Zápisky ze dne 15. listopadu roku 2003

Zápisky ze dne 15. listopadu roku 2003

Poslední dobou se tady děje něco divného, poněkud vymykajícího se mému chápání. Abych pravdu řekla, docela začínám mít strach. Ano, proč si to nepřiznat, já se bojím. Jsem možná trochu paranoidní, ale co je moc, to je příliš.

Právem nechápeš, neznámý čtenáři, který, jak doufám, někdy v budoucnu budeš číst tyto řádky. Ani já jsem dosud neplánovala, že si začnu psát deník.

Představím se Ti, ačkoli s největší pravděpodobností nebudou mít údaje zde uveřejněné v Tvé době již opodstatnění. Snad jen pro malou hrst lidí, kteří si občas vzpomenou…

Mám pocit, že už to nebude trvat dlouho, musím si pospíšit. Tak tedy: Jmenuji se ..., ale vlastně, když to nebudeš vědět, jenom dobře. Promiň, začnu jinak. Letos mi mělo táhnout na dvacátý čtvrtý rok, duševně se však cítím na tisíc. Do středy jsem byla docela normální studentka, avšak i pojem „normální“ je relativní. Navštěvovala jsem, tedy vlastně navštěvuji čtvrtý ročník filozofické fakulty v Praze, hlavním městě České republiky, obor historie. Znáte to: kluci, pití, nekonečné večírky a noci a kruhy pod očima následující rána. Co byste chtěli, žijeme jenom jednou. Oprava: To jsem si taky myslela.

Tak k věci.

Středa 11.11.2003

„Jaké krásné ráno? Jaký krásný den, pro ten žiji jen!“

„Nebásni, nebo z toho zcvokneš! Nevíš snad, jak dopadlo devadesát procent z nich?“

„Nerozumíš umění.“

„To víš, že jo.“

Bylo ráno, krásné a na podzim nezvykle jasné. Hodiny na zdi ukazovaly deset minut po osmé. Bára, moje věčně literárně se projevující spolubydlící na koleji, si hrála snad na Karla Hynka Máchu. Vzdělanci prominou, ale poezie nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Žaludek jsem měla ve stavu beztíže a mozek v hlavě stávkoval za větší prostor bytí, dával to však najevo nanejvýš nevhodným způsobem. Nemohla jsem proto dostatečně ocenit Bářiny kvality, ač nesporně záviděníhodné.

Pro upřesnění, nebylo pro mě jitra, snad jen mimo víkendů, kdy bych byla svěží, plná života, vyléčená spánkem a připravená do nového dne. Jakýsi syndrom ranního vstávání, zapříčiněný kdesi v dětství na základní škole. Pravidelně s prvním úsvitem přicházely ke mně chmury a vědomí se zahalovalo mlhou.

„Připadám si jak převálcovaná,“ povzdechla jsem si. Nechtěně nahlas.

„Nestěžuj si věčně!“ přiletěla vzápětí odpověď, jak se dalo čekat.

„Já si nestěžuju,“ bránila jsem se, „mně se jenom nechce z postele.“

„Tak nechoď na přednášku, já tě omluvím. Mohl ti zemřít kanárek, nebo jsi musela rybičku s dýchacími potížemi odvézt do nemocnice.“

„Ty jsi střelená.“

„Ale ne, já to myslím vážně. Fakt! Zůstaň tu, pro jednou se svět nezboří,“ ujišťovala mě. Pro takovou banalitu snad až moc snaživě, způsobem, jakým to dělávají kněží  odsouzeným na smrt. Nepoužila jsem to přirovnání jen tak, ne. Opravdu tu byl v tu chvíli ten pocit. Odsouzená na smrt. Už tehdy jsem to věděla. Nepřipouštěla jsem si to však. Byla jsem na rozhraní blažené nevědomosti a velice kruté reality. Tak či onak, ani znalost následujících událostí, ani jejich předpoklad by mi nemohl být co platný ve světle osudu. Osud se nemůže ošidit, ten se ohlásí sám, nevítaně a rozhodně ve chvíli, kdy není čekán.

„Díky moc, jseš fakt hodná. Dneska bych tam asi nevydržela. Dvě a půl hodiny na přednášce Kratochvílový a dvě a půl na Brázdovi, něco tak hroznýho není ani ve snu.“ S chutí jsme se obě zasmály. Neznělo to však uvolněně, spíš to čpělo snahou zahnat ta mračna na obloze.

„Nemusíš mi děkovat, to zas až tak těžký není. Ty bys to pro mě taky udělala. Ne?“

„No jistě,“

„Tak já padám,“ usmála se a naposled se na mě otočila. Pak jsem viděla jen její blonďatou hřívu, jak se natřásá na černém koženém saku, venku byla tedy zima. No a co? Já mám právě pohov a můžu si tu vegetit až do večera. Pak možná půjdu k Davidovi na tu oslavu narozenin. To zase bude pařba, naprostej úlet. Spokojeně jsem zamumlala: „Dobrou noc!“ Převalila jsem se na druhý bok, hlavou ke stěně. Na okamžik mi zrak spočinul na mojí oblíbené kresbě, kterou jsem uhlem nakreslila, když mi bylo šestnáct, a na které byl můj kamarád, později i přítel Radek. Vždy mě zvláštním způsobem uklidňovalo dívat se do jeho vážné tváře, on byl totiž až do své smrti pořád vážný. Zosobňoval pro mě hodnoty jako je statečnost, chytrost, vášeň a chuť žít. Je škoda, že nemohl uskutečnit všechny sny, které měl. Cítila jsem za jeho smrt tak trochu odpovědnost. Kdyby mi tenkrát před pěti lety nechtěl zachránit život, když jsme spolu šplhali po Prachovských skalách, dnes by se tu na mě nedíval z mé vlastní kresby. Usmála jsem se, věděla jsem, že je jediný, kterého jsem milovala a budu vždycky milovat. Myslím, že on to věděl taky, a proto mě nechal prolézt první s jediným lanem hadí trhlinou, druhé lano jsme ztratili při výstupu na Dračí zub. Byla jsem jištěná, ale on, když lezl za mnou, uklouzl na špatně zaražené skobě a spadl do čtyřicet metrů hluboké propasti. Nezabil se pádem, spadl do vody, do malého rybníčku. Ten měl však skalnaté dno. Radek narazil na jeden vyčnívající kus kamene, ztratil vědomí a utonul. Prostě mě tam nechal, úplně samotnou. Dolů mě dostala až hasičská hlídka po přibližně třech hodinách. Odstěhovala jsem se z naší vesnice do Prahy, nemohla jsem snést ty vyčítavé pohledy Radkovy rodiny. Jejich nářek pokaždé, když jsem kolem nich prošla. Byli z jeho smrti zoufalí, všichni jsme byli. Ale já jsem pro ně byla vinna. Když mi tedy přišlo, že jsem se dostala na Filozofickou fakultu University Karlovy, bylo to pro mě víc než vysvobození. Byla to možnost, jak uniknout peklu. Ocitla jsem se tady, jsou to čtyři roky. Na Radka si vzpomenu poměrně často, ale už to tolik nebolí jako první měsíce, kdy jsem měla chuť skončit to stejně jak on. Bára mi dost pomohla, její smích, její bezstarostnost, to vše překlenulo propast ze ztráty milované osoby.

V počínající moci spánku jsem vrhla letmý pohled na budík, přednáška jim začne za patnáct minut. Usínám.

„Ne, nechte mě!“ Na dlažbě mezi domy se zmítala v těsném zajetí dvou strážců mladá dívka, asi dvacetiletá.

