Na vycházce

   Opět v lese. Už jsem to potřeboval. Přes tři měsíce jsem nebyl schopný dostat se ze spárů železobetonového světa a dopřát duši odpočinek a plicím normální vzduch. Málem bych ho tu ani nepoznal. Vzduch má v přírodě úplně průhlednou barvu a neštípá do nosu a očí, jako ten šedivý, který musím dýchat skoro každý den ve městě.

   Jednou si tu postavím srub. Dřevo tu přenádherně voní, a tak bořím svůj nos do každé skuliny každého stromu a otevíracím nožíkem si odkrajuji pár suvenýrů v podobě kůry, kterou plánuji každý den před spaním očichávat.

   „Vida! Mech!“ zajásám nadšeně. Rozběhnu se a elegantním obloučkem přistanu přímo vprostřed mechového pelíšku. Ten se nepatrně zmáčkne, ale brzy se vzpamatuje a vymrští mě na blízký strom, pokrytý smůlou. Nemohu zadržet smích. Ocitám se totiž v dosti kuriózní situaci. Visím přilepený na stromě zhruba metr nad zemí a nemohu se odlepit. Přemýšlím, co s tím udělám. Napadne mě, že kdybych se vysvlékl, zůstalo by ke stromu přilepeno jen oblečení a já bych klidně mohl seskočit a pokračovat ve své odpolední vycházce.

   Učiním tak a i když je mi trochu zima, nenechám se otrávit, ač vím, že v nátělníku a podvlíkačkách musím vypadat přinejmenším neobvykle. Jediné štěstí, že jsem si před skokem do mechu sundal alespoň batůžek s rumem a svačinou. Umístím ho zpět na svá záda a pokračuji v cestě. Z dlouhé chvíle seberu ze země šišku a ledabyle jí mrštím mezi smrky.

   Nechtěně trefím zrzavou veverku, svačící na jedné z větví. Spadne a nehybně leží. „Bože! Co jsem to udělal?!“ vykřiknu zoufale. Pokleknu k jejímu chlupatému tělíčku a dotknu se tenkého krčku. Zhluboka si oddechnu, stále žije. Vytáhnu z batůžku flašku s rumem, naliji trochu do víčka a vpravím veverce tekutinu do tlamičky. Vše funguje, jak má a veverka se pozvolna probouzí. Vrhne na mě nevraživý pohled a rychlostí blesku zmizí na jednom z přilehlých stromů. Všimnu si, že mi odcizila víčko a zasměji se její vychytralosti. Nezbývá, než flašku pomalu vypít. Nedělá mi to velké problémy a les se stává, paralelně s ubývajícím rumem, stále krásnějším.

   Když jsem s flaškou téměř u konce, zaleknu se jakési rány. Přemýšlím, zda-li jsem slyšel správně, nebo šlo jen o výplod mé orumělé fantazie. Podobná situace se však dále již neopakuje, proto to nechám plavat.

   „No tohle!“ zvolám v náhlém záchvatu euforie. „Není tohle hřib?!“ Sehnu se nad houbou s hnědým kloboučkem, opatrně ji vyjmu ze země a zevrubně prozkoumám. „Je to hřib!“ konstatuji nadšeně. Kdysi jsem o něm četl v jakési houbařské encyklopedii. Vzpomenu si docela jasně, že se jedná o jedlou houbu a zakousnu se do vyzývavě vyhlížejícího kloboučku. Nějakou chvíli přežvýkávám sousto, abych ho nakonec znechuceně vyplivl. Nechápu, jak to někomu může chutnat.

   Nechám hřib ležet mezi kapradím a najednou se nemile vyděsím. Malý kousek od sebe spatřím lišku s prostřeleným bokem, válející se v tratolišti krve. Má zoufale vyhlížející pohled, její oči se zdají navlhlé a vyčítavě mě pozorují. Zamáčknu slzu, omluvím se jí za svůj zkažený druh a rozbiji jí flašku od rumu o hlavu, aby déle netrpěla.

   Ve chvíli, kdy jí zamáčknu víčka, uslyším za sebou zlověstné vrčení. Otočím se a spatřím mohutného loveckého psa, cenícího své krvelačné tesáky. Pomalu ustupuji, nespouštím z něho oči a doufám, že nedojde k žádnému nesmyslnému konfliktu.

