Z písmáckých avíz

Z písmáckých avíz (aneb...)

Pěšáci
Akvamarína

Do spojených nádob
odlévá se čas.
Každý den
přesně vymezená část.
Pěšákům
trne v zubech
na šachových polích.
Ve zbroji
každý
cítí se někdy sám.
Pod studeným kovem
jim srdce horce bije.
Někomu
za bílou královnu.
Jinému
za černého krále.

A zatím

hladiny

se srovnávají.

V povrchovém dole

Jednoduché, srozumitelné. Žádný těžký či sofistikovaný obraz. To bude zřejmě největší síla této básničky, která natolik zaujala čtenáře (13*t, 4*V – 12.3. 2005 17:15) Z mého úhlu pohledu je mi básnička ovšem trochu banální. Především v prostřední části, kdy autorka hovoří o tom, jak se pod zbrojí občas každý cítí sám, či pokud hovoří o horkém srdci pod studeným kovem. Abych řekl pravdu, je tahle pasáž předpověditelná, očekávaná, a tak můj básnický dojem z ní slábne. To co je na textu sympatické, je v závěru návrat k úvodnímu verši, tím text nabývá celistvého obrazu, celá situace je naplněna. Přesto, budu-li mluvit o tom, co vše z možností jazyka je vytěženo, řekl bych, že tady dolujeme pouze povrchově.

Skleněnky
Zlý_wětry_vod_řeky

po hladině vína  v srdci vina,slastně se vzpínat       svíčky pozhasínat

  tančí pro oči vlny   zbaveny obrny povstanou vášně    prostopášně

    krajina klína,krajina králů   poslední kapky slízni z grálu   zapěj chválu   do sálu světa nad nímž snad Ježíš létá

                                                     postelová  poezie   jemně

                                                ve tři ráno,ve mě

                                                                         žiješ 

"Zhasni tu svíčku, lásko."

"Co to máš támhle v té krabičce?"

"V tamté? Skleněnky."

"Podáš mi jí?"

"Jitko..Mě se nechce vstávat. Je mi takhle dobře."

"Tak fajn."

-

"Já bych ti jí podal, jen jsem chtěl být chvíli přesvědčován."

"To seš celej Ty-Ježiši, ty jsou krásný..!"

"Jo..Sbíral jsem je celý dětství.."

"Koukni...Co tam vidíš?"

"Když se naši rozváděli, viděl jsem tam Boha."

"A teď?"

"Optický klam."     v realitě sám        navždy     fantazii  vraždí     kyji

 spermie-na život směnka  ve skleněnkách    ve sklenkách pravda spí     sni,než se rozední

   tlučíc bičíkem na bránu   po ránu,viníkem     jak syn Cervantéze            tiše se  třese,ponížen    před křížem

     sny neodpovídající věci racionální   sněhotání,milování      v mlhovinách mihotání       přání za svítání

        shoří na hranicích šedi,na popel    bledí, nevděční,za ortel   zbaveni šňůry pupeční nožem  v normě,přemožen

"Myslím,že ho tam vidím."

"Koho?"

"Boha."

"Jo?A jak vypadá?"

"Jako ty."

"Možná to bude tím že se skrz  tu kuličku díváš na mě."

"Nekaž to! Koho tam vidíš ty..?"

"Hmm...Nějakou nahou holku..Nic, moc.."

"Roberte...!"

"Dobře..Vidím tam...Jestřába přeletajícího pláně,vidím něžně dotěrné dlaně.."

"Počkej,nech mě..Co když se dívá?!"

"Kdo zas?!"

"Bůh." 

Rychle skleněnku odklidím

"Sem Bůh nevidí."

pianista sedíc u klavíru bez rukou      jsi mou zárukou poslední    pohlédni skrze slovapád   rád,tak strašně rád

  aby neuletěli,oškubali lidé ptákům peří   zrazeni leži na zemi       frázemi učešu ti vlasy    kohoutek kape na lepší časy 

    po Lásce plaše Tě políbí    a jelikož závidí   tak sem Bůh radši nevidí                  každého večera 