„Já nic neprovedla, pusťte mne!“

„Lhářko! Vražedkyně!“ ozývalo se ze všech stran, dav asi padesáti lidí obklopil ty tři. Konečně se strážím podařilo znehybnit obě její paže a pevně je spoutat provazy. Naříkala,když ji odváděli do patrového domku. Urputně se bránila, věděla, že z té budovy dosud nikdo živý nevyšel. Nechtěla být zaživa pohřbena do sarkofágu, jak nyní bylo moderní. Slyšela, že trvá dlouho, než přestane bít srdce, že smrt je to pomalá, plíce se ti chtějí roztrhnout, když se zhluboka nadechuješ a není čeho se nadechnout. Dávno ti vzduch došel, ale ty stále otevíráš ústa, doufáš, ale spása nepřichází, pomalu usínáš nedobrovolným spánkem, navždy.

„Já jsem nevinná, on se zabil sám!“ vykřikla co nejhlasitěji. V davu to zašumělo, to je drzost. Jakýsi cizinec, oděný v cestovní oděv, s tlumokem přes rameno se odvážil promluvit na místního občana.

„Co provedla?“ zašeptal. Muž, si cizince podezíravě prohlédl od hlavy až k patě. Jak známo, není radno mluvit o věcech veřejných s lidmi nepocházejícími odtud. Avšak muž vypadal neškodně, asi náhodný cestovatel.

„To je Sába, dcera Achsima a Lúby. Svedla prý nejmladšího vezírova syna Araje.“

„Co je na tom tak strašného, že ji chcete popravit?“

„Na tom samotném nic, pane. Ale jste zřejmě z daleka, že se k vám nedonesla zvěst o Dolnonilské záhadě.“

„O tom jsem vskutku neslyšel,“ zakýval hlavou cizinec.

„Pak nevíte ani tolik, že bylo před dvěma lety nalezeno tělo mladého muže tiše plující po Nilu. Jen náhoda tomu chtěla, že rybář žijící na břehu nevzdáleném od plovoucího těla vyšel z domu právě ve chvíli, kdy se k mrtvole blížil krokodýl. A rybář nevěda, že muž je mrtvý, skočil do člunu a mohutnými záběry rychle se dostal v ta místa, aby ho zachránil. Vytáhl ho do člunu, ale bylo již příliš pozdě mladíka vzkřísit, rty fialové, oči zapadlé a mrtvě hledící kamsi. Ten mladík byl Araj. Nebyla to nehoda, ač ostatní to za nehodu dlouho považovali, až do doby, kdy na břehu Nilu na místě nepříliš vzdáleném, ale dost opuštěném pro tichou vraždu, našli dívčí hřeben. Podle Achsima patřil jeho dceři Sábě, sám jí ho daroval. Sába taky nepopírala, že se s Arajem tajně scházeli v noci na břehu. Podle ní Araj zakopl o kámen, spadl na vyvrácený kmen stromu a odkutálel se do řeky. Kdo by té malé čarodějnici věřil, muž takovéto chyby nedělá ani z lásky.“

„Pravda. Co s ní chtějí udělat?“ vyzvídal  cizinec dále, přemožen touhou zvědět vše o tomto případu.

„Pohřbít zaživa, aby sama poznala, jaké to je umírat mladý.“

„Správné rozhodnutí, u nás by se trestalo stejně.“

„A odkudpak k nám přicházíte?“

„Z daleka. Jsem Arajův bratr!“ Pohlédl zpříma do měšťanových očí, „Ať shnije v zemi jako on.“

„Vy jste Ravaš!“

„Ano, jsem. Otec pro mě poslal, abych pomstil jeho mladšího syna, a pro mě je ctí, že vybral právě mne.“

„Jak to chcete udělat, mladý pane?“

„Kde najdu správce vězení?“

Měšťan se usmál a ukázal na malého podsaditého chlapíka na rohu ulice.

„Prosím, co po mně chcete?“ dívka se choulila k vlhké stěně místnosti, urostlý muž na ni shlížel s opovržením.

„Kdo jste, pane?“ vyděšeně pozorovala, jak muž cosi vytahuje ze záhybů tógy. Poznala váček s magickým pískem. Stále ještě nechápala. Hrstka písku jí najednou přistála ve vlasech a slabě ji zalechtala. Bez hlesu, se zorničkami rozšířenými sledovala jeho pravou ruku, jak na stěnu  cosi vyrývá. Rozpačitě mu pohlédla do tváře, jeho rty se pomalu pohybovaly. Pak strnula, ve znacích rozeznala zaklínací formuli, několik staletí nepoužívanou, ale všemi pamatovanou.

„NE!“ vykřikla. „Pod okem všemocného Re vás prosím. Nedělejte to!“ Muž se napřímil, zdál se nyní o mnoho vyšší. Jeho hlas nabýval zřetelnější podoby. Poslední slova téměř zařval.

„Nenalezneš věčný klid, dokud nevzkřísíš mého zesnulého bratra, budeš bloudit temnotou. Má rodina tě bude stále pronásledovat. Nikdy tě nenecháme na pokoji, ani ve smrti!“

Pozvedl zlatou dýku zdobenou pěti druhy drahých kamenů. Nervy ničící zvuk dýky prorážející vzduch naplnil shnilé stěny.

„Zemři!!!!“

„Ježíši,“ posadila jsem se celá zpocená na lůžku, byla jsem zase zpátky na koleji. Sama v pokoji, venku byla tma. Hodiny ukazovaly půl deváté. Prospala jsem tedy celý den. Ach bože, nejspíš na mě něco leze, možná chřipka. Vzpomínka na sen mne silně roztřásla. Kolena jsem přitáhla k bradě, rukama objala holeně, mokré čelo utřela do rukávu trička. Zavřela jsem oči, ale hned se mi promítla zlatá dýka s rukojetí s pěti druhy drahokamů. Bože, už ne. Hlavou mi prolétlo, že už nikdy nechci usnout, myšlenka se proměnila v čin. Oblékla jsem se, během dalších pěti minut jsem se učesala a v rychlosti si namalovala hezký obličej. Nechtěla jsem sama zůstat už ani minutu. Vyběhla jsem na chodbu, všude bylo prázdno. Začalo se mi těžce dýchat, ale ze dveří na konci chodby vyšel Petr. Ulevilo si mi, dokonce jsem se usmála.

„Ahojky, chystáš se na oslavu?“

„Jasně, a ty?“

„Není ti něco?“ Pohlédl mi do očí.

„Ne to nic nebude, něco na mě leze!“

„Měla bys zůstat v posteli a vyležet to.“

„To je v pohodě, budu O.K., rozumíš. Přeci bych si nenechala ujít Davidovy narozky.“

„To je fakt,“ přikývl. Došli jsme až k výtahu. Nelhala jsem, už mi bylo lépe. Jakmile jsme přijeli do pátého poschodí, spadlo ze mě všechno, co mě až dosud tížilo. Hudba byla slyšet až do výtahu. Vystoupili jsme. Viděla jsem najednou spoustu známých tváří. Dádulku, Míšu, Karla i Davida. Všichni byly veselí, zřejmě měli už něco vypito. Během necelé hodinky jsem se do nálady dostala i já. Večírek trval až do tří hodin ráno, já jsem se však s Petrem vytratila přibližně v půl druhé a noc jsem strávila s ním. Usnuli jsme si v náručí kolem půl páté. Nic se mi nezdálo.

Čtvrtek 12.11.2003

„Jak to, že jsi nepřišla v noci domů a nešla ráno na přednášku?“

„Protože jsem byla na konci chodby v pokoji číslo 512.“

„S Petrem?“

„Hm.“ Tajemně jsem se usmála.

„Ty jsi prostě naprosto nenapravitelná. Z nevinného vesnického děvčete se stane večírková dračice.“

„Já ti dám takovou vesničanku, až se ti hlava otočí třikrát kolem dokola,“ hodila jsem po ní polštářem. Přikoval ji ke stěně. Nečekala jsem, až ji popadne rapl, a utekla jsem na záchod.

