prý je-li něco

konkrétního, co bych chtěla vědět. "Jo, zajímá mě Amy Hillová,"

odpověděla jsem upřímně. Knihovnice se zatvářila nepřátelsky a

řekla, že o nikom takovém nic neslyšela a že nic nemají. A že

musím být určitě "ta česká holka od Bakerů" zahudrala. Paní

Betty, kromě toho, že je bláznivá, si asi navíc hodně ráda

pouští pusu na špacír, pomyslela jsem si kysele a bez rozmyslu

si vybrala tři knížky a rychle odešla. Ani nevím, jestli jsem

tu paní lelka/jiřičku pozdravila. No a co.

 

Doma jsem si teprve prohlédla, co jsem si to přinesla. Historie

Fairligtonu v datech a číslech. Nudaaa. Slavní rodáci města

Fairlington. Hmm. Podivné příběhy z Fairligtonu a okolí. Úžas.

No, když se budu nudit, pročtu si to. Ty Podivné příběhy mě ale

zaujaly. Před spaním jsem se do nich začetla. (Pan Andersen

promine). Byly to vetšinou špatně napsané staromódní duchařiny.

Ale líbilo se mi, že se týkají míst, které znám. Dostala jsem

se asi do poloviny knížky, kde mne zarazil jeden příběh: byl o

dívce jménem Anne, která sloužila v "obrovském bohatém domě na

náměstí" (napadlo mě, že indická restaurace naproti to asi

nebude a o jiném obrovském nevím). Anne prý mívala vidiny a

dokázala komunikovat se záhrobím a s duchy, dokázala předvídat

věci a dokonce prý uměla léčit. V příběhu se zmiňovaly různé

záhadné epizody z Anninho života. Jenže pak ji jednou pan

domácí našel ležet mrtvou pod schodištěm v kaluži krve. Kolem

se válel rozbitý čajový servis. Zřejmě uklouzla a rozbila si

při pádu hlavu. Od těch dob se prý v domě občas děly podivné

věci. Zjevovaly se tam přízraky, ozývaly se různé zvuky. Časem

to prý ale přestalo. Huuu, otřásla jsem se. Že by Anne

znamenalo Amy???  Zamyslela jsem se nad tím.. ta přestavba

domu, pak z toho udělali knihovnu... hmmmm... to by znělo

logicky. Ale že by Bakerovi za celou tu dobu na nic nepřišli? A

co Betty... Napadlo mě, že ten příběh opravu může být o Amy.

Ale čeho se Betty bojí, proč JÁ mám být ona, co s tím mám

společného... Za těchto myšlenek jsem usnula.

 

Probudil mne pocit, že mně někdo pozoruje. Vyskočila jsem.

Nikdo v místnosti nebyl. Na budíku bylo 2:32. Ooooh... zavyla

jsem. Příště si před spaním zase budu radši číst pohádky.

Nechala jsem rozsvícenou lampu a zavřela oči. Ten pocit, že mě

někdo pozoruje, zůstal. Za chvíli to přišlo. Škrábání ve zdi.

Kámoška myšička.. Nebo že by... Srdce se mi rozbušilo. Tohle

ne!!! Zbytek noci jsem opět strávila v obýváku.

 

Máma psala, abych z toho "domu hrůzy" vypadla, a vrátila se

domů. Já to ale brala jako osobní prohru. Nemůžu jen tak

odejít. Ještě jsem ani nevyřešila tu záhadu s Amy. Jen s tím

spánkem kdyby se to zlepšilo. Od té noci, co jsem přečetla ten

příběh, jsem se pravidelně budila s tím samým pocitem, v ten

samý čas. 2:32 a lup! - otevřela jsem oči v úděsu a do rána

pořádně neusnula. Kdyby se mi TO aspoň zjevilo!!! Tohle je

hrůza... Začala mne bolet hlava. Jít do postele ... to mě

děsilo. Dan mi dokonce věnoval svoje prášky na spaní.

"Homeopatika. To mám z Rakouska. Dáš čtyři, a do deseti minut

spíš jako batole." Dala jsem jich osm...v 2:32 jsem vyskočila z

postele zkrápěná studeným potem. Tohle se mi už opravdu

přestávalo líbit.

 

V sobotu večer při tradiční sklence vína jsem se Wendy a Danovi

se vším svěřila. Co cítím,co jsem četla, co si myslím. "A

jestli se to nedá do pořádku, odejdu." zakončila jsem svoje

litanie. "Ale ty jsi přece nic neviděla...?" opáčila Wendy.

"Ne, ale cítím to, a cítím, že se to zhoršuje. Mám strach..."

utřela jsem si slzu. "Měla by sis jít promluvit s Betty," řekl

Dan Wendy jemně, "možná ví víc než my všichni..." "Zítra to

udělám," slíbila Wendy. "A holkám ani muk, OK?" "OK,"
kývla jsem.

 

V neděli před obědem holky odjely na oslavu kamarádčiných

narozenin, a tak tedy Wendy odběhla k Betty "na skleničku".

Vrátila se dost pozdě v ne moc příjemné náladě. "Tak co jsi z

ní vytáhla?" zeptal se Dan netrpělivě. "Ále, ani se neptej...

ohavné duchařiny." "Nic víc k tomu neřekneš??" ptala jsem se

já. "Ani se mi nechce..." Oba jsme na ni ale doráželi, tak

spustila: "Amy Hillová byla služka, která tu kdysi bydlela.

