Házej spodem!

„Házej spodem!!!! Nejsem pálkař, …chápeš?! Ještě to rozšviháš!“

„Rozumím.“  

>Tak to ne! Proč krucinál, používá moje triky? Chápeš vs. Rozumíš. Užívací právo je moje! …asi putna, že?<

„V první řadě chci, abys to chápala …a né jenom rozuměla … a za druhé …a to především, abys to nedělala!“

„Ano miláčku, tak já tedy chápu.“ >Nesnáším, když nasadí tenhle neosobní  frivolní výraz! Nekonfliktnost i ten systém souhlas – otázka, tý potvoře každopádně vychází. Získává body tam, kde já ztrácím. Teď se mě určitě zeptá, jakoby z čistého listu.<

 „Jedu ven, chceš něco?“ >Je to tady!<

„Cigára. …dík.“ >Nevím proč, ale nutí mě to odsekávat. Hodila mi ovladač. Ovladač „na všechno“. …i na lustr. Škoda, že na ni, neměli.<

>Házím vrchem, no a co! Aby ses neposral, chytat snad umíš, ne?<

„Rozumím.“

>…ach bóže! Přednáška? Tak nato mu kašlu. Jedu ven!<

„Ano miláčku, tak já tedy chápu.“ >Hlavně, že je spokojenej. Vopruz. Asi bude chtít cigarety, ale radši se ho zeptám, aby pak neprskal.<

„Jedu ven, chceš něco?“ >Pochopitelně. Sedět tu rozvalenej u bedny jak dobytek, to je paráda, co? Ježiš ten mi pije krev!<

            Leontýna nasedla do svého kupé a s náležitým odpichem opustila ulici. Všimla si za záclonou Bořka, jak ji pozoruje.

>Zase se předvádí husa! Jednou to někde rozseká! …je vůbec zaplacená pojistka? Radši se podívám…<

>Pryč vodsud! Zajedu za Káťou a dáme v Glóbu kafe. …čumí, zase čumí!<

            Asi v polovině cesty ke Kateřině, se od zadní části vozu ozvala rána. Leontýna pocítila ztrátu vlády nad řízením, ale podařilo se jí zastavit u krajnice.

>Tak to mi ještě scházelo. Defekt a tady, kde chcíp pes. Doufám, že je alespoň rezerva v pořádku? Před měsícem jsme sice…. To sem si mohla myslet! Kretén! …že já píča si to nezkontrolovala! Co teď? <

            Asi po pěti minutách, kdy bezradně obcházela vůz, zastavil u ní červený Pick Up. Vystoupil černovlasý mladík v montérkách, s pusou od ucha k uchu.

„Zdravíčko! Tak copak slečno? Prasklá guma, co? …a rezerva je taky v prdeli, počítám?“

Leontýna si ho prohlížela s provinilým výrazem, ale i se zájmem a kývala.

„Tak ukažte, …koukám, máme stejný disky a moje rezerva je dobrá. Vyměním vám to a až si to dáte do cajku, tak mi ji vrátíte, souhlas?“

Chvatně přikývla: „To jste moc hodnej. Potřebujete hever a klíč? To snad mám.“

„Tak jestli máte motejla, abych to nemusel rvát tim svym chudáčkem, budu rád.“ řekl žoviálně a usmál se. Leontýna nechtěla zdržovat, jistě byl jeho čas drahý a tak doběhla k předním dveřím, vytáhla ze startéru klíčky a hodila mu je. Mladík je bez mrknutí chytil, z kufru vyndal křížový klíč na kola a pneumatiku vyměnil. Leontýna kolem něj po celou dobu zúčastněně poskakovala jako postřelená srna. Když byl hotov, oprášil si ruce, podal ji svou vizitku, znovu se usmál a odjel.  

>Kde zase lítá ta kráča!? Hlad mám jak herec a cigára taky docházej. Jestli se zase někde vykecává s tou Kačenou, tak už jí vážně něco řeknu! Kde mám telefon?<

Leontýna seděla v restauraci supermarketu Glóbus, popíjela kávu a vyprávěla Kateřině, co se jí přihodilo.

„…jak ti říkám, fakt mi to vyrazilo dech. Každej je dneska kurva, co myslí na sebe a … Dokonce to není ani žádnej dělňas, ale Duty Manager hotelu Prezident, podívej..“ ukázala Kateřině vizitku. V kabelce se rozehrála melodie klavírního koncertu B-moll od Čajkovského.

„Ano Boří?!

„No kde seš? Mám hlad a taky už dokuřuju.“

„Promiň lásko, už jedu. Dopiju kafčo, odvezu Kačku domů a hned jsem u Tebe.“

„To sem vážně rád. Nazdar!“ Bořek ukončil hovor a vrátil se do křesla k televizi. Leontýna na zvídavé pohledy Kateřiny odpověděla mávnutím ruky.

            Doma ji čekal tentýž obraz. Rozteklej Bořek v křesle, sledující televizi.

„Ahoj Boří.“ >Von se z toho křesla snad nehnul?<

„No nazdar, kde se couráš? Řekla si za chvíli?!“ >Už mě fakt sere, pičus!<

„Neříkala jsem kdy přijedu.“ >Né holka, nerozčiluj se, nestojí ti to zato!<

„To je jedno! Co máš kde courat a kecat s tou krávou Kačenou, když…“

„…když co? Mám bejt tady s tebou a dívat se, jak dřepíš u televize? …a co by mi to asi dalo?“

            Leontýna neovládla vztek a spustila se prudká hádka, plná oboustranných výčitek a osočování. Po chvíli se Leontýna, se slzami v očích odhodlala:

„Víš co, ty suveréne jeden. Končím. Seru na tebe. Na tebe i na tu tvoji haluznu. Auto je moje, takže si ho beru. Pro věci si přijedu pozdějc nebo někoho pošlu.“ řekla a začala se znovu oblékat.

„Tak dobře, jak chceš! Klidně se seber a vypadni. Běž, no běž si kam chceš! Poběžíš k mamince? Nebo k tý čubce Kačeně?“

„Co je ti do toho?!“

„Aha! Ještě mi řekni, že sis stihla někoho narazit?“

„…polib si!“ odsekla Leontýna, ale zároveň ji napadlo, jak ho uzemní.

Bořek stál uprostřed obýváku, jak rozběsněnej buvol a zhluboka dýchal.

„Tak co? Máš někoho?“

„Jo mám!“ evidentně tím Bořka zaskočila.

„Hleďme se! A koho, není-li to tajemství?“

Leontýna v ruce nervózně  pohazovala klíči od vozu: „Tak to, ti ty kreténe může bejt ukradený! …a víš co? Rozhodně není tak schnilej jako ty a…a…“

„…a co, ty hvězdo?“

„Rozhodně chytá vrchem, blbečku!! Nazdar!“