„Vylez broučku, já ti přece nic neudělám. Já si nechávám denně od tebe líbit věci mnohem horší,“ škemrala za dveřmi.

„Necháváš, jo? A to, jaks mě zmlátila do bezvědomí, to bylo co?“ žertovala jsem.

„To bylo momentální pomatení smyslů, to už se nikdy nestane.“

„Tak dobře, ale jdi dvacet metrů ode dveří,“ kladla jsem si podmínky.

„Fajn.“ Slyšela jsem vzdalující se kroky. Otevřela jsem a po špičkách vešla do pokoje.

„Já ti dám, házet po mně polštářem, tu máš!“ Se strašným řevem na mě začala stříkat vodou z pistolky, kterou vzala bůhvíkde. Začala bitva. Chvilku jsem vedla já, potom zase Bára. Po půl hodině jsme obě totálně znavené padly k Báře na postel a dostaly nekontrolovatelný záchvat smíchu. Kolem nás byl neuvěřitelný nepořádek, česky bordel. Peří z polštářů slepené vodou  leželo na podlaze, na stěnách i na záclonách. Mezi tím všemožné druhy oblečení různých střihů i barev.

Konečně jsme si uvědomily, co jsme to udělaly. Málem jsem si učůrla smíchy. Zbytek dne jsme promrhaly uklízením pokoje. Bylo to poslední šťastný den, který jsem zažila. Petr se neukázal. Nijak mi to nevadilo, po včerejší noci jsem byla neskutečně utahaná a těšila se do postele. Zalehly jsme s Bárou už v deset. Vedle v místnosti byla další párty. Usnula jsem do pěti minut zachumlaná do lehké pokrývky zcela nahá.

„Maminko, přijde dnes Daniel na večeři?“

„Dítě, kde se v tobě bere tolik energie? Zahal si vlasy, vypadáš jako čarodějnice.“

„Ale maminko, já nemůžu být čarodějnice. Ty mají černé vlasy a na nose bradavice.“

„Jen si moc nevyskakuj. Včera si přišly pro starou Váchalku. Matka tří dětí, spořádaná křesťanka. Kdo by to do ní řekl?“

„Nám se to stát nemůže, víš přeci, že Bůh je spravedlivý, a jestli zatkli Váchalku, tak měli zřejmě proč. Třebas ji někdo viděl, jak tancuje za úplňku s ďáblem na kopci za vsí.“

„Že ti huba neupadne. Jak můžeš to jméno jenom vyslovit a nepokřižovat se přitom.“

„A proč, mě žádné křižování nechrání. Mě chrání láska.“

„I ty jedna,“ konečně se matka usmála. Její malá dceruška jí vždy připomínala sluníčko. Plavé vlasy až do půlky zad, modré upřímné oči a od doby, kdy poznala Daniela, byla jen samý smích.

„Daniel se k nám chystá na námluvy, povídal to jeho otec našemu tátovi v úřadu.“

„Opravdu?“ roztancovala se kolem stolu. Pak se zastavila, popadla čepec, co ležel na krbu, a vyběhla ven. Pod záminkou, že jde k pekaři, aby lidé nedělali řeči, si vzala košík a tobolku. Došla na náměstí a nejdříve zamířila k pekaři. Když skloněná vybírala chléb, pár pramenů se jí uvolnilo z čepce a orámovaly jí hezkou tvář. Vyšla ven, několik mládenců se za ní ohlédlo, ona jich však nedbala a pospíchala ke studni, kde Daniel touto hodinou obvykle sedával. Tak jako vždy seděl tam i dnes, tak zamyšlený však normálně nebýval. Uviděl ji, šla nyní už rozvážně, jak se patří. Smáli se na sebe. Došla až k němu.

„Sáro, co ty zde?“ zašeptal.

„Přijdeš dnes?“ otázku zodpověděla otázkou.

„Ano, ale rád bych tě viděl ještě předtím. Musím si s tebou o něčem opravdu důležitém pohovořit.“

„O čem? Tak mi to řekni teď.“ Nechtěla, aby věděl, že ona už ví, že si ji chce vzít za ženu.

„Tady to nejde, přijdeš za okamžik na naši skálu?“

„Dobrá, ale nesmí nás tam nikdo vidět, půjdeme každý zvášť!“

„Samozřejmě,“ odvětil.

Rozloučili se. Sára pospíchala domů. Nikdo ji neuvítal, matka šla nejspíš za otcem do úřadu. Oblékla si tedy své vycházkové šaty, upravila znovu čepec a opatrně se vyplížila zadními dveřmi. Přes pole a přes kus lesa, do kopců, ke svému miláčkovi. Hnána neuvěřitelnou touhou ho spatřit a políbit.

Vystoupala na mýtinu, Daniel už čekal. Prudce se otočil, záblesk radosti se mu zaleskl v očích. Políbili se, krátce a vášnivě.

„Nechtěl jsem tě jenom vidět, chtěl jsem se tě také na jednu věc optat,“ začal opatrně.

„Ano?“ Byla šťastná, čekala na to tak dlouho.

„Chtěl jsem vědět, zda bys nebyla proti sňatku se mnou?“

„Och!“ Chtěla zvolat, že se stane jeho ženou ráda a jak ho miluje, ale ta skutečnost, že ji požádal o ruku, ji naprosto vyčerpala. Náhle se všude setmělo, svět se začal rychleji otáčet. Všechno se začalo propadat do tmy. Daniel chtěl zmírnit a zastavit ten pád, avšak na rozdíl od Sáry, která spadla na poslední kousek země před propastí pekla, on sklouzl dovnitř. Křičel, když padal, hlavou narážel na výrůstky ve skále, dole spadl do vodní nádržky. Utonul.

Křik přivolal několik návštěvníků lesa a probral z mdlob i Sáru, vstala, nepamatovala se na to, co se stalo. Čepec ležel opodál ne udusané zemi, vlasy byly slepené prachem a už se vůbec neleskly zlatou nitkou. Hleděla dolů na zakrvácené Danielovo tělo, plavalo hlavou obrácenou ke dnu malé nádržky. Viděla také lidi, jak se snažili vytáhnout ho z vody a pak cítila, jak ji kdosi vleče z kopce dolů, jak se ptají, na co - nerozuměla. Pak seděla ve vězení na starém, červi prolezlém kavalci. Poté ji vedli dlážděnou ulicí spoutanou a lidé po ní házeli shnilá rajčata a pukavce. Nakonec stála na vyvýšeném podstavci vyplněném suchou trávou a dřevem, ruce připnuté nad hlavou ke dřevěnému kůlu. Lidé oslavovali a provolávali chválu Bohu, matka v první řadě plakala, otec ji utěšoval. Pak už to jen pálilo do nohou, rukou, krku.

…Žár jsem cítila ve vlasech. Trpělivě a s bolestí jsem čekala, až se smrt smiluje a přijde si pro mě…

Pátek 13.11.2003

Další ráno, další sen, podobný tomu prvnímu. Rozdílný jen v historickém zasazení. Postel byla úplně mokrá od studeného potu. Prostěradlo leželo shrnuté na podlaze, musela to být divoká noc. A já? Mě už nic nepřekvapí. Chtělo se mi zapomenout. Podívat se na jinovatkou zabílenou louku před budovou a dokázat si upřímně říct, že to všechno byl jenom sen. Ale vždyť to byl jen sen! Nebo ne?

