Krev V

Byl jsem v bezvědomí, bylo mi divně. Zdálo se mi o ráji, svítilo tam slunce, byla vidět pláž, paprsky se třpytili na mořské hladině a byla tam ona. V bílých šatech se opírala o krásnou terasu….. Najednou jsem se probral, ze začátku jsem viděl rozmazaně, seděl jsem spoutaný na kovové židli, byla to velká místnost, taková majestátní. Když jsem se pobral, dostatečně na to, abych viděl pořádně, zjistil jsem, že v místnosti stojí šest postav a na velkém trůně, který byl přesně proti mě, sedí ještě jedna. Byl to muž a i přes mohutnou postavu byl štíhlý. Koukal na mě a asi se snažil číst mé myšlenky, neúspěšně. Najednou promluvil: „ Jsi silný bojovník, udatný válečník. Nemuseli jsme tě ani dlouho hledat, upozornil jsi na sebe sám. To tvoje zmizení se nebude opakovat!“ zvýšil hlas, já nechápal, nechápal jsem o co jde. On pokračoval: „ Zdědil jsi velkou sílu, velkou moc, proč s ní takhle plýtváš, proč na sebe tolik upozorňuješ a co má znamenat ten vlkodlak!“ vstal z trůnu, tvářil se hrozivě. „ Normálně by tě čekala smrt, ale protože si pro nás užitečný, dám ti ještě šanci. Budeš řešit naše problémy. Bude to pro tebe jistě hračka, zabil jsi dva mé vojáky, byli to jedni z nejlepších, hunterům dokonce tři. Teď mluv, máš nějaké otázky synovče?“ To už jsem vnímal zcela normálně, ten synovec mě probral. „ Kdo jste? O čem to mluvíte?“ zeptal jsem se hlasem, kterým jsem zřejmě ještě nikdy nemluvil, byl v něm cítit strach, strach z neznáma, respekt z muže, který mě nazval synovcem. „ Kdo jsem?“ začal se smát…To zmizení na tobě zanechalo následky, ty si opravdu nic nepamatuješ, zvěsti nelhaly.“ Zatvářil se trochu ustaraně, „Synovče, před půl rokem jsi zmizel beze stopy spolu se svým otcem. Byli jste tehdy vysláni jako vyjednavači. Ty jsi zmizel a tvého otce jsme našli, lépe řečeno nám jeho popel přišel poštou. Nikdo neví, co přesně se stalo, ale válka neskončila. Už nikdy neskončí.“ Odmlčel se. „Vlkodlakům se nedá věřit, jak si jen mohl, jak si mohl…“ větu nedokončil. „Uvolněte ho, má před sebou úkol“ odvrátil ode mne svůj zlověstný pohled a odešel.

 Jeho poskoci mě odvedli do pokoje, kde bylo nachystáno vše, od oblečení pro zbraň. Byla to katana, vzal jsem ji do ruky, pohrál si s ní a bylo to, jako kdybych znovu potkal dobrého přítele. Byl jsem překvapen s jakou lehkostí se mi s ní manipuluje. Převlékl jsem se, na stolku byl připravený pohár. Byl plný krve. Vypil jsem ji, byla lahodná, tak dobrou jsem ještě nikdy neměl, cítil jsem se teď silný. Ovšem, cítil jsem i nenávist, chtěl jsem pomstu. Uvrhla mě do náručí mé rasy, byl jsem tam, kde jsem toužil být. Dokonce se o mě starali s úctou, ale já si toho nevážil. Nevěřil jsem jim, cítil jsem zradu. Byli jí úplně prosáklí, ale naštěstí si nevšimli, že něco tuším. Když jsem se procházel po chodbách a zkoumal prostředí, které nejvíce ze všeho připomínalo zámek, narazil jsem na dvojici mužů. Poznal jsem je, tedy jednoho z nich. Byl to ten z parku, který ji políbil, měl obvázanou ruku. Schoval jsem se za roh poslouchal jejich rozhovor: „ Já tu svini dostanu, ustřelim jí hlavu, ale než to udělam, tak si s ní pořádně pohraju. Takže přežila, nic víc jsem slyšet nepotřeboval, ale ten chudák si neuvědomil, že si právě podepsal rozsudek smrti. Musel jsem se však nejdříve dostat z toho zámku, nepozorován, neslyšen. Naštěstí se mi naskytla výborná příležitost. Když jsem se totiž vrátil do pokoje, na stole byla kromě  „ krvavého poháru“, jak jsem mu začal říkat, také obálka. V té byla fotografie muže, kterého jsem měl dle instrukcí najít a přinést zpět jeho hlavu. Byl to vlkodlak, staršího vzhledu, prošedivělý. Rád nosil klobouk a dlouhou bradku. Mě sice zajímal jen ten hunter a ona, jí jsem potřeboval najít, ale na toho vlkodlaka jsem se také nemohl vykašlat. Váhal jsem, čemu dám přednost a nakonec jsem se i rozhodl. Bude to vlkodlak, alespoň na sebe ničím neupozorním. Vydal jsem se tedy do města, nechali mi přistavěné auto, krásný černý sporťák, černý jako noc, která teď vládla.

