Irigna a Marlip II.

Když mi bylo poprvé smutno, krásně jsem umíral. Tehdy jsem ještě vlastnil zeď. Byla jenom má. S nikým jsem se nedostával do rozepří, o kterou cihlu se smím opírat a které zanechat pro ostatní. Hraničila s mou osobností a tuze malicherným městem.

Nedivte se, že jsem se odstěhoval. Dokonce změnil oblíbené barvy, jídla, hudbu, knihy, zvyky, ale i tři věci, které bych vzal na opuštěný ostrov. Údajný ztroskotanec; jako bych jím nebyl už teď. Dříve jsem odpovídal, že by to měly být právě ty věci, s kterými umím pracovat, které dostatečně znám. Nyní však této otázce oponuji jiným způsobem. Vcházím k ní od lesa. Tedy: žena, zapalovač a nůž jsou předměty, bez kterých by si svůj pád neuměl představit. Symfonie plná rozporů a rozpaků! Naučených slov, pravil by neutrální přihlížející.

Zatímco se mi v hlavě prolínalo ledacos s tím ostatním, nabyl jsem pocitu, že už dále nemohu trpět svou nepoužitelnost. Žil jsem permanentně ve smrti, protože žití by bylo slovo plné klamu. Kdybych filosofii dotáhl až do konce, musel bych jasně uzřít, že klamu jedině sám sebe, tudíž je jedno, jakým výrazem si pojmenuji holou skutečnost.

Pravou nohou jsem kopl do peřiny. Odvrátila zrak a přeložená ledabyle si opět užívala své ležatosti. Ztrácel jsem odvahu. Mám, nemám. Nejdu! Ale peřina už si mi také nechtěla natahovat do prvé pozice. Stejná noha, co udeřila do peřiny, se posunula, že ve vodorovné pozici plavalo už koleno ve vzduchoprázdnu. To samé jsem chtěl učinit i s druhou nohou. Stalo se tak; na pokřiveném obličeji, co se dokázal výhradně šklebit, bylo vidět, že se v koutcích usmívám.

Dolní končetiny mě držely. Nádhera, utrousil jsem mezi vzdechem. Další překážka byla o něco blíž. Dveře. Rozpoznal jsem kliku a mohutně se do ní opřel. Povolilo. Rozpomněl jsem si další atributy mého skromného bytu. Nebyla to jednopokojová buňka, jak jsem si ve svých představách často vymalovával, ale existovala ještě malá kuchyňka. To je mi novinka; už jsem byl plný smíchu při expedici za objevy.

„Dobrý den, půvabné děvče. Co vy tu?“ Halekavým hlasem pouštěl věty do prostoru.

„Snídám. A vy?“

„Bydlím.“

„… Takže vám tu vadím?“

„To se nedá takto říct. Možná ano a možná ne. Znáte Seiferta?“

Kam až ten žert zajde. Povídám vám, kam?

Dívka se zachmuřila a libozvukem odvětila: „Neznám. Na oplátku bych se vás zeptala já … Znáte sousedy?“

„I vy …! Chcete se mnou šprýmovat? Znám Seiferta; právě něco nového začíná, víte? To byste měla znát. Měl by to vlastně znát každý … spolubydlící jsou mi ukradení, pomohli mi snad ke štěstí?“

Zamyslela se. „Asi ne,“ podala výmluvnou odpověď, ale hloubavost se jí z tváře ven nevydrala.

„Můžeme si tykat. Úvod byl celkem fajn. Madsis.“

„Těší mě, Madsis. Já jsem Tazuko. Ahoj.“

Výměnný polibek na ústa byl obřadný.

„Víš, Irigno, proč takhle vyvádíme? Jsi pak úplně jiná; bojím se tě.“

„Na,“ předhodila před něj kus papíru. Bylo vidět, že není zcela prázdný.

„Můžeš si tam napsat opět nové údaje.“

„To znamená odchod?“

Když mi bývá smutno, jako kdybych umíral. Již to není tak krásné jako dříve. Brodím se jinými řekami. Ale podstata zůstává.

Nikdy bych neměl jít stejnou cestou dvakrát. Vracím se rád. Jinudy.