Zavřela jsem se do koupelny, seděla jsem na záchodě, hlavu zcela vymazanou. Kdo jsem? Jsem Sába, jsem Sára, jsem to vůbec já? Bez hnutí bych tam vydržela sedět navěky. Kdyby se o půl dvanácté nezačala dobývat dovnitř uklízečka, ani bych nepostřehla, že je dávno den. Doslova mě vykopala z koupelny hadrem na podlahu a záchodovou štětkou. Byla jsem v místnosti úplně sama. Bára musela dávno někam odejít. Konev na kávu byla, ostatně jako vždy, prázdná. Nepřítomně jsem se dívala kolem sebe hledajíc něco k zakousnutí. Nic tam nebylo, tak jsem šla nakoupit.

Do ulic jsem vyšla zamyšlená a vrátila se zrovna tak. Hlavu v oblacích, jak by řekla moje stará babička. Nevnímala jsem absolutně nic, na všechno se dívala z dálky, možná z výšky, avšak svýma očima. Nedá se popsat ten prazvláštní pocit. Pouze sen se dá přirovnat k tomu rozpoložení. O sny, tak o sny jsem opravdu tedy nouzi neměla, pokusila jsem se uvažovat rozumně, ale v hlavě z toho vznikl jen zmatek. Už nevím, jakým způsobem jsem přežila následující hodiny. Sama, či s někým. Vzpomínám si na Báru, přišla s Petrem. Myslím, že se ptali, zda jsem v pořádku. Řekla jsem  jim, že si nemusí dělat starosti. Musela jsem mít horečku, nejasně se mi vybavuje školní doktorka Malá. Svlékli mě a uložili do postele. Pár světýlek na stěně na dobrou noc. Den končí tmou.

Slunce stálo vysoko nad obzorem, ptáci  se hlasitě projevovali svým zpěvem. Na nebi nebylo viděti mráčku. Rvalo jí to uši. Proč zrovna dnes! V den popravy jejího otce. Ta proklatá věc, gilotina, jí vzala jedinou bytost, kterou ze srdce milovala. Jak může lid Francie provést takovou ohavnost muži, který ji vyrval ze spárů monarchie? Vždyť ho neznali, jen ona přece ví, jaký citlivý člověk to byl. Jakým právem mohou vzít život tak velkému muži? Co vše by stihl dokázat, nebýt mrtev! Než vyšla za brány města, viděla kolem sebe samé šťastné občany. Po ulicích proudily davy lidí, co hesly: Děkujeme Bože, za gilotinu, či Sláva Bohu a gilotině, nadšeně dávaly najevo svou radost. Jedině ona šla v černých smutečních šatech, pouze ona se tvářila nerudně. Na ni si lidé ukazovali, jí se posmívali, ji potkávali a odvraceli znechuceně zrak. Neměla jinou možnost. Nevydržela by tu hanbu způsobenou jejím původem. Matku, která by ji podržela v okamžicích nejtěžších, neměla. Manžela, co by ji odvezl ze země, pro svůj věk mít nemohla. Přátele ji opustili už před časem, neměli důvod ji zavrhnout, jen chtěli bojovat za Francii, ne za republiku, za vlast, jen za Francii.

Paříž nechala za zády, před ní se rozprostírala zlatá pole s obilím, co čekalo na šikovnou ruku rolníka. Nevnímala nic z krásy okolí, skrz slzy odhadovala směr cesty. Běžela, rukama si přidržovala bohatě zdobené sukně. Jak těžkopádně vypadala! Dech sotva popadala, ústa doširoka otevřená. Dlouho utíkala, s přestávkami tak uběhla téměř tři kilometry. Paříž nebyla vidět, ztratila se za vysokými kopci. Udusaná silnice se změnila v polní cestu a ta zase v pěšinu.

 Mladík, zmámený krásou zlatého podzimu, vydal se stále ještě rozrušen výsledkem revoluce do nedalekého údolí. Mezi křovisky se něco mihlo, byl to králík. I z toho králíka měl radost. Začal ho sledovat, zanedlouho přišel na stopu dalšího zvířete, lišky. Po nějaké době usedl znaven na kus kmene právě poraženého. Okouzleně se rozhlížel po louce, k níž došel. Zaujala ho silueta prorážející si cestu mezi stromy, jeho pohled se zastavil zároveň s ní. Již neběžela, nejspíše unavena, šla procházkovým krokem. Objevila se na louce, namířila si to přes ní k vrcholu hory. Ta, ač se zdála být blízko,  byla od něj vzdálena dobré dva kilometry. Začal ji sledovat, ano, ji. Poznal v postavě ženu. Šla stále podél lesa, po louce, která neměla konce. Zamyslel se, v tom zasnění mu ale zmizela z očí. Udržoval týž směr a neodbočil. Po hodince neustálého stoupání dospěl udýchán k říčce, nad říčkou se tyčila skála. Nahoře viděl cíp vlající látky. Nepřemýšlel, úprkem se hnal za ní.

„Slečno, nesmíte to udělat!“ zcela vyčerpán se přiblížil až k ní, dělil je kus kamene, na kterém stála, přibližně tři metry vysoký. Vypadala jak lesní víla v tom slunci.

„Já zde nikomu chybět nebudu,“ posteskla si potichu, nedivila se, že tu pod ní stál. Pak zvedla hlavu a zadívala se panovačně do dálky: „Nevím, pročpak bych si nemohla dělat, co se mi zlíbí?“

„Už kvůli mně, neskákejte!“

„Vždyť vás neznám, pane.“

„Mé jméno je Bossuet.“

„Těší mě, Bossuete,“ odvětila uštěpačně.

„A vy jste?“ získával čas.

„Antonie,“ zamyslela se, „Antonie Robespierre.“

„Smím znát důvod, proč si chcete vzít život?“

„Cožpak jste neslyšel mé příjmení? Robespierre. Robespierre, rozumíte? Proklaté jméno proklatého muže. Mého otce!“

„Co na tom?“ otázal se zcela nevhodně.

„Jste z daleka, pane? Nedolehla k vašim uším revoluce? Nebo jste snad hloupý?“

„Nejsem ani hluchý, ani hloupý. Mně nezáleží na vašem otci, slečno. Vy sama za činy svého otce můžete. Našeptávala jste mu tajně na jednání jakobínů, jaké má ustanovit zákony? Ne, jste hračkou osudu. Vaše jediná chyba je, že jste vylezla na tuto skálu a chystáte se skočit. Není jiné možnosti, jak řešit tuto na první pohled jistě bezvýchodnou situaci?“

„Mladý pán má inteligence na rozdávání. Ví také, jak z téhle kaše ven? A vůbec, proč se mladý pán neotočí na vyleštěném podpatku, neodkráčí, odkud přišel a nekamenuje děti revoluce? Zapomeňte na mne, neznámý muži. Řeka odnese mé tělo.“

„Jste zajímavá osoba. Vás bych chtěl poznat více, slečno. Pojďte dolů a rozumně si promluvme.“ Zaváhala. Pak znejistěla, její tvář ztratila masku odhodlanosti a popelavě zbledla klíčícím strachem.

„Já nemohu, pane Bossuete, vylézt sem mi dalo hodně práce a sílu mi dodalo odhodlání. Teď mám strach. Kolena se mi třesou.“

„Vydržte, jdu pro vás.“

„Ne, pane,“ zavrtěla odmítavě hlavou Pozdě. „Tam ne, tam je místy kluzko,“ zkusila ho varovat, „pane, pozor…,“ natahoval se k ní, podala mu ruku. Drželi se pevně. Bossuet byl ale těžší než ona. V momentě, kdy mu uklouzla po trsu trávy noha, strhnul ji s sebou. Padali vstříc smrti: „Bossuete, né!“ marný výkřik. A znovu: „Nééé!“ Dokud nedopadli. Ozvěna se ještě dlouho nesla údolím.

