Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBřicho Ústavu
Autor
Mrakula
Známe se s Exteriérem Ústavu měsíce delší než roky, ale již od počátku mého Pracovního poměru mi vrtalo hlavou, jak ho krmí.
Projít chodební tubou sterilní běloby, jež v depresivních jedincích vyvolává pocit klinického Zla. S vozíkem Syrového.
Dveře se rozjedou po neviditelných kolejnicích. Predátorovo inferno. Mlaskot zůstává přes zvukotěsnost němý.
Lépe to můj mozek vymalovat nedokáže. Tísněna v houšťce Běloby, cítím na sobě všechny Pohledy čirého Zla. Vnímáš, Mé druhé já, nakolik je má pouť nepostradatelná? Zástupkyně nemocné asistentky pro Odbornou péči. Nestravitelně mnoho nemocných asistentek.
Finále Chodby. S úlevou zírám na bílou čtvrtku dveří. Mlží se mi brýle. Vstoupím. Musím tajit dech. Prostor široký jako kostel. Na neposkvrněné kopuli spousta místa na Michalangelovy malůvky. Kromě fresek chybí i mozaiky. Protože chybí okna. Jeho byt. Spíše očistec. Drží ho při umělém světle, ani sluneční paprsky nepatří Kotoučovi.
Prázdno, já a Schodiště o třech ubohých stupíncích. Další bílá tuba. Jako obludná špageta, násilně natažená. Cítím ho. Obrovy červené ťápoty. Na zemi místo košíku rozsypané zeleniny hrudní koš a poztrácené součástky homo sapiens. Vyprané v krvi místo kečupu.
,,Haló! Odkliďte to svinstvo! V humusu nehodlám pracovat!“
Na můj výkřik nereaguje jediný Personál. Flákači! Vztekle dupnu a zamířím zpátky, ještě nevím, že identifikační karta neidentifikuje. ,,Tohle nestrpím!“ Mlátím do dveří a pak i kopu.
Modřiny na kolenou a po rukou mi stéká krev. Břicho Ústavu mi kyne Univerzálním Tichem. Ve vlasech pod pavučinou z igelitu se usazuje pot. Nejraději bych zírala dál na ty Nepřátelské dveře. Až do konce života. Potom se otočím. Zády k neživému Nepříteli. Bílý plášť pomaže Nepřítelovu tvář krví z rozbitých kloubů.
Cítím svůj pot a jeho smrdutý dech. Je volný ve své trestnici. V uších mi tancují skřípance drápů o sterilní podlahu. Marš jako při přehlídce. Bílému prázdnu bez očí kraluje dětská hračka, přivedená do bizarní obludnosti duchem šíleného génia.
Finále života. Oči zhmotnělého snu MUDr. P. I. Engela se střetávají s Mýma. Dvě oči Osudu. Po jedné myšlence v každém. Smysl mé Existence. Zacpání úst mé Všetečnosti.
Stejně jako mnoho přede mnou, jsem postradatelná.
Tak již vím jak.