 Ve městě jsem byl zhruba za půl hodiny. Indicie mě vedly do zchátralého domu, ale cestou jsem se ještě zastavil v kostele. Každý krok, nádech, pohled v tom kostele, všechno znamenalo bolest, takovou, kterou jsem překonával velice rád. Stanul jsem před křížem a pomodlil jsem se. „Bože, spas mou duši.“ Tak zněla poslední slova mé modlitby než jsem se vydal na lov. Cesta byla nerušená, šel jsem klidně a sebejistě. Nemohl jsem se dočkat až budu otírat krev z mé katany, mého nástroje smrti. Když jsem stál na prahu zdánlivě neobydleného domu, ucítil jsem emoce. Nepatřili však jedné osobě, byla to směsice pocitů mnoha osob… Vešel jsem, dveře zavrzaly, slyšel jsem pohyb a najednou bylo ticho. “Ticho před bouří,“ pomyslel jsem si. Vytáhl jsem katanu, posadil se doprostřed místnosti a čekal. Ušklíbl jsem se, sevřel katanu, vyskočil jsem na nohy a máchl za sebe. Hlava spadla na zem, zbyl z ní prach. Byl to upír. Na nic jsem nečekal, rozeběhl jsem se proti zdi, prorazil jsem skrz. To na mě skočili hned tři, dva šli okamžitě k zemi, rozsekl jsem je vedví. Třetího jsem chytnul pod krkem a prorazil s ním zeď. „Prosím, nezabíjej…“ nestihl to dokončit, škoda, třeba by mi něco řekl, ale na povídání jsem neměl ani pomyšlení. Najednou se místností rozléhal tleskot, otočil jsem se. V díře, kterou jsem vytvořil ve zdi stál muž. Byl velký zhruba jako já, měl dlouhý černý kabát, klobouk a bradku. Byl to můj cíl. „Bylo mi jasné, že se ti nakonec budu muset postavit sám, ale nečekal jsem, že tak brzy. Jsi opravdu dobrý, bohužel ne na dlouho.“ Zasmál se, byli mu vidět zuby, evidentně šlo také o upíra. Byla to bouda, měl jsem to tušit. Muž zpod kabátu vytáhl meč, byla to spíše šavle. „Poslední přání?“ zeptal se. „Ušetři mi čas, mám ještě práci.“ Řekl jsem to s jistou povýšeností, která toho muže docela zaskočila. Postavil jsem se bokem k němu, katanu jsem chytl obouruč, čekajíc na jeho reakci. Zaútočil. Zuřivě se na mě vrhl. Jeho rány jsem sotva vyrážel, švihal svojí šavlí se zuřivostí a rychlostí šelmy, také výraz v jeho tváři připomínal bojující pumu, nežli člověka. Sotva mě pustil k výpadu, už zase útočil. Jedna rána mě zasáhla do paže, druhá těsně minula, ztratil jsem rovnováhu a málem spadl. Napřáhl se k další ráně, meče se zaklínily. Vyměnili jsme si pohled, pohled plný nenávisti, zuřivosti a síly. Byl to mistr meče, každý jeho pohyb byl proveden s elegancí skrývající umění pohybu. „Dost!“ zařval a odhodil mě na protější zeď až spadly kusy omítky. Chvilku sledoval proud krve tekoucí po mé paži. Když spadla rudá kapka na zem rozeběhl se, nečekal jsem na nic a běžel mu vstříc. Ten běh byl šílený, jako by se zpomalil čas. Mohl jsem ho pozorovat, on mě. Každý výraz ve tváři, každý záblesk v očích, nenávist…ozvala se rána, vyletěli jiskry,  nějaká síla nás od sebe odhodila na opačné konce místnosti, ve které jsme sváděli urputný boj, meče se zabořili do stropu, už to nebylo na nich. Byl jsem otřesen, hlava se mi motala, nebyl na tom o nic lépe. Nevím, co se stalo, ale on za to nemohl, to já. Ve tváři se mu mihl výraz strachu, pohled na mě ho tentokrát úplně ochromil. Misky na vahách se přesouvali na mou stranu, můj duch rostl. Bylo to zvláštní, cítil jsem teď takovou sílu, cítil ji ze mě taky. Vstal, udělal krok zpět, až narazil do zdi, už nebylo kam uniknout. Strach, to slovo, které jsem začal mít tolik rád, tak ten se zhostil celého jeho těla, kdyby mohl, spáchal by sebevraždu a to i přesto, jaký to byl skvělí bojovník, lepší než já. Hlavou mi začaly proudit myšlenky, v jazycích, které jsem neznal, byli napsány krví, krví rudou, začal jsem i vidět rudě, byla to moc. Zadíval jsem se na toho upíra, byl to krutý pohled, pohled, který ho zvedl ze země. Vznášel jsem se a on se mnou, to já jsem ho ovládal. Zaťal jsem pěst a z dlaně mi začala téct krev, ne však má, ale jeho. Slábl každým okamžikem, až jsem ho nakonec pustil k zemi. Padl téměř mrtev, překonán. Nevěděl jsem jak to dělám, ale dělal jsem to, ten střet ve mně vyvolal tuto sílu, chtěl jsem víc, víc krve, víc smrti, démon mě pohltil. Ne, já byl démon, anděl smrti. „Než zemřeš, chci znát pravdu. Teď mluv, proč se mě snažíte zabít?“ mluvil jsem klidně a vyrovnaně, pohled na mě musel být děsivý. „Jsi hrozba, jsi silný a postavil ses proti všem pravidlům, trest je smrt. Museli jsme jednat rychle, ale zklamali jsme, já jsem zklamal, nevěděli jsme, nevěděli, že si tak silný“….Mluvil hlasem zesláblým, hlasem poraženého, byl vyčerpán, „ale ona nebude mít takové štěstí jako ty, už jsou na cestě…“ naposledy se postavil na odpor. „Amen“ řekl jsem, pohladil jsem ho po tváři. V místě, kam jsem mu položil dlaň začala mizet kůže, pálila se, až nakonec začalo celé jeho tělo hořet tichým plamenem smrt a bolesti, kterou skončí život pána meče.