Sobota 14.11.2003

Zase mokrá potem, zase v očích strach, tentokrát jiný. Už chápající. Hlavou mi vrtalo, jak to že se ty sny zdají zrovna mně. Proč ta skála, proč ta voda, jakým právem pokaždé zemřu mladá. To mi bylo jasné, ty mladé dívky, to jsem byla já. Děsila mě postava pohledného chlapce, co pro mojí záchranu položí život.  Co na tom, jsou to jenom sny. Nebo ne?

„Broučku, mělas špatnou noc?“ přerušila mé rozjímání Barunka, stála tam dokonale upravená, nalíčená a učesaná skoro profesionálně. Vznikl mezi námi propastný rozdíl, já měla kruhy pod očima, rozcuchané, čtyři dny nemyté vlasy, skráně mokré studeným potem a popraskané rty. Byl na mě žalostný pohled, věděla jsem to. Už z Bářina soucitného chování.

„Ale, znáš to. Pár nočních můr, nic víc. Zkoušky, Petr, tak nějak všechno dohromady,“ skoro jsem se cítila provinile, už nevím.

„Co máš s Petrem?“

„Děláš, jako bys nevěděla,“ zašeptala jsem.

„Nevím co. Vyspala jsi se s ním, a co?“ zamračila se. „To není důvod po ránu vypadat jak těžká feťačka.“ Měla dar na přinejmenším zvláštní přirovnání. Depresivní čtyřicátnice by bylo trefnější. Nemohla jsem jí vysvětlit své rozpoložení, neměla dar chápat stejně, v jaké míře uměla mluvit. Najednou tu nebyl nikdo, komu bych se svěřila, vyplakala se mu na ramínku a promluvila si s ním. Tak jsem jí jenom řekla: „Dík za kompliment.“ Tím jsem to považovala za uzavřené. Bára byla ale neodbytná.

„Co si takhle dojít k doktorovi, včera vlastně Malá vzkázala, že se u ní máš dneska stavit.“ Ty její rady mě jednou  stejně zabijou. Pokud se to nepodaří něčemu dřív.

„Fajn, skočím k ní cestou na přednášku.“

„Ale dnes není přednáška, je sobota.“

„A jo. Mám to už všechno pomotané. Asi za ní vážně zajdu, ale jinak je mi vážně dobře. Nemusíš si o mě dělat starosti.“

„Hele, nekrm mě těma žvástama a okamžitě k ní naklusej!“ Přestala s ní být řeč, už jsem na ni nezkoušela mluvit. Upravila si make-up a odešla. Celkem mě s tou svou touhou být dokonalá štvala. Já byla dřív stejná, avšak něco se změnilo. Já se změnila. K doktorce jsem nešla. Jen tak v noční košilce jsem přešla, naštěstí nikým neviděna, až k Petrovi do pokoje. Otevřel mi rovněž ve spacím úboru, což byly u něj opravdu sexy trenýrky. Líbil se mi a určitě nejen mně, ale teď jsem za ním nepřišla ze sobeckých důvodů, nýbrž proto, abych nebyla sama. Bohužel on taky nebyl sám. Za jeho mužné vypracované svaly ho zčistajasna objala svůdná bruneta, ne nepodobná mně před několika dny. Rozzuřilo mě to. Na scénu jsem neměla náladu, tak jsem mu alespoň vrazila takovou facku, že na ni doufám do smrti nezapomene. Trochu zavrávoral.

„Proč?“ dokázala jsem ze sebe vypravit. Já vím, nechodili jsme spolu, ale uplatňovala jsem si na něj vlastnický nárok, jaký má přece každý, když s někým stráví noc.

„Promiň,“ slyšela jsem daleko za zády, rychlým, zoufalým krokem jsem zamířila zpátky do pokoje. Byla jsem ztracená. Úplně. Náladu pod bodem mrazu a slzy stékající po tvářích a bradě. Vrhla jsem se do skříně, vybrala teplejší oblečení, džíny a upnutý pruhovaný svetr, natáhla vysoké boty, vzala si sako a popadla tašku přes rameno. Naházela jsem si do ní poznámkový blok s dvěma propiskami a peněženku s doklady. Nezamkla jsem. Opustila jsem to tam spěšně. Cestou ven jsem potkala tu kočku z Petrova pokoje, nasadila úsměv a lá modelka a s frňákem nahoru se nesla do výtahu. Normálně bych ji musela zabít, ale teď není normální doba. Nastoupila jsem s ní. Očividně jsem ji svou pasivitou zklamala, pro mě však nebyl čas zahazovat se se zbytečnostmi.

Vzala jsem si taxi, ten mladík, co ho řídil, byl velice pohledný a navíc  milý, já měla bohužel jiné starosti, než si ho vychutnat. Bloumala jsem nevidoucíma očima po míhající se ulici a přemýšlela, kde se to zvrtlo. Ze dnů se stalo prázdno, z nocí peklo. A v noc se proměnil den. Od doby, kdy se mi začaly zdát ty sny.

Taxík zabrzdil u chodníku, přímo u vchodu do Městské knihovny. U vchodu měl službu David, dělal tam o víkendech brigádu, moc mu to neneslo, ale měl tak přístup ke všem novinkám, knižním i virtuálním, protože měl zdarma i internet. Hodilo se mi to. David byl ke všem vždy přímý. Pokud jste nebyli naladěni na jeho vlnovou délku, řekl vám to otevřeně do očí bez servítků, v opačném případě jste si mohli být stoprocentně jisti, že na vás nic nehraje a nemá s vámi nekalé plány. Já patřila k té druhé skupině. Měl mě rád, viděl-li mě přicházet, rozzářila se jeho tvář radostí. Jako dnes.

Pak jsem ho požádala, aby mě pustil do archivu, tam jsou vzácné někdy i stovky let staré kousky. Nepodezíral mě, jen vyslovil přání, abych se chovala co možno nejnenápadněji. Podmínku jsem samozřejmě přijala, být nápadná bylo to poslední, co bych chtěla.

V archivu byla spousta polic a ještě větší spousta knih na nich uložených, byla jsem tu poprvé. Ohromilo mě to, bohužel absence času mi nedovolila kochat se tou krásou příliš dlouho. Začala jsem hledat něco, co by mi snad pomohlo. O starověkém Egyptu tam bylo hodně knih, ale buď nebyly psány česky, nebo se zabývaly historickými daty více než historií. Žádná kniha o čarodějnictví mi nevysvětlila, jak mohly upálit nevinnou dívku. Příkladů tam bylo nesčetně, žádný se ale nepodobal mému snu. Jak by mohl, v té vládě inkvizice zemřelo statisíce domnělých čarodějnic. Já byla jen jednou z mnoha. Větší šanci jsem dávala Francouzské revoluci, tam jsem také narazila na úspěch. Robespierre je učebnicový revolucionář a jeho život byl také podrobně popsán. V jeho životopise byl na straně 245 malý odstavec o jeho rodině. A zmínka o Antonii stála hned v první větě. Tato prý duševně narušená dívka propadla lásce k mládenci jménem Bossuet, konec obou byl nešťastný, zabili se pádem z vysoké kamenné hory nedaleko Paříže, těsně po Robespierrově popravě na náměstí Saint-Antoin.

Tak tohle jsem nečekala, stála jsem opřená o mramorový sloup a ztěžka dýchala. Knihu jsem držela pevně u těla, snad ze strachu, aby mi ji někdo nevzal, ačkoli jsem v archivu byla sama. Měla bych být šťastná, radovat se, nebo si rovnou zažádat o umístění do psychiatrické léčebny. Ostatní se událo jako ve snu.