                                                                                                                                  shlížeje z kříže

                                                                                                                                                                tíže zmizela

Rozpačitost

Inu, četl jsem. Četl jsem několikrát. V uších se mi ozývalo až dětinské rýmování v předělových strofách a z něho rozpaky. Rozpaky nad autorovým tvůrčím záměrem. A ty rozpaky ve mně zaznívají nejen v těchto strofách, ale i v oné přímé řeči. Tedy především nemám z té přímé řeči vůbec pocit básnickosti. Ani motiv se skleněnou kuličkou a co v ní mohu vidět mi dojem básnickosti nepřináší, sám tenhle nápad najdeme v leckteré dětské knížce – a že to řeší zrovna milenci v noci? Tak trocho z toho čuju, že autor opravdu nevěděl, jak (krom formy [struktury], která za povšimnutí jistě stojí) s tou myšlenkou naložit. To že tam ve finále narval i toho Boha (Bože, proč mají někteří autoři neodbytný pocit, že se v básni musí řešit zásadní problémy lidské existence, proč oni to těm básničkám dělaj?), mě jen utvrzuje v tom, že si chtěl asi něco vyřešit. Na to by ovšem bylo mnohem jednodušší zaobírat se studiem etiky či filozofie, než to rvát do básničky. Přemíra moralizování a filozofie básničky spolehlivě zabíjí; nebo jinak: Velká témata vyžadují velké básníky.  (22*t, 6*V) ?? (Ještě mimochodem, být autorem znovu bych přehodnotil, se Stručnou mluvnicí jazyka českého v ruce, jak se to má, nebo jak to zamýšlí s těmi přechodníky.)

co já vím

nechápu

jednoho dne prostě pochopíš

(a někomu to trvá dlouho)

že v rukách nedržíš nic

- okraje člunu

se ztrácejí pod nárazy

vln  každou chvíli

- pádla vykluzují

- všechno je prostoupené

mořem. které se nedá udržet

pak se jen tak posadíš

co nejpohodlněji

necháš je připlouvat a odplouvat

(lidi a myšlenky, pocity ...)

a díváš se před sebe

na obzor

pádla jsou prodloužené sny

jenže o přesném směru kompasu

toho moc nevědí ...

Moře které držíš v rukách

O moři toho víme hodně, obzvlášť my, Češi, kterým se ho tolik nedostává. Některým by už proto snad moře mohlo připadat poněkud obroušené a vyčpělé. U mě tomu tak zatím není. Rozhodně tomu tak není s tímhle textem, přestože se autorce nepodařilo mi v básničce nabídnout něco, co bych už před tím neznal. Nakonec proč by taky musela neustále objevovat něco nového – lze-li to vůbec. Konečně mám pocit, že čtu básničku, která mě neznásilňuje, která se  urputně nesnaží si se mnou něco vyřídit, poučit mě (o tom, že věci se mají tak a tak…). Je ke mně vstřícná. V celku se mi i zdá harmonická. Místy se mi v textu zdají některá slova nadbytečná, nikoli ovšem natolik, abych od toho textu odcházel ochuzen… můj hlavní dojem shrnuji větou: A moře v rukách neudržíš. (Obrázek: pádla jsou prodloužené sny, nezbývá než pochválit.) (12*t, 4*V)

A Mikuláš nahlédl do své svaté knihy

Tady

Nemohli jsme si vzpomenout

co jsme udělali dobrého

minulý rok

A Mikuláš nahlédl do své svaté knihy

i když to bylo jenom album fotek

a řekl

No, něco by se našlo

Zůstal jsem beze slova

zatímco ty ses smála

rozpačitě

Byly to ještě děti

a už tolik věděly

Rád budu tvým hostem

Tahle básnička je v přímém protikladu (alespoň jak to cítím já) s básničkou Skleněnky. Pokud bych snad mohl Zlému wětru radit, jak vypadá básnička, která mě znejistí v těch velkých tématech (která se jich dotkne a já přesto nebudu mít pocit, že se mi vnucuje) tak, že o nich začnu skutečně uvažovat, tak snad aby si zkusil vzít příklad z tohoto autora. Básnička mi pouze naznačuje a tím si zůstává sama věrná. Stále se udržuje v rovině jazyka poezie. Navíc jazyk, naprosto jednoduchý, přesto jiný – jiný z poezie. Nejpůsobivější bývají texty, které pouze naznačují, které sebou tu výpověď nesou jako cosi, co je navíc. Působivost obrazu svaté knihy, která byla pouze albem fotek (uvidíme se v ní? Co dobrého jsme vykonali, abychom v ní mohli být nalezeni? – se sedmipočetní knihou živých už bych se asi dostal za text, ale přesto… i toto mě může napadnout) je mi značná. Připouštím, že někomu by se poslední verš mohl zdát jako až příliš volná neukotvenost, ale vyjdu-li z faktu, že ne ke každému básnickému textu (aby na mne působil), potřebuji zcela jasnou interpretaci, pak jsem zcela spokojen. Rád budu hostem v jazyce básníka Tady.  (16*t, 4*V)

Závěrem

Toto byl jen maličký komentář k některým textům, které se tu v posledním týdnu objevily. Neklade si za cíl žádný komplexní rozbor poezie zmíněných autorů, chce být jen a pouze stručným komentářem k vybraným dílkům. Doufám, že se mi i přes časové vytížení podaří v záměru pokračovat.