Mrtvoly

Tohle je pro silný nervy. A nezapomeňte - já vás varovala.

Tma. Tmavý chodby, chlad a smrad. Mlhavý obrazy, nezřetelný obrysy. Poznávám školní chodby. Tak už sem tady zas, myslím si a narůstá ve mně strach - co to bude tentokrát. No, musím jít. Jdu ke schodišti. Nikde nikdo. Opatrně se rozhlížím a čekám. Odkud to přijde? Přemýšlím nad tím, jestli je to sen a nebo skutečnost. Nebo snad je něco mezi tím? Přemýšlím, přemýšlím a jdu pořád dopředu. Boty mi v něčem čvachtají... nevšímám si toho, nedívám se pod nohy, jdu dál. Dojdu do velké chodby. Je tam šero, spíš tma. Přesto vidím. Vidím, jak na zemi leží spousta těl. Spousta mrtvol. Smrdí. Rozkládají se a smrdí. Škola. Celá škola - mrtvá, tichá ... tady to místo Bůh opustil, tady se mi ukazuje peklo. Někdo je vedle mě. Někdo na mě mluví. "Představ si, že ti živí tady leží třeba tři dny pod těma mrtvolama." Zděšeně se podívám pod nohy. To, v čem šlapu je - je jenom hrozný na to pomyslet - je to bláto z rozložených lidských těl, je to kaše z jejich vnitřností, je to kašovitá hmota smrti, pod kterou se něco hýbe. Natahují se ke mně ruce. A ten někdo vedle mě říká: "Pomoz jim." Chytám jednu ruku, vytahuju napolo mrtvýho člověka. Je mladý. Jako všichni. Jako všichni, co tu leží. Mrtví a nebo napolo živí a pak je tady ta hmota na zemi... Pomáhám dalšímu na nohy. Někteří se zvedají sami. Procházím chodbama a křičím:"Vstávejte! Kdo žije - vstávejte, odcházíme." Slyším škodolibý smích. Někteří zůstávají ležet - už jim nepomůžu. Čvachtáme chodbama a míříme ke schodišti. Já, ten hlas vedle mě, na který sem se ještě nepodívala a skupinka těch, kteří se vynořili z břečky na podlaze. Mají divný pohyby a možná ani nejsou živí, možná to ani nejsou lidi. Před nama se objeví pár bledých postav a mávají - gestem naznačují, abych je následovala. Jdu za nimi, u schodiště se mi ztrácejí. Jdu po schodech, skupinka následuje. Bledý postavy stojí nahoře na schodišti a pozorují nás. Přicházím do prvního patra. Skupinka lidí za mnou už není, možná našli cestu ven. Jsem sama. Pořád je šero. Přicházím k nákladnímu výtahu. Otvírají se dveře. Vstupuju do něho a mačkám nejnižší tlačítko a nadějí, že se konečně dostanu do přízemí a dostanu se pryč. Ve výtahu je strašná zima a stěny sou pokrytý námrazou. Je to něco jako mrazící box. Nenapadne mě nic jinýho, než že je to zvláštní. Výtah zastavuje, otvírají se dveře a vystupuju. Jsem zase v tom patře, co předtím, když sem do výtahu nastupovala. Poznávám to podle šachových stolků. Procházím chodbou na druhý konec a konečně se dostávám do haly. Hrůzou zůstávám stát. Na podlaze leží mrtvý kůň v kaluži krve. Tak to už je na mě moc. Jako vždycky, když nátlak všech hrůz už nemůžu vydržet, utíkám. Utíkám po schodech dolů a ocitám se na chodbě, která smrdí něčím...už vím. Zase jsem na začátku. Padám na kolena do té kašovité hmoty a nemám sílu ani křičet. Je mi jasný, že už se odtud nikdy nedostanu. Chtěla sem někoho zachraňovat - ale kdo teď zachrání mě?

---