Vrátila jsem se na kolej. Mým úmyslem bylo přece zvědět pravdu, a když jsem ji znala, s odporem jsem se odvrátila. Přesněji řečeno jsem se jí bála uvěřit. Ve skutečnosti neexistují minulé životy, žádná převtělování. Přesvědčovala jsem sama sebe, že nejspíš mi některé postavy z hodin dějepisu utkvěly v paměti a pod duševním tlakem vyústily v bláznivé představy o minulých životech. Říkala jsem si to tak dlouho, dokud jsem tomu neuvěřila.

Začala jsem zkoumat Radkovu kresbu, magicky mě přitahovala. Mé rty k němu tiše promlouvaly, chtěly poznat z čar tuhou nějakou odpověď, jako by už i doufaly ve zprávu ze záhrobí.

A pak ... Přišla jsem na to! Radku, už to mám! V každém životě jsem udělala stejnou chybu, ano, už chápu, dává to smysl. Byla to vždycky má vina. Oni mi poskytli šanci se jí vyvarovat a najít tak věčný klid. Na počátku byla kletba a osud ji zamotal do stále opakované situace. Promarňovala jsem ji stále znovu. V tom to je, nikdy ho dlouho nepřežiji, takže mých pět let po Radkově smrti byl darovaný čas samotným Bohem. Není mi jasné, kvůli čemu jsem šla studovat, marnila zbytek život na koleji. Jak to tak vidím, zanedlouho půjdu zpátky do temnot, abych se za pár let vrátila a nedovolila osudu opět vyhrát. To nesmím, budu bojovat, někdy potom…

Hodiny jsem strávila v podobných úvahách. Nakonec jsem dospěla k názoru, že zajímavější život měl málokdo, a že vlastně nemám nárok na smutnění, naopak si mám vážit posledních chvil. Zašla jsem do papírnictví a koupila si sešit. Ve svém oblíbeném baru jsem si dala dvě skleničky červeného s colou. Navštívila jsem několik přátel. Pro mě to znamenalo rozloučení, pro ně přátelskou návštěvu. Nic jsem jim neprozradila, ale v mé hlavě se začal rodit plán. Zejména pokud jde o touhu všech lidí něco po sobě zanechat. Nedokážu přesně popsat, co jsem cítila, nebo spíš jak jsem se cítila. Já se totiž necítila, připadalo mi to natolik absurdní, tak nerealistické, že jsem si připadala jako hrdinka, ne jako loutka pod něčí taktovkou. Jako by nestačilo moje utrpení, můj žal nad ztrátou milované osoby, někdo řídí, řídil a bude řídit můj život až do konce. Pozor na slovo „můj“, to není vždy tak jisté. Víte co znamená být mimo? Tak jsem všem připadala. Seděla-li jsem v baru, v myšlenkách jsem byla doma. U nás doma, na vesnici uprostřed hor. Byla-li jsem u přátel, oči mi bloudily kdes ve skalách. A večer, to jsem byla tak daleko, v tak vzdálených dimenzích myšlení, zoufání a kdo ví kde ještě, že popsat ten proud by mi zabralo nekonečné množství času, takže se tím nebudu zabývat. Zřejmě to bylo poslední odpoledne života. Odehrálo se tak rychle a přesto každá vteřina trvala hodinu.  Nechtěla jsem zemřít, ale taky nechtěla takhle žít dál. Stála jsem před rozhodnutím, před otázkou, jejíž znění jsem neznala, natož odpověď. Zrádné prázdno rozprostřelo v mé duši černý hábit. Bota rozpůlená žralokem ví alespoň, na čem je, ale já? Není pravda, že blažená je nevědomost, je hříšná. Smrt mi nepřipadala už tak hrozná, mnohem, mnohem strašnější byl pocit, takové tušení, jak docílím toho stavu. Ulehla jsem na lůžko s vědomím, že je to naposledy, kdy mám možnost nerušeně, klidně se vyspat, a protože tvrzení  „Ráno moudřejší večera“ mě dosud nezklamalo, zbývající naděje mi radila, abych se ho jen tak nevzdávala. Neusnula jsem hned, spánek mě navštívil až poté, co jsem se modlitbou rozloučila s Radkovou památkou.

Proč nic nevidí, nic necítí? Netřese se chladem, ani nepotí horkem? Nesnaží se otevřít oči, nebo nemůže? Vzadu v jeskyni se něco zablesklo, světlo začalo nabývat rozměrů a pohlcovat tmu. Zdroj jeho záře se přibližoval k dívce. Zachvěla se jí víčka, pootevřela oči. Zdálo se, že nevnímá blížící se postavy s pochodní. Nebyla svázaná, jen bezvládná. Žádný strach či záchvěv bolesti ve tváři, ač jí tvář roztínala rudá rána od nosu k čelisti. Nevítala je jako zachránce, ani se jim nebránila jako únoscům, byla absolutně apatická. Dvě z mužských postav ji obstoupily, chytly ji každá z jedné strany v podpaží, zvedly ji v nepřirozeném úhlu a snažily se ji přimět, aby šla sama. Asi nemohla, protože ji táhly směrem k východu a její nohy se ani jednou nepohnuly. Do hlíny se vrývaly dvě ostré rýhy, co opisovaly její nohy, byla bosá. Z oblečení zbyly sotva cáry látky pokryté bahnem. Jeskyně byla neveliká, pár metrů do skály se svažujícím se stropem. Ven se dostali i přes její nečinnost zanedlouho. Očividně se tu jednalo o akt nenávisti. A pro odpor přírody tomu přihlížet, spustil se déšť, pokolikáté už. Nostalgicky se tvářila i třetina skupiny přihlížejících. Ta sestávala ze dvou postarších plnějších žen a chlapce s dlouhými tmavými vlasy a přitažlivou svalnatou postavou, neúměrnou jeho věku. Ostatní, zdálo se, byli pouze do počtu. Dívčin skelný pohled se na pár sekund zastavil na chlapcově obličeji, poprvé bylo možno vidět nějakou reakci na vnější podnět. Její tvář se rozjasnila a rty zašeptaly: „Tak přece nejsi mrtvý!“ Chlapec polekaně odvrátil hlavu.

„Je to opravdu nezbytně nutné?“ otázal se jedné ze starších dam. Té se zachmuřil obličej a čelo rozryla vráska.

„Ještě ty se jí zastávej, vždyť to byl tvůj bratr!“

„Vím, matko, ale jestli nejsme na ni příliš krutí. Zaslouží si to?“

„Copak si Radek zasloužil zemřít tak mladý? Není to snad stejné? Zmařila celý jeho život, není pro ni budoucnosti.“

„Ale ...“

„Jaképak ale,“ přerušil jejich debatu starší z obou mužů, kteří dívku podpírali, „můj syn zemřel. Položil svůj život za její. Ona jej zabila, nebýt jí, žil by stále s námi. Myslela vůbec na jeho plány, na jeho sny?“ rozhořčeně, s obličejem plným smutku a vzteku se vložil mezi svého mladšího syna a manželku.

„On to chápe, drahý. Nerozčiluj se. Nezapomeň, proč jsme tady,“ domlouvala mu manželka.

„Nechal jsem se příliš unést. Jdeme na to.“ Vykročili do lesa, pochodně jim osvětlovaly cestu. V čele průvodu šli muži s dívkou a uzavírali ho dvě řady truchlících přátel. Jako jeden muž byli oděni v černém, hlavy uctivě sklopené k zemi. Měsíc stál vysoko na obloze, v dálce zahoukala sova. Došli na palouk. Čtyři mladíci se chopili lopat a počali u úpatí kopce kopat jámu. Práce rychle pokračovala, ozývalo se hekání a občasné klení, když se lopata zaklínila o kořen či narazila na kámen. Po necelé hodince byl výkop hotov, dva metry hluboký a metr široký. Ženy se postavily okolo a v každém rohu zapálily svíci, takovou tu vysokou, štíhlou a bílou. Nic nechápající dívku pomalu postavili dolů, na nevládných nohou nedokázala stát, takže se ihned sesunula celou vahou těla do výkopu, oči se jí klížily. Ženy se pokusily mumlat jakousi modlitbu. První lopata plná hlíny přistála na jejích ramenou. Šlo to rychle, zanedlouho jí hlína dosahovala ke krku. Musela studit, ale ona byla stále zticha.