   „Hodnej pejsek, hodnej...“ snažím se uklidnit situaci. Neúspěšně. Pes se na mě vrhne a začíná nelítostný zápas. Snažím se bránit způsobem, který psovi neublíží a doufám, že si toho dotyčný všimne a ustane v boji. Ukousne mi kus ramena. Rozhodnu se, že mu to odpustím a pokračuji v započatém způsobu obrany. Ukousne mi kus boku. Začíná mi docházet, že je moje snaha zbytečná a přemýšlím, jak se té potvory zbavím. Když mi ukousne kus stehna a serve ze mě podvlíkačky, všimnu si, že v mém dosahu leží uražené hrdlo lahve. Natáhnu se po něm a vpravím ho psovi do chřtánu. Na místě umírá.

   Zvedám se s holým zadkem ze země a najednou ucítím na svém temeni jakýsi tvrdý předmět. Co je zas tohle, proboha?! Pokusím se opatrně předmět ohmatat. Vypadá to... bože! Vypadá to jako hlaveň brokovnice!

   „Ani se nehni, hajzle! Cos to tady dělal s mym psem, ty úchyle?“ ozve se za mými zády.

   Dojde mi, že při pohledu na mě a psa, si může nezávislý pozorovatel myslet leccos. Klečím nad ním s holým zadkem a zhluboka dýchám.

   „To je trapný omyl,“ řeknu vystrašeně.

   „Ošukal a zabil si mýho psa, tomu řikáš omyl?!“

   „K ničemu nedošlo, vážně!“

   „Chceš mi říct, že se nahý válíš po mrtvých psech normálně?“

   Je jasné, že tohle nevysvětlím a uchyluji se k alternativnímu plánu. Nenápadně uchopím mrtvého psa za ocas a prudce jím mrštím za sebe. Trefím se přímo do jeho majitele, který pod jeho vahou zakolísá a brokovnici upustí. Urychleně se jí chopím a situace se obrací. Zamířím na chlapa a zlomyslně se ušklíbnu.

   „Nezabíjejte mě, prosím! Je mi jedno, co ste dělal s tim psem! Mám rodinu!“

   „Zabil si tu lišku?!“ křiknu odvážně.

   „Cože? Tu lišku? No, já, totiž... Já už to neudělám! Slibuju!“

   „Myslíš, že život zvířete má menší cenu, než lidský život?!“

   „Kdepak! To jsem si nikdy nemyslel! Prosím slitujte se!“

   „Máš pravdu, nemá. Víš co říká Starý zákon?“

   Aniž bych ho nechal jakkoliv zareagovat, stisknu spoušť. Takový lidský póvl nemá nárok na život.

   Pro případ, že by se mi ještě něco ošklivého přihodilo, dobiji brokovnici a zamířím ven z toho prokletého místa. Už se zase docela těším na ten šedý železobetonový svět a přidávám do kroku, abych co nejdříve byl u svého vozu, zaparkovaného na kraji lesa.

   Moje bystré ucho však za mnou ponenáhlu zaznamená zvláštní zvuk. Otočím hlavu a několik zlomků sekundy sleduji šišku, svištící přímo na moji lebku. Než stačím adekvátně zareagovat, ucítím náraz, upustím brokovnici, zavrávorám a spadnu na ni.

   Ucítím výstřel a v rozkroku se mi rozlije nesnesitelná bolest. Pomalu se otočím, spatřím chichotající se veverku na větvi jednoho ze stromů a poté vyděšeně pohlédnu mezi své nohy.

   „Do prdele, já si ho ustřelil...“ konstatuji nešťastně.

   Podívám se zpět na onu prokletou větev, ale veverka tam již není. Poté opět pohlédnu na místo, kde se ještě před chvílí nacházela moje chlouba.

   Padá na mě deprese mohutných rozměrů. Myslím na svoji krásnou dívku, všechny ty vášnivé chvíle, které jsme spolu zažili a hlavně na to, že už je spolu nikdy nebudeme moci uskutečnit. Určitě se se mnou rozejde hned, jak zjistí, co se mi přihodilo. Nebo mě bude podvádět. No jasně. Tak náruživá ženská přece nebude žít v celibátu.

   S nadějí pohlédnu na zbraň, která mi celé trápení způsobila. Ještě zbývá jeden náboj...