Proč?

Proč?

Pes běžel po silnici. Obojek neměl. Nemůžeme odhadnout, na co myslel, ale snad jen na úprk. Byla noc.

V nedalekém městě. Žena střední věkem i postavou, blond vlasy, modré oči. Hromadu papírů si naskládala do kabelky, nedbaje pomuchlání nebo ohnutých rohů.

"Dneska jste to nějak natáhla!" zaskřehotala vrátná, když kolem ní běžela.

"No, to víte," odpověděla jí Lenka v rychlosti.

Kráva blbá! Myslely si obě.

Na blízkém parkovišti stálo Lenčino červené auto. Nastoupila, hodila kabelku na zadní sedadlo, zasunula klíčky do zapalování. Podívala se  do zpětného zrcátka, upravila ukazováčkem stíny, vytáhla z přihrádky rtěnku a přetřela si rty. Jede za svým přítelem Richardem do blízkého města. Pozval ji na romantickou večeři v nejluxusnější restauraci. Sama by sice ocenila, kdyby ji pozval k němu domů.

Jela v lese po silnici. Měsíc v Nowu zahalovaly mraky. V okolí nebylo žádné jedoucí vozidlo.

Uvědomujíc si samotu, pustila kazetu v autoradiu na plné pecky.

Jakési rockové skřeky zpívala do rytmu hudby, snažíc se přehlušit frontmana oné skupiny. Houpala se do rytmu, předváděla se před neexistujícím publikem. Lenčino tajné přání bylo stát se rockovou zpěvačkou. Ale pracuje jako sekretářka v malém podniku. A ta stereotypní práce ji velice nudila.

"Zabereme hej hoooooooooooou!"

Na okně se jí rozplácla moucha.

"Sakra," zaklela Lenka. Zapnula stěrače. V tu chvíli se před ní objevily dve zelené tečky, za sekundu zjstila, že patří černému psovi. Berzdový pedál sešlápla uplně na zem, ale zániku vystrašených svítících očí se nedalo zabránit. Rychlost psa vyvrhla na kapotu, vymrštila ho na přední sklo, které pod třiceti kily jeho váhy prasklo, rozrazila mu hlavu a krev vystříkla po celé ploše. Stěrač mrtvému psovi narážel na čumák.

To co se dělo v lenčině nitru se nedá popsat. V duchu křičela. Nevěděla, naprosto nevěděla, co má dělat s velkým tělem vpředu. Vyšla ven z auta. Nejprve se rozhlížela kolem, pak se Lenčiny oči zaměřily na mrtvolu, nejprve do ní trochu zatlačila, poté více; pes byl těžká váha, musela se zapřít podpatky o silnici, aby s ním pohnula. Vynaložila téměř všechnu sílu a podařilo se jí psa o několik centimetrů posunout. Ślo to těžko a taky by se nedalo říct, že to bylo chutné. Po velkém úsilí se jí podařilo hafana sundat z kapoty. Zůstala po něm krvavá šmouha o velikosti jednoho metru.

"Proč?"

Ptala se Lenka. Nikdo jí neodpověděl.

Pojede za Ríšou. Zaparkuje o ulici vedle. Schůzku snad stihne. Okem spočinula na rozpláclé mouše. Kapotu má pomačkanou, ale motoru se nic nestalo.

Doběhla do restaurace, rozhlédla se, ale Richarda na první pohled nikde neviděla. Proběhla mezi stoly ale ani na podruhé ho nikde nenašla. Šla k baru.

"Prosímvás!" křikla na barmana, "neviděl jste tady takovýho vysokýho, černý delší vlasy..."

"Slečno, takových tu bylo..."

"No ale tenhle má velký hnědý oči, malej nos" zamyslela se "úsměv jak, ehm, buzerant." Lenka přemýšlela, jestli má pokračovat ve výčtu zajímavých věcí na Richardově vzhledu, protože jsou nelichotivé a nebylo by zrovna etické hanit svého přítele. S tím úsměvem mu to říká téměř každý a Lenka to ví a myslí si to taky.

"Tak to možná vím. Takovej chlápek sem přišel, sedl si tamhle k tomu stolu a čekal. Objednal si láhev vína, donesl jsem mu ji, ale už tam nebyl. Kolega říkal, že za ním přišli nějací chlapíci, sedli s k němu a najednou se zvedli a asi odešli..."

"Asi?"

"No oni prostě najednou zmizeli..."