„Radku,“ zašeptala. Znovu ji obklopila tma.

„Dokonáno.“ Muži se pomalu rozcházeli od čerstvě zasypaného hrobu, ženy nosily na jeho vrcholek drny, pak už nebylo možné ani rozeznat místo pohřbu.

Nedusila se, pomalu usínala, dech se ztratil. V poloze sedícího novorozeněte čekala, až půdní tvorové dostanou hlad.

Neděle 15.11.2003

Přibližně v půl desáté jsem usedla ke stolu, otevřela koupený sešit a za velice krátkou dobu se ti snažila popsat, co se mi v posledních dnech stalo. Napadají-li tě myšlenky o mém duševním zdravím, ani se ti nedivím. Zajímavý osud nemá každý, já si zvolila sama a nelituji toho. Přála bych si však ještě jednu šanci a vědět to, co vím teď. Smrt opravdu není můj problém, vím, že jsem prokletá, vím, že Radek žil jenom proto, abych ho znovu zabila. Taky vím, že dnes skončí mé trápení. Trest sice dle mého názoru není přiměřený, ale pod vlivem silné drogy určitě nebude tak těžké ho přijmout. Mám snad ještě trochu času a musím za tu dobu stihnout tolik věcí. Kolik lidí zná svůj konec dřív, než se tak stane? Jsem jedna z vyvolených. Teď půjdu na chvíli ven. Doufám, že se stihnu vrátit.

Skvělý, mám to. Byla jsem na Hlavním nádraží, tam jsou jich plné čekárny. Pár papírečků LSD mě jako první nákup nestálo tak moc, jen celou říjnovou výplatu. K čemu by mi ty peníze ale byly, no uznejte sami. Po mně se dědit nebude. Sakra, někdo klepe na dveře, slyším hlasy. To jsou oni, jdou si pro mne. Nebudu se bránit, jsem připravená. Dávám si pytlíček s papírky do podprsenky. Tak sbohem.

Neptala se, kdo je. Otevřela zcela uvolněně. Po spatření ústí hlavně znejistěla.

„Kdo jste?“ Zcela zbytečná otázka.

„Půjdeš s námi!“ přišel příkaz. Mířili na ni zbraní, to neplánovala, nechtěla být zastřelená. Nechtěla, aby její vystřelený mozek skončil rozprsknutý na protější stěně. Přála si i po smrti zůstat hezká a navíc měla svůj scénář, podle kterého si vše naplánovala. Táhlo na třetí hodinu odpolední.

„Proč jste přišli?“ Další zbytečná otázka.

„Zemřeš,“ klidně se na ni otočil mladší z obou mužů. Staršího poznávala. Bylo to Radkův otec. Nic se nedělo. Jen na sebe podezíravě civěli. Nikdo se k ničemu neměl, s únosy zřejmě neměli zkušenosti.

Ozvalo se ostré zaskřípání. To se na konci chodby otevřely dveře.

„Ahoj, lásko.“

„Pa, broučku.“ Mlasknutí, pusa. To tu ještě chybělo. Byla to ta tmavovlasá cuchta od Petra. Měla dojem, že se jmenuje Dominika. Když ji uviděla, kousla se do rtu. Trochu silněji, pachuť krve jí uvízla na jazyku. Dominika se střídavě nechápavě dívala z pistole na ni a z ní na pistoli. Pak začala křičet. Úplně sebou trhla, a nejen ona, i oba její rádoby únosci. Toho momentu překvapení využila. S rukama napřaženýma před sebou vrazila do toho mladšího z pistolí, zavrávoral. Ztratil rovnováhu, padal. Vyšel výstřel. Hromová rána. Leknutím ztuhla, ne nadlouho. Došlo jí, že nikdo nebyl zraněn. Vyběhla na chodbu, přesně středem úzkého prostoru běžela až ke schodišti. Potom dolů. Muži si zavolali výtah, přece jen měla nějaký náskok. Před budovou se nerozmýšlela, viděla tramvaj, nastoupila do ní, chlapi vyběhli právě, když se rozjížděla. Bleskurychle obsadili stojící taxi. To začalo tramvaj pronásledovat. Jela až na konečnou s nadějí, že se jim snad někde ztratí. Marně. Pořád měla v rukou svůj sešit, nevěděla, co s ním.

Vystoupila u Divoké Šárky. Rozpačitě se otáčela kolem dokola. Bylo třičtvrtě na čtyři. Prozradily jí to pouliční hodiny. Zatočila se jí hlava. Omdlela.

Probraly ji až nárazy auta pokaždé, když vjelo do díry na několik let neudržované silnici. Házelo sebou jak ve křečích a jí se dělalo špatně od žaludku. Ležela zkroucená na zadním sedadle, ruce svázané neprofesionálním uzlem. Oba muži vpředu se něčemu hlučně smáli, spolujezdec držel v ruce poloprázdnou láhev od fernetu. No potěš pánbůh, jak ten byl nalitý. Nevšímali si jí, skrz zamlžené okénko neviděla téměř nic až na pomalu se zatahující oblohu. Spolujezdec se otočil. Jakmile spatřila ten pohyb, zavřela oči.

„Dobrý, ještě je v limbu,“ uklidnil řidiče.

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se ještě.

„Za pár minut, tak v pět,“ usmál se tak nějak divně. Druhý se zhluboka nadechl: „To je v pohodě, všechno to stihnem.“

Do pěti přijeli na starý statek, na bývalou kuřecí farmu, nyní však dávno opuštěnou, s pobořenými zdmi a propadlými stropy.

„Hele, ostatní už čekají,“ prohlásil starší, řidič.

„Půjdeme je pozdravit hned, nebo ji nejdřív vyložíme?“

„Raděj ji vyndáme už teď, ať to máme z krku. V tomhle stavu nám stejně nikam neuteče. Pro jistotu jí ještě sundáme boty.“

„Fajn,“ přikývl druhý a už se soukal z auta. Zadní dveře šly špatně otevřít, tak za ně prudce trhnul. Povolily. Dívku, která stále předstírala mdloby, hodili na studenou trávu zcela pokrytou listím všech barev. Odcházeli spokojeni se svou prací, ostatní je nadšeně vítali, ne radostně, ale s úctou.

Ležela sama, skryta autem. Provazy vlhkem povolily, nebylo obtížné se osvobodit. Sedla si. Sešit jí vypadl zpod mikiny. Nepamatovala se, že by si ho tam dávala. Pevně ho uchopila. Zaslechla hlasy, blížily se. Teď, anebo nikdy. Prudce se napřímila, na nic nečekala a dala se do běhu. Zpočátku to nebylo jednoduché, dlouhá cesta udělala své. Dřevěné končetiny se jen velmi pomalu přizpůsobovaly tempu nervových impulsů. Než si jí ale stačili všimnout, uběhla už hodný kus cesty. Zamířila k lesu. Začínalo se stmívat, stíny se prodloužily, slunce se chýlilo k západu. Nedbala toho, starala se jen o to, aby byla co nejrychleji pryč. Do nohou se jí vrážely jako kudly ostré větvičky, několikrát si zvrtla kotník. Když spadla, s novou silou se zvedla a utíkala dál. Prudce oddychovala, plíce se jí chtěly roztrhnout. Bolel každý nádech. Výdech znamenal smrt. A umřít se jí už tak ochotně nechtělo. Doběhla na louku, déšť roztrhl mračna. V kluzkém bahně se běželo špatně, upadla. Neměla sil. Blížili se. V tomhle životě to nezvládla. Snad příště.

