vteřina intezivního života

Rozklepaly se mu kolena a zapochyboval o správnosti toho okamžitého rozhodnutí. Stál na kraji mostu a díval se do hloubky pod ním. Z té výšky se mu motala hlava, sucho v ústech, srdce divoce buší až v hrdle. Nahodil frajerský úsměv a naposledy se ohlédl přes rameno na zástup lidí zasebou. Byla tam i ona. Dívala se na něj se směsicí obdivu, strachu a vzrušení. Dodalo mu to odvahu a odvrátil zrak zpět k propasti. Hluboko dole se klikatila stužka řeky. Zavřel oči, zluboka se nadechl a vykročil do prázdna.
Po celém těle se mu rozběhli mravenci a kdyby neměl křečovitě skousnuté čelisti, pravděpodobně by vyplivl srdce. Příšerná rychlost pádu. Najednou začal zpomalovat až se zastavil úplně. Gumové lano připevněné k jeho kotníkům se napjalo na krajní délku a následně jej vymrštilo zase nahoru. Začal poskakovat na gumě jako jojo. Ze rtů se mu vydral křečovitý smích. Vyhrál sázku, stoupnul v očích své holky a hlavně... hlavně překročil svůj stín. Porazil sám sebe. Najednou měl pocit, že když dokázal tohle, dokáže už úplně všechno.

"Seber se a vypadni", její hlas zněl dutě, nepřítomně
"Ale...Rebeko...", nedokončil
"Nechci nic slyšet! Už ne. Zmiz z mýho života! Jednou provždy! Táhni!"
Sklopil oči, svěsil hlavu. Sehnul se pro kufr, který mu ve vzteku sbalila a vzal za kliku.
"Klíče!", ostré slovo se mu zabodlo do zad.
Pohrdavě se usmál, vylovil z kapsy kroužek se dvěma klíči a hodil je na zem. Hrdě se narovnal, zvedl hlavu a rázně vykročil ze dveří. Zabouchl za sebou. Prásknutí dveří ji zasáhlo jako nůž. Zachvěla se, zradily ji nohy a sesunula se na kolena. Zalesklo se ji v očích. Byla volná, dokázala to. V tu chvíli neexistovaly nezaplacené účty, samota ani nejistota.

Byl na koberečku už snad hodinu. Šéf mu nadával s neuvěřitelnou výdrží. Kdyby za to mohl, kdyby udělal něco špatně, zkrátka cokoliv, jen kdyby neměl tenhle pocit fackovacího panáka. Kdyby, kdyby, kdyby.
Už snad ani nevnímal jednotlivá slova, jen proud ironických poznámek a výtek. A to vše kvůli takové hlouposti. Dával si takový pozor, aby už nedal jedinou záminku a přesto si ji ten hajzl  našel.
Z jeho vlastních myšlenek jej vytrhla přímá otázka  trýznitele:"Tak co mi k tomu sakra řekneš?"
Zvedl hlavu, zakýval s ní od levého ramene k pravému, aby uvolnil ztuhlou šíji, vstal a položil ruku na šéfovo rameno. Toho tento sebevědomý projev  oblíbeného  hromosvodu očividně konsternoval, ale on  oproti očekávání  pokračoval. Podíval se mu zblízka do očí a zcelka klidným hlasem pronesl:"Jdi do prdele!", otočil se a zpříma odešel ke svému stolu. Vzal si z něj krabičku cigaret, jednu si nonšalantně zapálil, oblékl sako a odešel z kanceláří. Všichni přítomní na něj jen zmrzle zírali. Vychutnal si tu chvíli. Věděl co to bude znamenat, bylo mu jasné, že tohle mu neprojde. A bylo mu to úplně jedno.  Nepřipustil si ani jednu negativní emoci. Teď ne, v tuto chvíli byl králem a hodlal si to užít.

K obzoru se sklánělo slunce. Nádherný západ. Seděl  na té opuštěné lavičce snad posté, dnes naposledy. Polovina slunce zmizela za obzorem. Tohle je konečná. Nedokázal ochránit to, co mu bylo v životě nejbližší. Pohled upřený ke kraji lesa, kam se ohýbala cesta. Dočkal se. Tři muži vyběhli z pozastromů a pokračovali po cestě směrem k němu. Vstal, vytáhnul z kapsy pistoli a schoval ji za zády. Stoupl si doprostřed cesty  čelem k mizejícímu slunci. Zprava s k němu blížili  běžci. Sledoval je koutkem oka.
40 metrů. Přivřel oči.
30 metrů. Cítil, že se mu začíná potit ruka pevně svírající pažbu pistole.
20 metrů. Zaklonil hlavu a podíval se do nebe s tichou prosbou.
10 metrů. Otočil hlavu směrem k blížícím se postavám, natáhl ruku, zamířil na prostředního a zmáčkl spoušť. A znova. Dva ohlušující výstřely vyplašili koroptve z pole před ním. Zasažený muž padnul k zemi z části kvůli zásahům do hrudi, z části stržen bodyguardem. Třetí z běžců bleskurychle vytáhl svoji zbraň a vystřelil na atentátníka.
Prudká bolest mu projela tělem. Zavrávoral, snad instinktivně se chytil za srdce a skácel se na záda. Nad ním plula oblaka. Najednou nic necítil, po tváři mu proběhnul sotva znatelný usměv. Zavřel oči.

Jedna chvíle, jedna příležitost. Nezáleží co bude potom. Žádné potom není. Každá hodina zraňuje, ta poslední zabíjí.