Lenka nevěřila vlastním uším. Vyběhla ven a utíkala k autu. U něho stál slušně oblečený vysoký muž. Prohlížel si čelní okno jejího okna.

"Co to děláte u mého auta?" zařvala Lenka. Muž se ani nepohnul.

Lenka přiběhla k vozu a zeptala se ještě jednou.

"Halo, pane, slyšíte?"

Muž pohnul hlavou a řekl:"Dovolte mi, abych se představil, jmenuji se Doktor. Nevím už proč, je to dlouho... asi... všichni mi tak říkají."

"Dobře. Tak už běžte od mého auta."

"Vy jste to celé... jsem nevěřil, že to budete vy... kdo ho zabije"

"Cože?"

"Jak cože? Svěřil se vám... udělal chybu... vy taky... ale když jste si ho vybrala... jak jste mohla tušit, že se zaplete do Toho..."

"Já vás nechápu!"

"Tak nechápete? Jakto? Svěřil se vám, ne?"

"Ne, já nevím s čím, by se měl svěřit."

"Tobě neříkal o Kultu?"

"Jakým Kultu? Proboha, co se to děje?"

"Ani o Heleně?"

"Heleně?"

"Neříkal?“

„Ne, nic mi neříkal, žádnou Helenu ani neznám!“

„Tak to je v háji... já ho proměnil v mouchu a tys ho zabila... a ... to je v háji!".

"Jak v mouchu? To nejde, co mi to povídáte, člověče?"

"Uletěl pryč ze sklinky, byla noc... vy jste… tys jela na schůzku s ním a jak letěl, rozplácl se ti na okno."

Lenka nevěděla. I když je to velice nepravděpodobné, zabila svého přitele, když byl moucha. Kdo jí to vysvětlí?

V tu chvíli se za nedalekým stromem rozlila modrá záře. Pak ustala a k Lence a Doktorovi se blížila jakási postava. Když se k nim, přiblížila na takovou vzdálenost, že bylo rozpoznat rysy jejího obličeje, Doktor vykřikl:

"Heleno, Svatá Heleno, vítej!"

A mírně se uklonil.

"Zdravím tě, doktore," promluvila Helena.

"Helena?" hlesla Lenka. Když se podívala Heleně do tváře, poznala v ní někoho, koho určitě nečekala. "Jo, já! A ty budeš slečna Lenka. No ovšem!", řekla Helena.

Byla to vrátná z podniku, kde Lenka pracuje.

Obrátila se na Doktora:"Co Richard? Jak si ho zvládl?"

"Tady slečinka se o to postarala," ušklíbl se Doktor.

"Moucha? Liška? Nebo hranostaj?"

"Moucha," odpověděl Doktor a pousmál se.

"Dobrá volba."

"Coo, co jste to za Kult? Proč jste zabili mého přítele?" zapojila se Lenka do rozhovoru.

"Tys jí řekl o Kultu?" zeptala se Helena.

"No, myslel jsem, že už to věděla od Richarda," odpověděl Doktor.

"Tak tos trochu pokazil. Abych pravdu řekla, už ti není pomoci."

Složila ruce palci k sobě a malíčky skrčila, řekla tajemnou formuli a Doktor zmizel. Bylo to jen zdání. Stala se z něho moucha. Helena ji mrštně chytila do pěsti, vytáhla z kapsy skleničku a hodila mouchu-Doktora do ní. Uz tam bylo aspon 7 dalších much.

"A co s tebou? Liška, nebo hranostaj?", zaskřehotala Helena. Nečekala na Lenčin názor. Už chtěla vyslovit formuli, ale Lenka do ní vrazila, Helena pokrčila mírně ukazovák a palec, vyslovila zaříkadlo a z Lenky se stal pes.

Černý pes ležel v mezi u lesní cesty blízko silnice. Probudil se. Těžce vstal. Vyběhl na lesní cestu, potom na silnici. Myslel jen na úprk. Nevěděl kam, ale za daných okolností nad tím ani nepřemýšlel. V dálce uviděl dvě světla. Běžel proti nim. Ty dvě světla patřily autu. Už nebylo kam uskočit, odběhnout. Auto narazilo do psa, přestože řidič brzdil. Ve stejné sekundě, zlomku, co pes vylétl, jeho vyplašené svítící oči spatřily řidiče. Byl to Richard, Lenčin přitel.

Na skle ale moucha nebyla.