V nedaleké jeskyni ji zanechali napospas jejím myšlenkám, dva hlídali u vchodu a jeden se vydal pro ostatní. Sklesle vzpomínala na Radka, na matku, otce. Brala vše, nechtěla nic. Z prstů jí odkapávala krev. Odřela si bříška všech prstů, když padala. Sykla bolestí. Poslední nápad se jevil jako spásný. Z podprsenky vytáhla pytlíček. Sedm nebo osm psaníček LSD bylo neporušených. Vložila je pod jazyk, najednou. Do deseti minut začala působit. Ztratila pojem o světě, čase i sama o sobě. Nechala se unášet na vlnách fantastických představ a absurdním světě omámení. Když pro ni přišli, nevnímala je. Venku jako poslední záchvěv reality si spletla Radkova mladšího bratra s ním samotným. Když ji vložili do hrobu, v myšlenkách byla v paláci. A když na ni dopadla hlína, pro ni začalo sněžit. Její dech se ztratil a srdce přestalo být. Na louce u lesa byl hrob, o kterém nikdo nevěděl. A ti, kteří byli u pohřbu, na něj  pro své vlastní dobro zapomněli. V lese plynul život dál, jen páreček slavíčků občas smutně pěl o zmařeném životě dvou mladých lidí, jež osud nekompromisně rozdělil už tolikrát. A sešit? Ztratil se kdesi v tom lese či v té jeskyni, nikdo neví. Jeskyně se za pár let propadla a své tajemství nadobro pochovala.

Epilog

Sobota 4.11.2099

„Danielo, pospěš, už tam budeme,“ zavolala dolů z kopce. Její korpulentnější kamarádka nestíhala její bláznivé nápady. No, vlastně nejenom nápady.

„Kluci tam na nás dávno čekají,“ dodala, když slyšela blížící se funění. Počkala, až Daniela dorazí. Pak si sedla do trávy, Daniela se k ní ráda přidala.

„Miluju to tady, je to tady o moc hezčí než ve městě.“ Daniela jen pokývala hlavou, nestačila dosud chytit dech.

„Nechápu, jak si před sto lety mohli tak vědomě ničit přírodu, ještěže ti lidé dávno zemřeli.“

„Hm,“ zamumlala Daniela.

„To snad nevěděli, že tu jednou budeme vyrůstat my? A že chceme dýchat čistý vzduch a pít čistou vodu?“

„Výjimečný názor výjimečné ženy. Řekni ještě něco duchaplného, Janinko!“ Zpoza stromu se vynořil hezký mladík. O rok starší než Janinka, táhlo mu na osmnáct.

„Nedělej si ze mě srandu, já to myslím vážně. Chtěla bych žít před sto lety a zarazit to svinstvo.“

„A jak bys to asi chtěla dokázat, slečno dokonalá? Ty jsi stejně divná, Jani.“ Všichni až na Janinku se srdečně zasmáli. Nechápala je, byli všichni stejní. Mladí a bezstarostní, ekologie nebyla dávno problém, lidstvo jako celek si uvědomilo, že s ničením se musí přestat, a po padesáti letech se znovu mohla příroda nazvat panenskou. Žádné války, politické rozpory. Ideální svět pro dokonalou rasu zvanou lidi. Janinku však trápilo něco jiného, cítila, že není úplně stejná jako ostatní, že ona toho zná víc, že je starší. Že jí něco chybí.

„Tak jdeme?“ ozvala se Daniela po pár minutách mlčení, všechny to probralo z přemýšlení.

„Fajn, máte lopaty?“ Janinka se obrátila na čtyři kamarády.

„Jasně, neměj péči!“ odvětil Petr. Moc nemluvili, báli se. Toho, co by mohli najít. Před deseti lety se ve zdejším kraji našla kostra zavražděné ženy a od té chvíle byly amatérské archeologické výpravy nejčastější zábavou mladých.

„Tak kde začneme?“ obrátil se na ostatní Richard. Urostlý, přesto trochu přihlouplý středoškolák.

„Není to jedno?“ přidala se Daniela.

„Ne, chce to postupovat systematicky,“ reagoval nejstarší z nich, Honza, „Rozdělíme se. Já, Petr a Janinka půjdeme kopat k balvanům na kopci a vy,“ ukázal přitom na Danielu, Richarda a Ivana, „ vy půjdete na louku, k  nalezišti tý mrtvoly. Třeba tam nebyla pohřbená jenom jedna.“

„My ale přece nechceme hledat mrtvoly!“ zavrtěla hlavou Daniela.

„Prosím tě, Danielo. To po tobě nikdo nechce, ale neotočíš se zády k takový hezky zachovalý mrtvole, že ne?“

„Jsi blbej.“ Ač to Daniele občas nedocházelo, v nadávkách byla originální.

Po půl hodině už bylo kopání v plném proudu. Janinka se cítila zvláštně, to místo jí připadalo hodně známé, ač zde jistě nikdy předtím nebyla. Přistěhovala se totiž do toho malého městečka teprve nedávno, poté, co jí zemřela matka. Pomocí Petrovy lopaty odvalila kus skály. Bylo jí divně. Další odstraněný balvan je dostal hlouběji. Byli metr pod úrovní země. Zatím na nic nenarazili.

„Mám žízeň, jdete se někdo se mnou napít?“ zvedl se náhle Honza.

„Já jdu.“ Vyřízený Petr nemohl nepřijmout.

„Co ty?“ otočil se na Janinku.

„Až za chvíli, ještě můžu!“

Odešli, v potu tváře pracovala dál, další kámen byl pryč. Pod ním se v zemi objevila puklina.

„Něco jsem našla, pojďte sem!“ nestačila ani doříct a byli tam všichni, zvědaví dovědět se víc. Začali prudkými nárazy bušit kolem škvíry. Ta zanedlouho nebyla škvírou, ale otvorem dosti velikým, aby se jím protáhl člověk. Janinka se sama nabídla, že půjde dolů. Tak byla vzrušená.  Najednou přesně věděla, co a kde hledat. V suché jeskyňce se na zemi po několik desítek let válel starý sešit. Sehnula se pro něj. Nechala se vytáhnout zpátky na povrch. Ve svitu slunce se dobře četly řádky napsané mladou rukou. Petr se ujal toho úkolu:

„Zápisky ze dne 15. Listopadu roku 2003

Poslední dobou se tady děje něco divného, poněkud vymykajícího se mému chápání. Abych pravdu řekla, docela začínám mít strach. Ano, proč si to nepřiznat, já se bojím. Jsem možná trochu paranoidní, ale co je moc, to je příliš.

Právem nechápeš, neznámý čtenáři, který, jak doufám, někdy v budoucnu budeš číst tyto řádky. Ani já jsem dosud neplánovala, že si začnu psát deník.“

Nemusel číst dál, Janinka znala tyto řádky zpaměti. Každé slovo, každou větu. Upamatovala se na Sábu, Sarah i Antonii, jakož i na svůj minulý život, který pro ni tak tragicky skončil. Uvědomila si, že tohle je její šance. Šance nepropást další. Jako ve snách se dívala na Petra, který nic nechápal, ale přesto věřila, že se s osudem Radka a těch ostatních ztotožňuje.

Nemusela mu nic vysvětlovat, časem pochopil sám. Taky sám zničehonic navrhl, aby spolu nikdy nešplhali po skalách. Nejvíc ji mrzelo, že musela na naplnění čekat tak dlouho. Tolik zmařených životů. Tolik let.

Minulé životy, cha. V jednadvacátém století na takové pohádky nikdo nevěří. Užij si, Janinko, v klidu celý svůj život.