Sloužila rodině soudců, kteří vlastnili tenhle dům. Betty říká,

že bydlela v tom pokojíčku nahoře. Věnovala se prý magii nebo

čemu. Pak taky říkala, čím kdo zachází, tím taky schází, našli

ji pak mrtvou na schodišti.." "... přesně jak jsem četla!!"

vyskočila jsem. "Jo," kývla Wendy, "ona prý  se nějak zamotala

se špatnýma silama nebo co, prý ji měly jako bránu, že jí nějak

procházely do tohodle světa..." polkla. "Já těmhle blbostem,

Blanko, nevěřím, víš?" "Já taky ne..." snažila jsem se vypadat

přesvědčivě. Wendy pokračovala: "Betty tvrdí, že ona z těch

schodů skočila, aby ji už ti zlí nemohli zneužívat. Ale že oni

si našly novou Amy... Tebe." Dan se rozesmál: "To je

volovina.." Taky mi to přišlo k smíchu. Ale ne zas tolik. "A...

jak na to přišla vůbec, že jako já mám být ona?" "Prý ji

viděla. Několikrát.  Potom taky nechala rozdělit ten dům... a

prodat to městu, na knihovnu. A víc nevím," ukončila to Wendy. 

 

Musela jsem se jít projít ven. Tohle jsem nechápala. Já mám být

nějaká brána duchům nebo co? Ta Betty patří do ústavu. Proč

já... Jak to myslela... A proč teda žádné duchy nevidím, a to

škrábání jsou myši a nebo ty zlé síly, jak tomu říká, a kdo mě

to pozoruje v noci.. a jsem vůbec normální, že to řeším????

 

Koncem listopadu se mělo všechno vyjasnit. Kdybych to byla

věděla... Wendy mi oznámila, že jedou s Danem a holkami na

prodloužený víkend do Francie. Že mně určitě nebude vadit, když

zůstanu v domě a pohlídám psa. "Sama????" vyjekla jsem. "Co jsi

malá?" zasmála se Wendy. "Ale co ty.." "Já vím, co chceš říct.

Ale zatím se přece nic nestalo, nebo ano? A máš tu psa..."

Chtělo se mi strašně moc nadávat. Spílat na celý svět. Tohle mi

přece nechce udělat. Sama v tomhle pitomým domě s krysama,

strašidlama, bláznivou Betty a přiblblým psem??? To nepřežiju.

V pátek ráno mě ale na stole čekala dvacetilibrovka a lístek s

úkoly, co všechno mám v jejich nepřítomnosti zvládnout. Nebylo

toho moc. Za dopoledne jsem to všechno vyřídila a pak si hrála

na počítači.

 

Den uběhl docela v pohodě. Večer, když se setmělo, přinesla

jsem si do obýváku deku s tím, že tam budu spát. Dolů sama

nepůjdu ani za nic. Koukala jsem na televizi a začala zaspávat.

Pes se zamotal do klubíčka vedle mě na křesle. Pohodička.  Vtom

se ozvala rána a řinčení skla. Pes vyskočil a začal příšerně

výt. Vylekala jsem se k smrti, nemohla jsem se ani pohnout. Pak

jsem se přece jen donutila a plížila se ke kuchyni. Přitom jsem

zařvala na psa, to mi dodalo odvahy. Vkročila jsem do kuchyně.

ovanul mne ledový závan. Už vidím, co se stalo. Vítr rozrazil

okno v kuchyni. (stejně bylo celé mizerné) Přistoupila jsem k

němu, abych ho zavřela.  Ale už jsem to neudělala: To, co jsem

spatřila dole v zahradě, mi vyrazilo dech.

 

Nejdřív to vypadalo jako mlha. Ale když jsem se podívala

pořádně, viděla jsem, že to jsou obrysy tenkých bledých postav.

Natahovaly ke mně ruce. Škrábaly dlouhými nehty omítku domu.

(takže ne krysy...), Syčely. Rozuměla jsem jim dokonale... Bylo

to Amy Hill... Amy Hill... potom se mi všechno rozmazalo. Asi

jsem omdlela. 

 

Probrala jsem se a uvědomila si, že ležím v kuchyni na podlaze.

Všude byla tma. Měla jsem strašnou žízeň. Postavila jsem se a

podívala se na hodiny. Bylo 2:32 v noci. Chtělo se mi strašně

brečet. Tohle je ta nejhorší noční můra... proč.. proč...
"Skončilo to." uslyšela jsem najednou za sebou.  Nechápala

jsem. Obrátila jsem se. U dveří do ložnice stála dívka v

tmavých šatech. Bylo mi jasné, kdo to je. "Amy...?"
"Skončilo to." řekla znovu, aniž by pohnula rty. Všimla jsem

si, jaké má krásné zrzavé vlasy. Jak je mi podobná...
Natáhla jsem k ní ruku. Cítila jsem se tak slabá...  Ale mnohem

klidnější.
"Přivolali si tě... já je zastavila... skončilo to," řekla Amy.

Opět nehýbala rty.
"Díky. Díky, " zašeptala jsem. V ten okamžik jsem všechno

pochopila... to lišče, ten pocit, že mě někdo pozoruje. Bylo to

znamení, chránila mě. "Díky.." řekla jsem ještě jednou. Usmála

se. Pak zmizela.
 
Rozdýchávala jsem to ještě dlouho a nemohla se dočkat, až se

Bakerovi vrátí z Francie. Nemyslím, že mi to uvěřili. Přesto to

Wendy zatepla vysypala Betty. V neděli mne pozvala na gin a

tonic. "Tak nakonec to dopadlo úplně jinak drahoušku,"

pohladila mne po vlasech a udělala mi ten pravý britský, v

poměru 40 na 60. Bylo po všem.  S chutí jsem si s ní připila a

vůbec jsem nepátrala po tom, co podle Betty mělo být to "jinak".

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---