 Průvan rozprášil jeho naděje všude po místnosti. „Už jsou na cestě…“ znělo mi hlavou, musel jsem jednat rychle. Najít Lovce a hlavně ji. Věřil jsem, že to bude právě on, kdo mě k ní dovede. Nevěděl jsem však, kde hledat. Udělal jsem tedy zcela logickou věc, vydal jsem se do parku. Naštěstí jsem měl po ruce auto. Spěchal jsem, co to dalo. Cesta byla až překvapivě volná. Zastavil jsem a zaparkoval auto sto metrů od parku a šel tam. Za chvilku jsem ho spatřil. Byl to ten hunter, oblečen v maskáčích, v jedné ruce brokovnici, v druhé dalekohled. Klečel za křovím a pozoroval. Všiml jsem si i dalších tří osob, také v maskáčích. Evidentně šli po ní, vzpomněl jsem si na rozhovor…Rozhodl jsem se jednat tiše. Byla to správná volba. Postupně se začali rozmísťovat, to už jsem byl kousek od nich. Neměli šanci mě vidět, byla to lehká práce. Jednomu po druhém jsem lámal vaz, jejich velitel šel na řadu poslední. Chvilku jsem ho pozoroval jak se marně snaží poslat svůj signál, mával chvíli rukou nějaké pokyny svým mrtvým kolegům. Došlo mu to, ale pozdě. Chytl jsem ho, dvakrát mu praštil hlavou o zem a zadíval se mu do jeho šedých hlubokých očí, měl strach. Věděl, že zemře a pravděpodobně se s tím smířil. „Pohrál sis?“ zeptal jsem se. „Ty! Měl si být přece…“ zadíval se mi do očí, „mrtvej“ dopověděl. „Vážně?“ ušklíbl jsem se. Praštil jsem s ním o zem. „Chtěl si někomu střílet hlavy, viď?“ opět jsem ho obrátil čelem ke mně. „Ale jak?“ ještě ze sebe vydal…Omráčil jsem ho. Chvilku jsem táhl jeho tělo, pak jsem jí spatřil. Seděla na zemi a zdálo se, že medituje, nebo tak něco. Pustil jsem huntera a pomalu k ní šel po úzkém chodníčku. Všimla si mě, rozeběhl jsem se a povalil jí na zem. Vařila se mi krev, ale snažil jsem se tvářit klidně. Nevydržel jsem, políbil jsem ji a popošel dál.“Proč?“ Proč jsi mě zradila? Proč jsi mě prodala?“ přistoupil jsem k ní, chytl jsem jí za vlasy, „Proč?! Zařval jsem. „ Nezradila jsem tě. Věř mi.“ Zašeptala. Klekl jsem si a odvrátil se, pohladila mě, ale já sebou trhl, bylo mi zle. Zadíval jsem se jí do očí. „Věděla jsem, že mě někdo sleduje. Ale netušila jsem, že tam budeš a už vůbec jsem netušila, co ten hunter zamýšlí. Chtěla jsem se ho tam zbavit... A nevyšlo to.“ Řekla, chytla mě za ruce, já je stiskl. Podívali jsme se do očí, rozplakala se, klepala se. „Nemohla jsem si pomoct.  Věř mi. Nebo ne! Víš co? Zabij mě! Zabij mě teď hned!! Dělej! Na co čekáš!? Aspoň už budu mít klid!!! Tak dělej!!“ začala do mě strkat. Omráčil jsem ji, klesla k zemi. Vzal jsem ji i toho huntera do auta, vešli se tam docela v pohodě. Odvezl jsem je kousek za město, byla to dobrá podívaná….